Vila Diana
přidáno 27.04.2012
hodnoceno 5
čteno 824(8)
posláno 0
Nebylo zamčeno. Napadlo mě, co bych dělal, kdyby bylo. Žádný zvonek jsem neviděl. Nejspíš bych musel přelézt zeď. Nebylo by to nic těžkého. Pochybuju, že by měla babička zabudovaný alarm. Neslyšel jsem ani štěkat psa. Posledně tady byl, to si pamatuju celkem dobře, protože ho babička po našem příjezdu odváděla kamsi dozadu za dům. Byla to docela velká obluda a i když se netvářila nepřátelsky, ohrožovala naše sváteční oblečení zablácenými prackami. Možná, že je zase někde vzadu. Babička může mít za barákem klidně celou ZOO. Zahrada je na to velká dost.
Když jsem tak hodnotil velikost, napadlo mě, kolikrát by se asi náš panelákový byt vešel do babiččina domu. Jednociferné číslo by to jistě nebylo. A to jsem do toho nezahrnul pozemek. Taky mi přišlo dost nepraktické chodit takovou dálku pro poštu do schránky. Hlavně v zimě to muselo být eňo-ňuňo.

Vešel jsem a zjistil, že kdybych býval přelezl zídku vlevo od vrat, skočil bych přímo na záda pána, co tam obrovskými zahradnickými nůžkami pižlal nějaké keře. Mohl jsem ho mít na svědomí, vypadalo to, že patří do rizikové skupiny čekatelů na infarkt. Byl už postarší, tak kolem pětašedesáti. Mohlo mu být ale klidně o deset let míň. Nebo i víc. Tyhle typy klamou tělem.
Na hlavě měl slamák ve stylu mexického sombrera, místy už dost proděravělý. Mohutné břicho, na kterém by určitě nedržely kalhoty, nebýt širokánských šlí. Kulatý, měsíčkoidní obličej, lesklý od potu. Temně rudá barva jeho pleti připomínala čerstvě uvařeného raka. Pojal jsem podezření, že tohle nebude jen od sluníčka.

Vedle něho seděl onen hafan, kterého jsem si pamatoval od minula. Možná si pamatoval i on mě a zařadil si mě do škatulky těch, kteří nestojí za námahu. Každopádně se kvůli mně neobtěžoval ani vstát, natož štěkat. Mohl si to dovolit, vzhledem k své velikosti by se mnou neměl moc práce, kdybych začal ohrožovat člověka, jemuž dělal společnost. Soudím, že někteří psi nemají zapotřebí příliš strašit. Mohou si totiž dovolit efektivně zasáhnout.

Stříhající muž zaslechl zavrzání brány a přestal stříhat. Když si mě všiml, vykulil oči a vzápětí na mě nastoupil v plné polní. Trochu jsem ucouvl, protože dost nebezpečně šermoval těmi nůžkami. Zřejmě jsem svým zjevem nezapadal do místního koloritu.
Pes změnil pozici. Stál teď vedle toho člověka, jako jeho čtyřnohý bydygard. Stále však zachovával klid. Na rozdíl od dvounožce.

„No co co co, mladej? Kam se hrneš? Tady seš na cizim pozemku! Tady nemá nikdo cizej co slídit!"
Hudroval jako krocan, který mě kdysi naháněl, když jsem se na jednom rodinném výletě zašel vyčůrat za stodolu v jedné zapadlé vísce. Nelíbilo se mu moje červené tričko. Teď jsem měl na sobě bílé tílko a džínovou vestu, efekt byl ale podobný. Jen tenhle pán neměl tak pěkný lalok pod krkem.

„Dobrý den, já ale nejsem cizej, pane. Já jsem přijel za svojí babičkou, paní Keltnerovou."
„Cože? Ty seš ten Kájovo kluk? No bodejť! Už to vidim. Ta podoba! Dito, sedni!"
Nerad bych podcenil jeho pozorovací schopnosti, ale na tomto místě musím podotknout, že svému otci nejsem podobný, ani co by se za nehet vešlo. Jsem mamánek, jak mi odmalička podsouvají všichni, kdo znají naši rodinu. Ale bylo to od něho milé. Chápal jsem to. Chtěl si trochu vylepšit skóre.
Ten povel psovi přišel taky s křížkem po funuse, Dita seděla ještě dřív, než zazněl. Byla mi sympatická. Nesnáším ty uňafané čokly, co nevědí, kdy přestat. Dita dokázala vyhodnotit situaci. Ocenil jsem, že na mě tentokrát nechtěla ani skákat. Možná to bylo tím vedrem.

„Počitám, že si teď asi řikáš, co je todle za bláznivýho dědka. Že jo, mladej? Nejni divu, dyť já tě taky nepoznal. Ty sem za babičkou moc nejezdíš, co? Ale co už. Hlavní je, že seš tady teď. Na vagace, na vagace?"
„Ano, budu se tady učit." Připadal jsem si děsně slušňácky a vychovaně. O reparátu jsem se nezmínil. Nač tím toho dobrého muže zatěžovat?
„Ale fuj! O vagacích si máš užívat a prohánět holky! A né ležet v chytrejch knížkách. Mladej seš jenom jednou, pamatuj si to. Mládí je mrcha nestálá, jo, to je! Taky sem bejvával mladej, i dyž se tomu dneska těžko věří..." Ztěžka si vzdychl a já se začal obávat, že tohle bude běh na delší trať.
Mimoděk jsem zalétl pohledem k oknu ve věži. Někdo tam stál, to bych klidně odpřísáhl. Když jsem se tam podíval, odhrnutá záclona se bleskurychle vrátila na své místo. Ale ještě chvíli se pohybovala. Že by babička? Ale proč by mě babička šmírovala za oknem a pak se přede mnou schovávala? To nedávalo smysl.

Uvědomil jsem si, že na mě ten děda pořád mluví a obrátil pozornost k němu. Stejně už se za záclonou nic nedělo. Možná mi začíná přeskakovat. Představa, jak mě ječícího a vzpouzejícího se vlečou dva svalnatí zřízenci v bílých pláštích ven z domu, zatímco se marně pokouším dostat ze svěrací kazajky, mě pobavila. Starý pán mě poplácal po rameni. Vyložil si můj přihlouplý úsměv jako reakci na svůj monolog.

„Tak jo, hochu, už tě nebudu zdržovat. Babička už se jistě nemůže dočkat vnoučka. A nic ve zlym... To víš, dvě samotný starý ženský můžou přitahovat různý pochybný existence. Tak se nezlob, že sem tě podezíral."
Dvě? Byl jsem zmatený. Posléze jsem usoudil, že už to nejspíš bude mít v hlavě trochu popletené.

„Já myslím, že má ve vás babička docela dobrý zastání, pane," zkusil jsem se mu trochu vlichotit. Podařilo se, rozzářil se jako vánoční stromeček. Poplácal mě znovu po rameni. Na svůj věk měl docela páru, začínalo to bolet.

„Kdybys nevěděl, chlapče, já sem ňákej Aubrecht. Chodim sem babičce trochu vypomáhat se zahradou. A nelekni se, dyž mě tady uvidíš někdy i zvečera. Mám vedle sklepa takovej kamrdlik, dyž to tady krapet protáhnu, tak abych se nemusel plahočit přes celý město. Tož tak."

„Takže vy jste tady něco jako zahradník..."- konstatoval jsem.
„Jéžiš, to né... spíš takovej nádeník. Za stravu a to vobčasný přenocování. To víš, hochu, dyš je ženská sama, každou chvíli potřebuje s něčim píchnout. A já to pro tvoji babičku rád udělám. Je to zlatá ženská. Moc mi v životě pomohla."

Usoudil jsem, že by bylo pomalu na čase tuto zdvořilostní konverzaci ukončit. Šetrně, ale rázně.
Pan Aubrecht byl docela milý člověk, soudil jsem však, že si i rád přihne. Byl z něj cítit rum. A bambulovitý nos, protkaný fialovými žilkami, měl zajisté taky nějakou vypovídací hodnotu.
Budu muset babičku trochu vyzpovídat. Možná i zkusit nenápadnou osvětu. Aby jí ten dobrodinec nakonec tu vilu jednoho krásného dne nepodpálil, až v alkoholovém opojení usne v kamrlíku vedle sklepa se zapálenou cigaretou. Kouřil startky bez filtru, jak jsem si stačil všimnout.

„Tak, pane Aubrecht, já už budu muset jít. Myslím, že se teď budeme vídat častěji. Moc mě těšilo."
„Nápodobně, hochu, nápodobně!"

Babička stála mezi dveřmi na tom širokém schodišti a tvářila se pobaveně. Vůbec jsem si jí nevšiml. Vypadala úplně stejně, jako posledně. Sváteční černé šaty s bílým krajkovým límečkem, stejný drdůlek. Povědomý úsměv i vějířky jemných vrásek kolem úst a očí.

Konečně jsem byl u cíle své cesty. Přivítání bylo srdečné a můj pozdní příchod nerozmazáván. Ulevilo se mi. V duchu jsem se babičce omluvil.
Samozřejmě, že měla připravený uvítací oběd. Už mi stačilo vytrávit, takže mi přišel vhod. V kuchyni byla usměvavá, kulaťoučká stará paní, ze které se vyklubala babiččina vzdálená příbuzná, která tady s ní bydlela. I tohle bylo pro mě překvapení. Nikdy jsem si jí tu nevšiml. Ale čeho vlastně ano, že? Návštěvy v tomhle starém domě jsem pokaždé doslova proignoroval.

Babiččina vzdálená sestřenice trvala na tom, že jí musím říkat Elso. Všechny ty dobroty, které do mě napadaly jako Němci do krytu, vykouzlila ona. No páni, moje babička má kuchařku a zahradníka. Je to sice trochu nadnesené konstatování, ale v jádru to sedí. Začal jsem si připadat skutečně jako na zámku.

Z haly v přízemí stoupalo do prvního patra obrovské schodiště, které se nahoře rozbíhalo do dvou křídel. Já bydlel v tom severním. Pokoj, kde mě bábinka ubytovala, patřil kdysi dávno mému otci. Byla u něho dokonce i malá koupelna. Komfort jako v hotelu. Opláchl jsem se a natáhl na postel. Byla pohodlnější, než ta moje doma a povlečení vonělo přesně tak, jak jsem si představoval. Únava z cesty si vybrala svou daň a já za malou chvíli usnul jako mimino.

Když jsem se probral, byla už tma a já se v první chvíli nemohl zorientovat. Zvuky tu byly docela jiné, než v Praze na sídlišti a tma taky. Byla hustá, sametová. Vstal jsem a přistoupil k oknu. Otevřel jsem dokořán obě jeho poloviny a vyklonil se ven. Páni, to byla vůně! Kdesi v zahradě něco kvetlo a vonělo jako oživot. Stromy šuměly ve větru a z mého okna bylo vidět až k lesu, který mě sem přivedl. Ten teď vypadal v té tmě jako černá, neproniknutelná hradba.

Ocenil jsem, že mě babička nebudila. Horší ovšem bylo, že teď budu ponocovat. Bylo skoro jedenáct. Dalo se předpokládat, že obě starušky už budou spát. Staří lidé přece chodí do hajan se slepicemi.
Zakručelo mi v břiše. Prima, takže hurá do kuchyně. Paní Elsa toho navařila jako pro regiment, půjdu tedy na lup.

Jelikož jsem předtím usnul v trenýrkách, považoval jsem za vhodné něco na sebe hodit. Natáhl jsem kraťasy, tílko a vyrazil do terénu. Dole v obývací hale svítila noční lampička, což bylo od paní domu velice prozíravé. Cesta po schodišti byla tudíž naprosto bezproblémová. Věděl jsem, že babička i Elsa mají pokoje někde dole, dával jsem si tedy pozor, abych nehlučel.

V kuchyni jsem rozpoutal hotové orgie. Doufal jsem, že tohle vyvařování se tady nekoná každý den, jinak se budu moci velice brzy rozloučit se svou atletickou postavou. Paní Elsa byla úplná kouzelnice. Cpal jsem se jako nezavřený, kuřecí roládu zajídal jablečným závinem, mandarinkový koláč chlebíčky s humrovou pomazánkou. A to tam byly ještě palačinky a šunkový aspik. Bylo mi jasné, že jestli po tomhle otřesném obžerství usnu, nebudu spát dlouho.
Nakonec jsem zůstal sedět u stolu a notnou chvíli vůbec nebyl schopný vstát a vrátit se do svého pokoje. Tedy spíš odvalit.

Stejně jako v hale, i tady svítila noční lampička. Všiml jsem si, že z kuchyně vedou dveře ven, do zahrady. Kromě nich tu byly tu ještě další dvoje. Možná vedly někam do prostor pro služebnictvo, v dřívějších dobách tu určitě pracovalo hodně lidí.

Seděl jsem u stolu, vyčerpaně oddychoval a nemyslel vůbec na nic. Z tohoto meditačního rozpoložení jsem se probral, teprve když jsem si všiml, že se pohybuje klika u dveří. Neslyšel jsem vůbec žádné kroky. Babička zaručeně musela být v minulém životě kočka...
Předpokládal jsem, že mi kvůli mému vlčímu hladu nic neřekne, ale stejně jsem se necítil moc pevný v kramflecích. I když nebylo vyloučeno, že si mě třeba ani nevšimne, napije se a odejde, raději jsem s tím moc nepočítal.

Dveře se otevřely. Do místnosti vplula postava v bílé noční košili. Našlapovala téměř neslyšně, jelikož byla bosa. A nebyla to babička. Tahle osoba musela být nejmíň o dobré půlstoletí mladší. Měla dlouhé, zvlněné černé vlasy, velice bledou tvář a postavu mladé dívky.

V první chvíli mě napadlo, že je to duch. Pak jsem se za tu hloupost zastyděl a přehodnotil to na zlodějku. Ale kdo by chodil krást v nočním úboru?
Neohlédla se po mně. Zjevně ji nenapadlo, že by mohla mít společnost. Otevřela lednici a vytáhla láhev červené limonády. V zásuvce našla otvírák a když trochu obsahu vyšumělo ven, polohlasem zaklela. Utěrkou utřela z linky i ze sebe těch pár kapek, co stekly z láhve a stejně, jak přišla, tak i odešla. I s malinovkou.

Seděl jsem jako zařezaný. Za celou tu dobu jsem se nepohnul. Dokonce jsem zapomněl zavřít i pusu. Teprve za hodně dlouhou chvíli jsem se odhodlal k odchodu.

Až skoro do rozednění jsem se převaloval v posteli, bylo mi těžko od žaludku a hlavou se mi honily samé podivné myšlenky.



***


přidáno 29.12.2015 - 16:48
A hrome! Zatímco Máta natahuje na skřipec i své hrdiny, ty to činíš raději jen se čtenáři...Setkávám se tu i v komentech se starými známými, se kterými začínám sdílet stejný osud závisláka na tvém dílku. :-)
přidáno 02.01.2015 - 22:47
jééé.. tak já chtěla přestat a teď mi to asi nepůjde a budu muset číst dál.. :)
přidáno 30.04.2012 - 16:49
Korektůůůra: bydygard, oživot :-)
přidáno 28.04.2012 - 23:32
Vzala jsem dvě kapitoly najednou a teď se budu těšit na další.
přidáno 27.04.2012 - 23:31
Těším se na další.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Tajemství babiččina domu - 06. kapitola : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Tajemství babiččina domu - 07. kapitola
Předchozí dílo autora : Tajemství babiččina domu - 05. kapitola

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Fantasy meč

Jak se nejlépe inspirovat k napsání rytířské básně? Staňte se rytířem!

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku