Na ostří nože

Stojím na ostří nože,
krev už z chodidel stříká,
ach bože, rozbože,
přede mnou kazatel,
netuším, co pořád říká.

Drmolí, stále a znova,
pomalu vnímám ta jízlivá slova.
„Do nebíčka, do peklíčka, do ráje,
kam tvá noha směřuje?“

Do nebe?
Zdalipak tam o mě stojí.
Pekla zas,
má duše se bojí.
Nejradši zůstal bych tady,
mě důvěrně známém,
pozemském ráji.

Ještě tak kdybych,
mohl si přát,
abych byl zdravý
a možná i o málo mlád.

Pak přijal bych
a rád,
i na ostří nože stát.