Trochu nevšední den.
přidáno 04.01.2008
hodnoceno 1
čteno 1023(11)
posláno 0
Je čtvrtek ráno, krásný slunečný den. Dost zvláštní na to, že je listopad. Převaluji se v posteli a mžourám očima proti slunci, které mi nekompromisně svítí do tváře skrz okno. Přetáhnu si vztekle peřinu přes hlavu a snažím se znovu usnout.
Po několika nezdařilých pokusech o usnutí rezignuji a odkopu peřinu na stranu. Vyskočím z postele a pořádně se protáhnu. Nadšeně doskáči k oknu, otevřu jej a kochám se pohledem na prosluněnou přírodu.
„Dneska by to šlo,“ mumlám si pro sebe. Ptáčci zpívají, tráva roste a stromy klidně stojí a dívají se na mě. Najednou se vidím na jednom z nich, jak skáču z větvě na větev, až se jedna pode mnou zlomí a já dopadnu na tvrdou zem a zlomím si nohu.
Zakroutím hlavou nad touto chmurnou myšlenkou. Otevřu okno dokořán a vesele odhopsám do koupelny, kde se převléknu a učešu rozcuchané vlasy do přijatelného účesu. Nasadím si kontaktní čočky, aby se mi lépe dívalo na svět, a spokojeně usednu k počítači.
Na ICQ dostanu od kamarádky zprávu, že ve sportovních novinách je obrázek našeho společně oblíbeného hokejisty. Tak ty si musím koupit, projede mi hlavou myšlenka. Dopoledne jdu na kontrolu k oční lékařce a na zpáteční cestě se stavím koupit si noviny. To je plán dnešního dne.
S úderem dvanácté hodiny odpoledne se vydávám na patnáctiminutovou cestu do města k lékařce. Loudám se houpavou chůzí a každou chvílí si z obličeje odhrnuji protivné pavučiny. Co krok to jedna pavučina v obličeji. Babí léto se projevuje dost zvláštním způsobem.
Procházím pod skloněným stromem, na kterém visí poslední lísteček. A právě na něm vesele visí další pavučina, tentokrát i se svým vlastníkem pavoukem! Všimnu si jej na poslední chvíli, avšak vymanit se ze spárů pavučiny už nedokáži. Pavučina se na mě nalepí a s ní i její obyvatel. Otočím se kolem své osy, abych se zbavila jak pavučiny, tak pavouka visícího na ní. Podaří se mi pavučinu setřást, věřím, že i s pavoukem. Jdu tedy nerušeně dál a představuji si tu nejhorší hororovou scénu, jak mi onen pavouk lozí po bílé mikině a pak zalézá za krk, kde se usídlí v kořínkách vlasů. Brr!
Otřepu se a zašklebím v momentě, kdy kolem mně prochází postarší paní a jakmile uvidí můj škleb, zašklebí se i ona. Zarazím se, co to má znamenat a spontánně na ni vypláznu jazyk, aniž bych si uvědomila, že jej vyplazuji na neznámou osobu.
„To je dneska nevychovaná mládež! Že se nestydíš, osobo!“ huláká na mě a hrozí mi svou holí. Já zrychlím krok a vzdaluji se při představě, jak babička suverénně odhazuje hůl do křoví, běží za mnou a rychlostí se vyrovnává Emilu Zátopkovi. Pro jistotu se otočím, zda-li se tak skutečně nekoná. Naštěstí nic. Dneska hýřím představivostí.
Úspěšně dojdu do čekárny a sundávám ze sebe poslední zbytky pavučin. Prohlédnu ze všech stran svou bílou mikinu. Po žádném nežádaném osminohém návštěvníku ani stopy. Nahlas si oddychnu a starý pán naproti se na mě udiveně podívá. Zmlknu a raději se posadím na židli.
Během čtvrt hodiny přijdou další dva pánové. Říkám si, že je to v pohodě, jsem na řadě druhá, tak se tu určitě nezdržím dlouho.
Sestřička vyjde ven ze dveří a ptá se na jména. Sdělím jí ho jako první. Je to super, už tu budu jen chvíli.
Pak sedím v čekárně dalších deset minut. Už mě to tu přestává bavit. Posléze se konečně otevřou dveře a v nich sestra.
„Pan Horák, pojďte dál.“ Pronese klidně. A já už jsem se málem zvedala. Nic.
„Pan Nový,“ zavolá ode dveří. To není možné, vždyť jsem měla jít druhá! Začínám se vrtět na židli. Už tu čekám pěkně dlouho.
Když se otevřou dveře potřetí, ani tentokrát nejdu dovnitř. Mám sto chutí tomu chlapovi podkopnout nohy, když vedle mě prochází, za to, že mě předběhnul. Noha mi cuká nedočkavostí, ale ještě ji stačím udržet.
Uběhne dalších deset minut. Pak se konečně dostávám dovnitř. Sdělím sestře, že přicházím pouze na kontrolu. Ve vedlejší místnosti mi doktorka prohlédne oči a já spokojeně odcházím.
Na zpáteční cestě se podle plánu zastavím v trafice. Vejdu, zdvořile pozdravím a blonďatý sympatický prodavač mi pozdrav hlasitě opětuje. Může mu být kolem třiceti, spíš méně. Zničehonic si začnu představovat, jak se s ním proháním v červeném kabrioletu po písečné pláží, kde je zákaz vjezdu auta. Šineme si to velkou rychlostí podél pláže, vítr nám rozhazuje vlasy a písek se za námi jen práší. A pak nás zastaví tamější policie. Vůz zabaví, jeho zatknou a mě, jako nezletilou, pošlou expres balíkem domů. Pěkně zabalenou v hnědém zmačkaném papíru. Absurdní představa.
Ze zamyšlení mě vytrhne hlasitý smích. Otočím se a podívám se na chlápka, který stojí kousek opodál a dívá se na mě.
„Že, slečno,“ zazubí se a odkryje tak svůj zlatý zub. Já jen zmateně přikývnu a ani nevím, proč jsem vlastně přikývla. Pak se on i prodavač začnou smát ještě víc.
Otočím se s tupým výrazem ve tváři a začnu si prohlížet noviny a hledat Sport. Vzápětí na něj narazím a začnu jím listovat. Skoro na poslední stránce konečně narazím na to, co jsem celou dobu hledala. Fotka oblíbeného hokejisty! Jo, tak to si koupím.
„Tak co, slečno, už jste našla svou hvězdu?“ zeptá se mě ten prodavač.
„Ano, našla,“ usměji se na něj a začnu noviny skládat do původní podoby.
„A berete si je?“ ptá se poněkud zamračeně při pohledu na zmuchlané noviny. Zajímalo by mě, jak by reagoval na to, kdybych mu řekla, že si ty noviny neberu. Zda by si ten salát někdo koupil, toť otázka.
„Beru,“ uklidním ho. Podám mu zmuchlané noviny, naúčtuje mi částku, já vytáhnu peníze a zaplatím. Beru z pultu noviny a on se na mě usmívá, jakoby právě vykouřil jointa.
„Nashledanou.“ Řeknu usmívajíc se na něj a s flirtujícím pohledem. Prodavač se začne usmívat ještě víc a začne mi kývat na pozdrav jako na starou známou, která si právě koupila porno časopis. Já však odcházím s novinami v ruce a jsem spokojená jako tříleté dítě s lízátkem v puse.
Loudám se po chodníku na cestě domů a koho to nepotkám. Naproti mně si to raší pajdavou chůzí babča, se kterou jsme se na sebe šklebily. Živě si představuji, jak mě tou svou holí přetáhne přes záda a ještě se začne smát a nohou si vítězoslavně dupne o beton.
Raději přejdu na druhou stranu cesty. Naposledy se otočím na belhající se babču. Nevidí mě. Oddychnu si. Pustím ji z hlavy a konečně domů dorazím bez úhony.
Tak tomu říkám ideální den.

přidáno 04.01.2008 - 20:05
nevím... na to, aby to bylo pořádně vtipné tomu ještě kousek chybí ;)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Ideální den : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Osudu neutečeš

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku