Když se realita a sen prolnou, co je potom skutečnost? "Sen je sůl bez chleba." Ramón Goméz de la Serna
přidáno 03.01.2008
hodnoceno 1
čteno 656(6)
posláno 0
Byla už tma. Seděl zkroucený na židli před počítačem a dávno už ho bolely záda i oči. Déšť začal bubnovat na parapet okna v jeho pokoji. Vstal a šel se podívat. V lesku pouliční lampy, která stála přímo pod jeho oknem, viděl kapky tančit po kousku plechu.
Přepadla ho zvláštní touha vyjít ven. Ani nad tím moc nepřemýšlel, ale zkrátka mu přišlo, že venku to je něčím jiné a přitom tam bylo všechno, co tam být má. Všechno dokonale zapadalo. Zvuk deště ho volal a on nemohl odolat.

Stanul před panelákem a v mžiku byl promáčený. Jako by mu něco řeklo, aby se ohlédnul. Udělal to a viděl, jak se jednotlivá okna rozsvěcí. Spousty žlutých čtverečků vystávaly ze tmy až vysoko k nebesům, kde už se zdály být spíše hvězdami.
„Co?“ podivil se kluk.
Teď už slyšel i zvuky kroků. Ale nebyla to jedna osoba, bylo jich víc, o hodně víc. Lekl se a utíkal do deště.
Jakoby ta cesta ani nebyla. Zmizela, protože nejspíš byla úplně nepodstatná. Zkrátka si na ni nepamatoval. Najednou stál na začátku asfaltky, kterou lemovaly mohutné javory. Nebyla to silnice, ale cesta parkem.
Nevěděl proč, ale běžet nepřestával. Cesta byla polepená žlutými listy. Některé z nich mu připadaly jako živé. Přišlo mu, že před ním utíkají. Zprvu jen jeden, ale přidávaly se k němu pořád další a další. Až se mu začaly motat pod nohama.
Zvedl hlavu vzhůru, díval se na lampu, kolem které kroužily všelijaké můry a mouchy, co nemohly spát. Její světlo osvětlovalo koruny okolních javorů a poskytovalo tak parku nádhernou noční košilku.
Kouknul znova na cestu a zarazil se. Listy vířily ve vzduchu. Bylo to kousek před ním a přišly mu teď živé ještě mnohem víc. Zíral na ten zvláštní úkaz s otevřenou pusou. Chvíli ani nevnímal, že mu zvoní telefon. Pak pozvolna uslyšel jeho melodii a šmátral po kapsách, aby ho našel.
Najednou ležel ve tmě. Byl ve své posteli, ale telefon zvonil pořád.

„No?“ řekl do něj, když ho konečně našel na křesle schovaný pod vrstvou oblečení.
„A…a-ahoj,“ řekl dívčí hlas.
Tom se podíval na displej, byla to Jana.
„Copak potřebuješ, že mě budíš takhle v noci?“
„Já jsem jen nemohla spát, tak mě napadlo, že ti zavolám.“
„No a co si chtěla?“
„To máš jedno, povím ti to radši zítra,“ vycouvala najednou. „Tak promiň, že jsem tě vzbudila. A krásný sny.“
Tom si ihned vybavil noční park.
„Počkej,“ zastavil jí. „Teď nebudu moct usnout já.“
„Možná to tak bude lepší,“ řekla stroze dívka.
Pak už znělo jen stereotypní tutání. A stejně Tom ještě chvíli držel telefon u ucha a snažil se přemýšlet nad tím, co mu právě řekla. Naštěstí pro něj mu to moc nešlo, a tak za chvíli znovu usnul.

Pospíchal nějakým podchodem. Stěny byly posprejované nejrůznějšími barevnými nápisy. Uprostřed noci to tu vypadalo celkem strašidelně. Ohlédl se dozadu. Nikdo tam nebyl, ale za podchodem byl ten park, kterým před chvílí běžel. Teď se ale vůbec netoužil vrátit, naopak chtěl jít dál tímhle hrůzu nahánějícím prostředím.
Pár metrů před ním se o zeď opíral nějaký muž v kabátu. Kluk se na něj jen letmo podíval, když procházel kolem. Chlap po něm natahoval ruku a něco řval. Tom si všiml, že v druhé ruce drží flašku nějakého chlastu.
Přidal do kroku, ale ožrala ho chytil a snažil se ho stáhnout k sobě. Asi ani v nejmenším netušil, že ho zasype několik ran do obličeje. Nezmohl se už na nic a skácel se k zemi.
„Co tady machruješ,“ ozval se hluboký hlas za Tomovými zády.
Rychle se otočil a až poté, co si pozorně prohlédl skupinu výrostků, promluvil: „Já se jenom bránil.“
„Mlátíš nám tady kámoše, šmejde!“
„Ale já…“
„Jo ty co,“ přidal se další s podobně agresivním tónem hlasu.
„Seš sám a nás je dvanáct,“ upřesnil nynější situaci další z týpků.
„A co má bejt?“ zeptal se úplně klidným hlasem Tom. Jeho srdce už přestalo prudce bušit, jako by chvíli vyčkávalo, než se znovu naplno rozběhne.
„Nějakej namachrovanej ne,“ chytil Toma jeden za triko.
„Ani ne,“ ušklíbl se kluk a agresor letěl na zem. Se zvláštním zvukem, který ještě umocňovala ozvěna, se rozplácl na zem.
Ještě než však stačil dopadnout, další pěsti už Toma míjely. Ani jediná z nich nezasáhla a chlapec jedním kopem srazil několik útočníku jako při kuželkách.
V tom však ucítil prudkou bolest, která mu projela záda. Spadl na kolena a svinul se v podivné křeči. Další kopance už skoro ani necítil, jen se pořád balil do čím dál tím menší kuličky. A přes zamlžený pohled pozoroval ve zpomalujícím se čase kolemjdoucí lidi, kteří ze strachu radši nic neviděli.
Až pak se čas na okamžik doopravdy zastavil a zůstal jen rozmazaný obraz kluka s černými vlasy v černé mikině a slunečních brýlích.
„Pomoz,“ prosil v duchu Tom. „Pomoz!“

Pozvolna se přemístil ze snu do reality. Jediné, co zůstalo byla bolest. Ležel zkroucený v posteli a držel se za břicho. Chvíli naříkal, ale pak se zvedl a odebral se do kuchyně napít se.
Nalil si do hrníčku čaj a pomalu upíjel. Přitom přemýšlel, z čeho ho tak bolí celé tělo.
Při zpáteční cestě se přistihl, že mírně kulhá. Zastavil se na záchodě, protože ho bolela ledvina a cítil strašnou potřebu. Jenže nešlo to. Dobelhal se do koupelny. Umíval si ruce a výjimečně si vůbec nevšímal obrazu svého obličeje v zrcadle. Až potom, co si umyl ruce, zavadil pohledem o svůj odraz. Hlasitě dýchal a nevěřícně si prohlížel sám sebe. Pod okem měl monokl, rozražený ret. Vyhrnul si triko a zjistil, že modřiny má po celém těle. Všechno mu to připadalo jako sen, ale v rozespaní si tu hrůzu plně neuvědomoval. Ani ho nenapadlo se štípnout nebo tak něco, aby si ověřil, že se mu to všechno jenom zdá. Je zvláštní, že ve snu tohle nenapadne vůbec nikoho, protože všechno mu připadá skutečné a ne jako výplod mysli.
Do dalšího zrcadla už se radši nepodíval a po tmě ulehl zpátky do postele. Nebe pomalu ztrácelo svou černou barvu. Mohly být tak čtyři ráno. Přikryl si oči paží a bolestně vydechoval. „Co se to děje?“ ptal se pořád.

„Kam jedeš?“ zeptal se ho někdo nesmělým hláskem.
Zvedl hlavu. Byl to malý kluk, který seděl vedle něj na lavičce. Byli na nádraží a nástupiště bylo jinak zcela opuštěné. Koleje se táhly do tmy doprovázeny zelenkavými, žlutými a červenými světly.
„Já nevím,“ řekl Tom.
„Já vlastně taky ne,“ zamyslel se klučina. „Jenom vím, že pojedu tímhle vlakem.“
„A kde máš rodiče?“ zajímal se Tom.
„Spí.“
„Nejseš trochu malej, abys po nocích jezdil sám vlakem bůhví kam?“
„Já jedu pryč,“ řekl jen kluk.

Po schodech na nástupiště přicházel někdo další. Hlasité kroky ho prozradili dlouho dopředu. Až chvíli potom se objevil klobouk. Pán v dlouhém hnědém kabátu se rozhlédl a poté opíraje se o hůl zamířil k nim.
„Dobrý den,“ uklonil se. „Máte tu místo kluci?“
„Já myslím, že ano,“ řekl Tom a ukázal mladšímu kamarádovi, aby se přisunul blíž.
„A co, že ani nemáte žádná zavazadla?“ zeptal se děda, když dosedl a velkou koženou brašnu položil vedle sebe na lavici.
„Jedeme jenom na otočku,“ pravil Tom, který však ani nevěděl, kam tenhle vlak má namířeno.
„Zpátky?“ zasmál se stařec. „Jak to myslíš zpátky? Vlaky přece jezdí jenom tam,“ pohlédl si ho zvláštním ale ani v nejmenším ne zlým pohledem.
„Když jedou tam, tak přece musí jet i zpátky,“ oponoval Tom.
„Možná se pletu, jsem přece jen už starý pán,“ zasmál se sám sobě děda. „Ááá, už je tady,“ upozornil na vlak, který se vynořil v dálce. Zpočátku jen dvě kulatá světla, ale jak byl blíž, byly vidět i jednotlivé vagóny. Vlak byl skoro prázdný, ale to se není čemu divit takhle pozdě v noci.
„Podám vám tu tašku,“ nabídl se Tom.
Děda uchopil svou hůl a vytáhl se nahoru do vlaku.
„Tady jí máte,“ podal mu Tom koženou brašnu. Mezitím se vyhoupl do vlaku i mladší chlapec.
„Víte opravdu, že chcete jet?“ zeptal se děda se starostlivým výrazem ve tváři a Tom nevěděl co mu má odpovědět, nevěděl, jestli chce jet. Podíval se na chlapce.
„Vždycky můžete jet dalším vlakem,“ poznamenal muž.
Jenže v tom se ozvalo zapískání a vlak se rozjel. Tom zůstal mezi dveřmi. Jenže vlak jel rychle a on se nemohl vytáhnout dovnitř. Navíc pořád zrychloval, takže bylo jisté, že takhle se dlouho neudrží.
„Vyskoč!“ křičel na chlapce. „Vyskoč ven!“
Jenže ten malý kluk tam jenom stál a smutně na Toma koukal. Byl to takový beznadějný pohled, který říkal, že už se jednou rozhodnul a nemůže to vzít zpět, i když by chtěl. Tom vlál vedle vlaku a marně se nažil vzpírat neskutečné síle větru. Naposled se beznadějně podíval na kluka a odletěl vzduchem pryč. Dopadl kousek vedle trati. Poslední vagóny ho během okamžiku minuly.

Vstal z postele a ten vlak ještě pořád slyšel. Zvedl se a viděl ho z okna.
„To jsou sny dneska,“ zakroutil hlavou, ale ucítil prudkou bolest, která vyrazila z krku do hlavy.
Jeho mamka už byla vzhůru a slyšel i bráchu, jak se s ní hádá zase kvůli nějaký pitomosti.
Jak se ploužil kolem stolu, pohlédl na svou dnešní snídani.
„Zase chleba s tuňákem,“ zamumlal si zklamaně.
„Taky si tu snídani můžeš dělat sám,“ spustila na něj máma, která to náhodou zaslechla.
„Tak jenom, že by taky mohlo bejt občas něco jinýho než chleba,“ hájil se Tom.
„Co to máš pod okem?“ podivila se máma. „Co si zase vyváděl?“
„Já…no,“ zakoktal se, protože si uvědomil, že sám vlastně neví, jak se mu to stalo.
„Poslední dobou jseš nějakej divnej. Nebereš drogy?“
„Ne. Mami, prosim tě, já nefetuju.“
„Tak se ti asi něco zdálo a udělal sis to ze spaní,“ upřela na něj starostlivé oči. „Ty si stejně vždycky ty sny moc prožíval. Křičíš ze spaní, cestuješ po bytě.“
„A dneska taky?“ zeptal se vyděšeně.
„Něco si hulákal no, ale rozumět ti nebylo.“
Pak odešla do práce a chvíli po ní běžel na autobus i jeho mladší brácha. On seděl u stolu, chleba držel v ruce, červená šťáva mu tekla po ruce, ale kousl si snad jen jednou a to sousto stále převaloval v puse už snad pět minut.
„Dopr***,“ podíval se na hodiny. „Tak to nestíhám.“ Popadl tašku, na chodbě vklouzl do tenisek a sprintoval na nádraží. Měl štěstí, stihnul to.
„Ty vole, co to máš,“ přivítali ho kamarádi smíchem.
„Se mi zdálo, že jsem dostal do držky a ráno jsem se probudil s monclem,“ osvětlil svou ozdubu lehce nadneseným tónem.
„Mě se zase zdálo, že jsem nějakýho týpka sejmul v nějakym podchodu. Dobře jsem mu naklepal, ale ten nevypadal jako ty,“ smál se Martin.
„A byl si sám?“
„Jasný, si myslíš, že se peru v partě nebo co,“ hodil po něm nechápavým pohledem. Nějako nepobral, proč se ptá na takový detaily.
Od té doby už Tom nepromluvil. Stalo se najednou moc divných věci a on nad nimi musel přemýšlet. Skládal mozaiku propleteného celku, který mu připadal spíš jako jeden velký sen. Kdyby teď nekulhal, možná by se zasmál tomu, že dva lidé mají stejnou noc, skoro stejný sen. Jakoby se tam skutečně potkali, každý na jiné straně barikády.

Cestou ze školy na vlak mu přišla smska od Jany.
„Nechces se stavit dneska? Potrebovala bych s tebou mluvit.“
Nebyl mu jasný ten noční hovor, takže neváhal ani minutu a vystoupil v Plkově.
„Ahoj, jsem v Plkově, tak kde se sejdem?“ zavolal jí.
„Jé ahojda a kde seš?“
„Na nádru.“
„Tak počkej, za chvíli jsem tam.“

Přešlapoval před nádražím a chvíli se snažil pozorovat lidi, jestli někde neuvidí přicházet Janu. Jenže pak mu jako blesk nebem proletěla hlavou vzpomínka. Jenže vzpomínka na něco, co se nikdy nestalo. Další dejavu.
Nebyl to přesný obraz. Viděl jenom přijíždějící auto, jak na poslední chvíli projíždí na oranžovou. Klapla červená. Týpek v autě dupe na plyn, ale na semaforech skáče červená. Někdo běží přes přechod. Auta troubí.
„Baf,“ vyskočila před ním Jana s poťouchlým úsměvem.
Jenže on se nelekl, ba ani hned nezareagoval na to, že tam Jana je. Až po chvilce jako by se probral z tranzu.
„Co to máš na obličeji?“ žasla dívka.
„Ahoj,“ řekl stroze.
„Cos dělal?“
„Nějako ani sám nevim, ale doufám, že ty mi na to pomůžeš přijít.“
„Já?“ divila se.
„Jo ty. Neříkala si náhodou, že se známe ze snu?“
„Ty tomu nevěříš co,“ udělala zvláštní obličej.
„Po dnešku už asi jo.“
„Promiň,“ omlouvala se dívka. „Za to probuzení.“
„V poho,“ mrknul na ni Tom. „Ale stejně mi to budeš muset vysvětlit.“
„Dobře. Tak zajdem třeba do Oázy na kafe.“
„Kafe nepiju, i když po dnešní noci bych možná měl začít a pořádně ve velkym, abych neusnul,“ usmál se trpce kluk.

Celou cestu skoro nemluvili, protože je stejně zajímalo jen těch pár věcí, které chtěli probrat až v klidu v kavárně.

„Tak povídej, odkud mě teda znáš?“ pobídl jí Tom, když jim servírka přinesla džusy.
„Vím, že mě asi budeš mít za blázna, ale slib mi, že se mi nezačneš smát.“
„To se neboj, dneska nemam na smích moc náladu.“
„Tak teda,“ začala Jana vyprávět. „Vzpomínáš si, jak jsem ti poprvé řekla Micky?“
„Jo,“ pokýval hlavou. „Nějako pořád nevim proč, ale aspoň, že to je želva ninja.“
“Ježišmarjá,“ smála se. „No tak ty si v tom snu někoho hledal, nějakou holku. A mě si požádal o pomoc a představil si se jako Micky. Mluvil si něco o tom, že tě posílá někdo se strašně divným jménem, že mu to prej dlužíš nebo co.“
„A co se dělo pak?“ zajímal se Tom.
„To neni důležitý. Nepřijde ti poslední dobou něco divný.“
„No,“ začal se smát. „Promiň, to se nesměju tobě. V poslední době toho je divnýho tolik, že ani nevim, co vyjmenovat. Připadá mi, jako by se všichni změnili.“
„Přesně tak,“ přerušila ho. „Jsou nevrlí, nikdo moc nemluví a tak.“
„No ale to neni všechno žejo,“ pokračoval Tom. „Když pominu naše seznámení, tak třeba ten moncl. Kdyby to byl jenom on, takž by se to dalo nějako vysvětlit, ale koukej,“ vyhrnul si triko.
„Sakra,“ zamračila se. „Bude to asi ještě divnější, než jsem si myslela.“
„Jo to bude,“ souhlasil. „Ráno mi totiž kámoš říkal, že se mu zdálo, jak někoho zmlátil někde v podchodu. A ten někdo, to jsem byl já, i když říkal, že prej nevypadal jako já a že tam prej byl sám, ale na mě jich byla parta.“
„Může kecat. A kdo ví, jestli si jsme ve snech vůbec podobní. Ale tebe jsem poznala.“
„A teď mi řekni, proč si mi volala?“
„Víš, co se ti zdálo?“
„Nooo,“ přemýšlel. „Byl jsem v nějakym parku v noci.“
„Já tam totiž byla taky:“
„Cooože? Tebe jsem tam teda neviděl.“
„Ale byla jsem tam a ani nevíš, co by se stalo, kdyby ses neprobudil.“
„Tak mi to řekni.“
„Myslím, že se to brzo dozvíš, protože to něco musíme porazit,“ šokovala dívka.
„Jak my?“ nechápal. „Jak se setkáme.“
„Přijdu za tebou.“
„Jak přijdeš?“
„Neboj se, taky se to naučíš.“
„Jaktože toho víš tolik?“
„No, radši ti nebudu motat hlavu. Časem se to dozvíš, ale teď by to byla jen další divná věc.“
Na chvíli se odmlčeli.
„Toho znám,“ vykřikl náhle Tom a prstem ukazoval na televizi
„Koho,“ otočila se dívka, aby na televizi taky viděla.
Měli štěstí, že v kavárně kromě nich nikdo nebyl a tak televizi normálně slyšeli.
„Můžete to prosím vás zhlasit,“ křikl Tom přesto na servírku.

Chlapce našli mrtvého kousek od železniční tratě, s největší pravděpodobností zemřel na podchlazení.

Tom se nezmohl už ani na slovo. Stejně nebylo potřeba nic říkat, protože jí vysvětlovat nic nemusel. Koneckonců toho nejspíš věděla mnohem víc než on a dokonale ho teď chápala.

přidáno 30.01.2008 - 23:38
wow... touto kapitolkou si dej normálne vypeckoval... skoro som nedýchala, keď som to čítala... hm, nikdy som si nemyslela, že by sny mohli mať až takúto moc... :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Snílci 4 : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : snílci 5
Předchozí dílo autora : Snílci 3

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku