Začátek všeho je porazit sám sebe
přidáno 04.01.2008
hodnoceno 2
čteno 710(6)
posláno 0
Když přišel domů, hodiny ukazovaly půl osmé a pět minut. Pohled obrátil k televizi, jenže tam běžel nějaký seriál místo zpráv. Prosebně se obrátil na mamku, ale ta ho sotva vnímala. Pohybovala se teď úplně někde jinde, v prostředí romantického seriálu, zatímco on jí viděl, jak leží na pohovce.
„Tak si běž do ložnice,“ odsekla mu potom. „A neotravuj tady.“
Proběhl tedy chodbou a skočil v ložnici na postel.
„To tady musíš tak lítat?“ zlobil se otec. „Vždyť je půl osmý!“
„Promiň,“ omluvil se bez odmlouvání, aby mohl bez sledovat zprávy.
„A nyní vám přinášíme nové poznatky ohledně zemřelého chlapce Petra Tomiáše. Chlapec se podle všeho neztratil, jak tvrdili jeho rodiče, ale chtěl utéct z domova. Víc už o tom Marek Navar…“
Poznával jeho obličej. Jeho světlé vlasy a naivní a důvěřivé oči. „Sakra já ho potkal,“ ujišťoval mlčky sám sebe.
Zbytek zpráv už nevnímal. Vzpomínal jenom na útržek svého snu, jak seděli s tím klukem na nádraží. Viděl, že se o něčem bavili, ale slova teď neslyšel. Ale kam pak odešel? Co se stalo?
Venku se setmělo a lampa pod oknem jeho pokoje se rozsvítila. Nechal roztažené rolety, aby svit proudil do jeho pokoje a vymaloval ho do odstínů žluté. Nechtěl spát, děsil se svých myšlenek, které by mohly v noci znovu přijít.
„Ahoj,“ zavolal Janě. „Víš dneska to asi nepůjde. Nemůžu totiž usnout. Já toho kluka fakt potkal a bojím se, co ještě se stane.“
„Neboj,“ řekla s úplně klidným hlasem.
„Bojím se i tebe,“ přiznal. „Promiň, ale asi jsem blázen, nebo já nevim, ale všechno je teď strašně divný a do toho přijdeš ty a tvoje sny.“
„A co chceš jako dělat, být pořád vzhůru?“
Mlčel.
„Musíš se tomu postavit. Neotáčet se zády, když se bojíš.“
„A co ten kluk?“
„Spi, Tome, jen tak všechno pochopíš,“ pobídla ho. „Potřebuju tvou pomoc. Sama to nezvládnu, ale budu to stejně muset udělat, i když mi nepomůžeš.“
Teď už tuplem nedokázal usnout. Pozoroval světla, jak nehybně čekají na zdech. Snažil se vzpomenout si, ale pořád viděl jenom scénu na nádraží, a pak jako by někdo ustřihl pásek a film bez vysvětlení skončil.
Pak se světla náhle roztančily. Pozoroval je na stropě, byly jako listy, co se motají pod nohama.
V parku!!!
Běžel parkem a listy před ním utíkaly. Skoro jako kdyby byly živé. Nejdřív byl jenom jeden, ale postupně se k němu přidávaly další a další, až cesta vypadala jako žlutá řeka.
V šoku se zastavil a nechal listy plout dál. Na konci cesty se totiž něco zdvihalo, snad rostlo přímo ze země. Otočil se a chtěl utíkat pryč, jenže najednou začal váhat. „Postav se strachu čelem,“ vzpomněl si na Janina slova.
„Tomééé,“ uslyšel najednou.
„Co?“ otočil se nazpět. Dívka už nekřičela, bylo slyšet jenom šum listů.
„Janóóó, co tu sakra děláš?“ volal v odpověď přes listovou zeď.
„Sakra pomoz mi!“ řvala zoufale.
„Fu,“ vydechl hlasitě. „Já jsem hrdina!“ Tím se snažil přesvědčit sám sebe a bylo to úspěšné. Vyběhl za hlasem své kamarádky.
Jak se blížil, začal váhat. Už však nedokázal zastavit. Najednou se ocitl v zajetí žlutavých skvrn. Byly jako piraně a okusovaly jeho tělo. Nemohl už běžet , ale ze všech sil se snažil projít skrz.
Svalil se na zem a chvíli nabíral síly, aby dokázal vstát. Myslel si, že vyhrál, a tak není proč spěchat. Když ale otevřel oči, zděsil se. Řítila se na něj obrovská noha. Celá z listů. Na poslední chvíli se odkulil stranou. Pak uviděl na druhé straně Janu. Byla jiná, ale teď nebyl čas prohlížet si jí. Listový přízrak si nedal pokoj a znovu se ho pokoušel zadupnout.
„Co mám dělat?“ křikl na Janu, když konečně zase stál pevně na nohou.
Než mu stihla odpovědět, znovu uskakoval před neodbytným démonem.
„Musíš být silnější než on!“
Letěla po něm další rána. Mohl uskočit, ale neudělal to. Zůstal stát. Ani se nepohnul. Na poslední chvíli zvednul ruku, myslel si, že snad přízrak zastaví. Do posledního okamžiku tomu snad i věřil.
Jako by jeho tělo najednou pořezalo tisíc břitev. Jenže místo aby bolest po první vlně ustala, přicházely další. Když si i poslední lísteček říznul, naskytnul se Janě znovu pohled na Toma. Myslela si, že tohle nezvládne, ale on tam stál pevně na nohou. Odhodlán neustoupit a vyhrát.
„Hahaha,“ pronesl ironicky a z ran mu začínala téct krev. Postupně ho celého zmáčela.
Ani démon sám nečekal, že přežije. Podíval se na něj hrůzu nahánějícím pohledem. Jenže Tom na sobě nedal znát ani kapku emocí.
Jana viděla, jak se na něj řítí znovu mohutná paže. Ten pohled jí připadal strašně zpomalený, ale přesto plynulý, ne jako když si zpomalíte film na DVDčku. V jeho tváři viděla zvláštní úsměv. Otočil se na ni a levým okem mrknul. Ještě než k němu stihla rána dojít, stanul v obraném postoji. Jeho ruce se proměnily ve větve pohupující se ve větru.
Listová pěst dopadla a zábleskem se všechno znovu zrychlilo. On ale překvapivě neležel na zemi, nýbrž uskakoval před útoky zuřícího démona. Vyhýbal se jim s krásnou ladností. Jeho styl nepřipomínal boj, ale spíš nějaký tanec.
Zdálo se, že přízrak najednou nemá žádnou šanci. Tom takhle mohl ustupovat donekonečna, jenže pak se čas znovu zastavil. Jenom na okamžik. Mezitím se stačily vyměnit role. Předtím klidný jako hladina jezera vlnící se v jemném vánku, teď zuřivý jako rozbouřená řeka zasypával svého protivníka tvrdými údery. List po listu se snášel k zemi, kde se ze strachu radši ze všech sil držel.
Jana cítila, že by měla taky pomoct. Přiskočila tedy k nepříteli zezadu a snažila se také ničit list po listu. Démon to však cítil. Z ničeho nic jí trefil otočkou. Letěla vzduchem.
„Nééé,“ křičel Tom, když viděl její bezvládné tělo. Jeho srdce zalila ještě větší zuřivost. Mlátil do démona a při tom viděl, jak se její tělo zastavilo o kmen javoru. Málem se přelomila.
Všechno zakryly listy. Snášely se dolů na zem jako déšť. Démon zmizel. Tom ho porazil. Rozhlížel se a hledal Janu. Nic neviděl. Zmateně pobíhal sem a tam. „Janóó,“ volal, ale neozývala se.
Naštěstí netrvalo dlouho, než listy popadaly na zem. Jako když spadne opona. Viděl Janu, jak pořád leží u toho stromu. Nehýbala se. „Sakra,“ zamumlal a běžel k ní.
„Jano,“ třásl s ní. „Prober se. Sakra Jano!“
„Haem…“ zamumlala Jana.
„Jó, ty žiješ,“ objal jí a mačkal jí ze všech sil. „Odvedu tě domů.“
„Ne,“ hlesla.
„Co?“ divil se.
„Tys ho porazil. Já se z toho dostanu, ale ty se teď musíš dál. Copak myslíš, že jsem s tím démonem bojovala jenom tak?“ čekala na odpověď.
„Já…já nevím.“
„Uvolni se,“ řekla mu. „Nech se unášet.“
„Co?“ nechápal.
Pak ale ucítil jak ho vánek pohladil po zádech a jeho nohy se odlepily od země. Vítr ho vytlačil do výšky a pak ho pustil a Tom se zase snášel k zemi. Než ho znovu nabral a pak ho nesl až vysoko k nočnímu nebi.
„Ahój,“ mávala na něj nějaká dívka. Vznášela se stejně jako on. „Já jsem Patrície.“
„Já Micky.“
„Micky to jsou ale triky,“ smála se. „Tak se měj,“ zmizela mu.
Ohlédl se za ní, ale nebyla nikde. Místo toho byla všude spousta jiných lidí. Létali jako listy a všichni mávali a usmívali se. Štěstí z nich zářilo už od pohledu. Vznášel se s nimi nad obrovským oceánem. Kam až dohlédl nebylo nic jiného než lesknoucí se voda.
„Hééééj,“ křičel. „To je paráda!“
Ale nikdo se na něj ani nepodíval, jako by ho neslyšeli. Bylo mu to ale úplně fuk. Snesl se dolů k hladině a v plné rychlosti ponořil ruce do vody. Jenom na chvíli, než znovu vylétl vysoko k nebi.
Plul si vzduchem a najednou se kolem něj někdo obrovskou rychlostí řítil dolů. „Další blázen,“ pomyslel si. „Počkej na mě,“ volal za ním. Na nic nečekal a následoval ho dolů. Skoro se dotýkal prstů na jeho nohou, ale nedokázal ho dohonit. Střemhlav padali k hladině, ale ten druhý stále nezpomaloval. Byla to hra nervů.
Tom nevydržel a stočil se zpátky nahoru. Viděl jak se ten před ním tříští o hladinu, jenže se nepotopil. Jako by se zarazil o betonovou zeď. Ležel tam skoulený a ve výrazu jeho obličeje byla vidět velká bolest. Rukou šmátral po zemi, snad se ptal, co se to stalo.
Když se u něj Tom pokusil přistát, podklouzly mu nohy a spadl na záda. Chytil ho za ruku, chlapec na něj obrátil pohled a vzápětí jeho oči pohasly. Z nebe začal padat sníh a vločky přikrývaly jeho tělo.
Nohy strašně zábly. „Jak to, že jezero tak najednou zamrzlo?“ divil se Tom. Obrátil hlavu vzhůru a mezi vločkami, které mu padaly do očí, a snažily se mu tak upřít ten hrozný pohled, viděl spoustu jiných lidí, jak se střemhlav řítí proti ledové zdi.
„Néééé,“ pobíhal kolem dokola a mával rukama, jenže nikdo ho nevnímal. Všichni se s úsměvem na tváři rozbíjeli na kusy.
„Copak to nikdo nevidí,“ sednul si beznadějně do sněhu. „Jak jim mám sakra pomoct?“
Nepřicházel na to. A sníh pořád padal, až bylo všude kolem jenom bílo. Všiml si jedné vločky, místo aby spěchala na zem, kroužila kolem něj. Vypadala jako živá, jako nějaká bludička. Byla tak maličká, že kdyby odlétla o kousek dál, už nikdy by ji nenašel.
„Fhm,“ pousmál se.
V tom mu vločka narazila do nosu. Jenom ho tak posrčila.
„Ty si živá?“
Zdálo se mu, že vločka pokyvuje, že říká ano. Pak prudce vyrazila vpřed. Spěchal za ní. Cestou míjel milióny dalších, ale tu svou viděl pořád před sebou. Ukazovala mu cestu. Klepal se zimou, ale věděl, že musí letět za ní. Bylo to však čím dál tím těžší. Začínala se mu vzdalovat, až ji sotva uviděl. Ale ona nepočkala, zmizela mu.

Nos měl plný rýmy. Kapesník nikde po ruce. Naštěstí jeden našel v kapse kalhot, které měl pohozené poblíž postele. Vysmrkal se a nechápal jak to, že má otevřené okno. Závěs vlál přes půl pokoje. Studený vítr ho šlehal přes obličej. Stromy venku se ohýbaly. „A v tomhle mam jít do školy jo?“ zlobil se. „Ještěže neprší.“
Měl to zaklepat, protože takhle než vyrazil na nádraží, lilo jako z konve. Takovýhle dny jsou nejhorší, ale člověk se aspoň tolik netěší ze školy domů, takže mu to tam nepřijde tak dlouhý. Přesně podle tohoto pravidla utekl dnešní den velice rychle.
Jenže doma to bylo úplně opačně. Jeho bratr měl zabraný počítač a on čekal nekonečně dlouho, než se konečně uráčí ho tam pustit. Naštěstí byl dnes nějaký znavený, asi tím počasím, a tak se Tom dočkal ještě před setměním.
Hned zapnul ICQ, myslel si, že Jana tam už na něj bude čekat. Zkouknul seznam a ona nikde. Šáhnul po telefonu a prozvonil jí. To byl signál, že má co nejdřív přijít na net. Zatím odvrátil hlavu od počítače. Na balkóně vlálo jeho kimono ve větru, div, že už dávno neulétlo. Jak na něj koukal, začínaly se mu vybavovat zvláštní vzpomínky.
Na chlapce s dlouhými vlasy. Cítil, že je to on sám, ale když by toho kluka srovnal se svým obrazem v zrcadle, nebyli by si vůbec podobní. Měl na sobě šedé kimono a vlasy mu vlály ve větru. Stál na louce u lesa. Někdo za ním přicházel, chlapec v černé kšiltovce a hnědé mikině s kapucou. Sedl si k němu. Jejich rozhovor byl zvláštní. Ale všechno dávalo smysl, ač se to zdálo bláznivé.
Byla to pravda. Přál si to tenkrát tak moc, že by slíbil i život, aby se to splnilo. Taková maličkost, jak moc si ji přál a stejně si na to teď skoro vůbec nepamatuje, ani neví, jestli to nebyl jenom sen, ale soudě podle toho, jak se Simona chová, asi ne.
V mysli se mu to přání rodilo znovu, když pomyslel na její rty. Teď už by si to pamatoval. Žádný teď už nebude. Teď už bude jenom nikdy. Musí přestat myslet na kraviny a splatit svůj dluh. Musí ji najít a to přece nebude tak těžké…

A Jana pořád nikde. Už ho nebavilo čekat. Měl zlé tušení, ani nevěděl proč. Zkusil jí zavolat, ale nebrala to.

přidáno 31.01.2008 - 17:19
dík moc, tvoje kritika je fakt konstruktivní a dost mi pomáhá. Udělala mi strašnou radost ;)
Ani jednu z těchle dvou knížek jsem nečetl, takže ovlivněn jimi nejsem...k týhle kapitolce mě naopak inspirovala má noční procházka parkem
přidáno 30.01.2008 - 23:52
Ten boj s démonom mi niečo pripomína... heh, má to veľa prvkov Kinga a podobný boj bol aj v "Iba ty môžeš zachrániť ľudstvo" od T. Prattcheta... :) Ale páči sa mi to stále, dúfam, že pokračovanie bude čoskoro :) Píšeš pútavo a využívaš všetky prvky napätia!

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
snílci 5 : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : ICQ
Předchozí dílo autora : Snílci 4

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku