Smíšenka
přidáno 29.04.2012
hodnoceno 4
čteno 810(7)
posláno 0
Pochutnával jsem si na vypečeném rohlíku s tou výbornou pomazánkou ze včerejška a přitom přemýšlel, kdo pro to pečivo každý den vlastně chodí. Babička asi těžko, všiml jsem si, že nedá ani ránu bez černé hůlky s ozdobnou rukojetí. Ani pana Aubrechta jsem si coby nákupčího potravin nějak nedokázal představit.
Opět se mi nezadařilo strefit se do společného jídla. Obě staré paní byly dávno po snídani. Já přišel s křížkem po funuse, protože když jsem se vzbudil, bylo už skoro deset. Mám poněkud neortodoxní biorytmus. Odjakživa. Přesto jsem se trochu za svou nevychovanost styděl.

„Ale dej pokoj..."- mávla rukou babička, když jsem kajícně nastoupil k raportu.
„V dnešní době už se na ty formality tolik nehraje. A vůbec, těší mě, že se ti tu tak dobře spalo."
„To jo, babi, spal jsem jak nemluvně. Asi si budu muset začít nařizovat budík."
Zasmála se: „Jestli chceš, přijdu tě ráno pokropit živou vodou."
„To by mi docela bodlo, protože já nejsem ranní ptáče. Spíš sůva."
„Jako tvůj otec."
„Jo, máma říká, že jsme jeden za osmnáct a druhej bez dvou za dvacet."
Babička zvedla oči od pletení a pobaveně se na mě podívala nad skly brýlí. Jehlice se ale nezastavily ani na chvilku, cinkaly stále v pravidelném rytmu. Připomínala mi s tím svým bílým drdůlkem a rozpletenou pruhovanou šálou ovčí babičku.
Obě velká okna byla dokořán a ze zahrady se ozývalo úděsně disharmonické pohvizdování pana Aubrechta.

„Babi, co je vlastně zač ten pan Aubrecht?"- zeptal jsem se zvědavě.
„Člověk, kterého znám celý svůj život. Je to dobrák, Martine. Ne, abys na něj byl nějak nezdvořilý. Trochu podivín, ale kdo není?"
„Je to ochmelka, babi."
Zase zvedla oči od pletení a tentokrát jehlice zmlkly. Paní Elsa přicupitala ze zahrady se svazečkem čerstvě natrhaného kopru. Asi jsem uhodl, co bude dnes k obědu. No, každý den nemůže být posvícení.

„Pan Aubrecht by neublížil ani kuřeti. Nemá na tom světě už moc radosti. A kdo nemá nějaký ten hříšek? Nebuď na něj tak přísný."
„Kuřeti by možná neublížil. Ale ubližuje sobě. A klidně může třeba způsobit požár. A tím pádem ublížit i vám."
„Martine, nezdá se ti, že tohle není tvoje věc?"

Sklapl jsem. Babička měla vlastně pravdu. Byl jsem tu první den a už bych jim to tady organizoval. Potichu jsem ale nevydržel dlouho.
„Babi, asi je to hloupost a možná se mi to jenom zdálo, ale... tady v domě bydlí ještě někdo?"
„Kdo by tady bydlel? Nastálo jen my s Elsou." Nastálo? Trochu zvláštní odpověď.
„Připadalo mi, že jsem zahlídl nějakou holku."
„To se ti nezdálo. To byla Viola. Tvoje sestřenice."

Moje sestřenice? Tak já mám sestřenici? Proč mi to, sakra, nikdy nikdo neřekl? Dostal jsem vztek na tátu, protože ten to musel vědět. Nevěřil jsem, že ne.
Babička si všimla úžasu v mojí tváři a zkoumavě se na mě zahleděla.
„Tvůj otec neměl tušení, že tu Viola bude. Neřekla jsem mu to. Bála jsem se, že by tě sem nepustil, kdyby to věděl. A ani Robert neměl tušení o tobě. Už jsi velký kluk, Martine. Vlastně jsi skoro dospělý. Myslím, že není fér upírat vám dvěma svobodné rozhodnutí."
„Rozhodnutí?" Pořád ještě jsem z toho byl poněkud rozhozený.
„Až do této chvíle rozhodovali za vás. Zapřeli vás jednoho před druhým. Jsou to sice moji synové, ale musela jsem respektovat jejich přání, i když se mi vůbec nelíbilo. Ale s tím už je konec. Už mě unavuje být mezi dvěma mlýnskými kameny. V té jejich žabomyší válce. Tenhle dům je dost velký na to, abyste spolu nemuseli přijít do styku, nebudete-li chtít. Je tu dost místa pro všechny. Ale možná dokážete překročit stín svých otců a naučíte se spolu vycházet.
Možná ti to teď připadá z mé strany jako manipulace. Nejspíš i je. Ale už jsem stará, Martine, a když už se musím dívat na to, jak jsou mí synové paličatí, snad mi bude dopřáno vidět pohromadě aspoň své vnuky."

Zatímco babička mluvila, měl jsem čas se s tím trochu srovnat. Vlastně to nebylo zas tak špatné. Usoudil jsem, že já s tím problém mít nebudu. Jestli je ta holka normální, bude jí fuk, co spolu měli naši tátové. Jenže... co spolu vlastně měli?

„A kde vůbec je? To je pořád takhle zalezlá? Ví vůbec, že jsem přijel?"
„Samozřejmě, že to ví. Nic na to neřekla. Víš, ona je trochu jako její táta. Introvertní a samotářská. Plachá. Zřejmě bude nějakou dobu trvat, než se před tebou přestane schovávat."
Aha, takže zřejmě moc normální nebude.
„Tak jo, babi, v pohodě. Já to nějak přežiju. Budu kolem ní chodit po špičkách, když je tak cimprlich."

Takže mám sestřenici, která mě nechce vidět. To je docela úlet. A taky výzva. Každou holku zvládnu levou zadní, proč by měla být moje sestřenice výjimka?
Elsa si nalila do šálku bylinkový čaj z obrovské konvice, kde měla zásobu na celý den. Nic jiného skoro nepila, jak jsem si stačil všimnout. Taky mi nabídla. S díky jsem odmítl. To radši čistou vodu.
Babička už zase štrikovala, někde v domě se přede mnou ukrývala tajemná sestřenka a starý Aubrecht ještě pořád vyhvizdoval.

Měl jsem trochu výčitky svědomí, že tu pořád jenom spím a jím, nabídl jsem tedy dámám své služby. Chvíli přemýšlely, čím by mě mohly zaúkolovat, abych si nepřipadal jako vyžírka.
„Už vím, co bys mohl udělat, Martine. Napíšu ti seznam potravin na zítřek a skočíš do Smíšenky k paní Nerudové. Něco přineseš rovnou a pro čerstvé pečivo můžeš skočit ráno, když tedy chceš. Bude to připravené. Většinou nám sice nosí nákup mladý Neruda, ale když chceš být mermomocí užitečný..."
„Bezva. A jak ten krám najdu?"
„Úplně snadno. Pořád rovně po hlavní. Je to kousek před náměstím, po pravé straně. Nemůžeš to přehlédnout. Pozdravuj paní Květu a kup si něco od cesty."

Jasně, třeba lízátko, že jo, babi?

Šel jsem se trochu zkulturnit, jelikož jsem úplně poprvé vyrážel do víru maloměsta. První dojem je důležitý. Buď mě budou místní akceptovat, nebo vytáhnou kolty. Taky jsem si konečně vybalil všechny věci z báglu. Moc jsem toho sebou neměl. Malá hromádka vypadala dost směšně v té obrovské šatní skříni. Na psací stůl jsem položil učebnici matematiky, sbírku úloh a tabulky. Vytvořil jsem si dokonce něco jako osobní studijní plán, podle kterého se budu učit každý den nejmíň dvě hodiny. Sám jsem byl zvědav, jak dlouho mi mé nadšení vydrží. Měl jsem ale pocit, že to babičce dlužím. Aspoň nějakou snahu musím projevit, jinak si budu připadat jako podvodník. Kdyby nebylo hloupé sám sebe plácat po rameni, hned bych to udělal.

Pan Aubrecht venku pokračoval v zastřihování keřů podél obvodové zdi. Měl jsem pocit, že tohle bude dlouhodobější záležitost. Moc velký pokrok jsem od včerejška nepozoroval. Pozdravil jsem ho a vyšel ven branou.
Silnice sestupovala serpentinovitě k městečku. První obydlí, která jsem míjel, byly řadové domky, jeden jako druhý. Sběrné suroviny s dokořán otevřenými vraty. Malý parčík a uprostřed kaplička. Moc lidí jsem cestou neviděl.

Smíšenku jsem našel opravdu bez problémů, nedala se přehlédnout. Před krámkem stálo na chodníku pár dřevěných stolů s lavicemi. Dokonce ani slunečníky nechyběly. Přesto, že nebylo ještě ani poledne, sedělo tu několik místních strejců s lahváči před sebou. Rozptýlení v podobě mladého Keltnera celkem uvítali. Popřál jsem jim pěkný den. Naštěstí se omezili na neomalené zírání a poznámek na mou osobu se vyvarovali.

Naproti přes silnici pracovalo několik lidí na rozestavěném domě. To by samo o sobě až tak zajímavé nebylo. Zaujalo mě to, co bylo na chodníku před novostavbou. Stála tam zaparkovaná ta duhová kára. Trůnila si tam, jako by čekala, až ji její rudovlasý šofér zase někdy vezme do akce 'hurá na cizince'. Mělo to být zřejmě coby dup, protože okýnko u řidiče bylo otevřené a přes kapotu přehozená maskáčová bunda. Zajímavé.

Prodavačka byla příjemná a upovídaná. Neptala se, kdo jsem. Věděla to. Naložila mi nákup do kabely a zatímco balila do papíru poslední kelímek s majonézou, něco mě napadlo. Šel jsem se mrknout, jak je na tom paní Nerudová se zeleninou. Byla na tom překvapivě dobře. Doplnil jsem nákup o poslední položku a zrovna když jsem platil, přišel do krámu asi pětiletý kluk. Plus mínus, tohle neumím odhadnout. Položil na pult lístek a padesátikorunu. Popotahoval, jako kdyby měl rýmu. Nedůvěřivě se po mně koukal a já se na něj usmál. Tenhle cizinec děti nekrade.
„To jsi hodný, že mamince takhle pomáháš," natáhla se paní Nerudová přes pult a prohrábla tomu chlapečkovi narezlé vlasy. „Asi má moc práce, že nemohla přijít sama, viď?"
„Maminku bolí moc hlava," klučina zase popotáhl a podíval se na prodavačku. Někoho mi připomínal, ale nemohl jsem přijít na to, koho.

Špatně jsem zapnul zip u peněženky a několik drobných se rozkutálelo po zemi. Skoro všechny jsem posbíral, jen jedna mince se zakutálela pod pult. Chtěl jsem ji tam nechat, ale klučík sebou mrsknul a jako hádě se vplazil do úzké skuliny. Za moment už mi s vítězoslavným úsmevěm pětikorunu podával. Zavrtěl jsem hlavou.
„Můžeš si ji nechat. Jako nálezný. Jsi dobrej!"
„...kuju," zamumlal a trochu se na mě usmál. Jen tolik, abych si všiml, že mu chybí jeden mléčný zub. Dvojka vpravo nahoře.

„Tak ahoj, Fanoušku, a pozdravuj maminku!" Zavolala za ním prodavačka, když vycházel ze dveří. Ohlédl se a zamával nám rukou, ve které svíral pětikorunu ode mě. Tedy spíš vlastně od babičky. Byl jsem si jistý, že by jí to nevadilo.
„Chudák kluk," prohodila paní Nerudová s povzdechem. Povytáhl jsem tázavě obočí.
Zavrtěla hlavou. Pomyslel jsem si, že paní Květa asi nebude moc drbna.

Na odchodu jsem opět pozdravil ty pivaře u stolu před krámem. Odpověděli nepříliš ochotně, ale zírali už mnohem míň vyjeveně, než předtím. Nejspíš usoudili, že pro ně nejsem až tak zajímavý. Přešel jsem silnici, došel k pomalované oktávce a shýbl se, jako bych si zavazoval tkaničku. Přitom jsem nenápadně zastrčil do výfuku obrovskou, bachratou mrkev, kterou jsem zakoupil ze svých vlastních zdrojů u paní Nerudové. Takové věci by babička financovat neměla.

Když se od městečka ozvala rána, právě jsem za sebou zavíral bránu babiččiny zahrady.





***

přidáno 29.12.2015 - 17:06
Připadá mi, jako kdybych dostal čokoládový adventní kalendář a snažím se krotit, abych nevzal útokem všechna jeho okénka. Marná to snaha...:-p
přidáno 02.01.2015 - 22:55
ten závěr mě pobavil :))) krásně to plyne.. a začíná to být vážně zajímavý..
přidáno 30.04.2012 - 23:59
Tak jsem si před spaním početla, díky a dobrou
přidáno 29.04.2012 - 23:25
Napjatě čekám na další kapitolku.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Tajemství babiččina domu - 07. kapitola : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Tajemství babiččina domu - 08. kapitola
Předchozí dílo autora : Tajemství babiččina domu - 06. kapitola

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

MacBook Pro

Na novém MacBooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku