U zpovědníka

Já:
Svět mě zradil,
všechno zhatil jsem sám.
Chci zachránit aspoň ty hvězdy co si se mnou povídají.
Ale už není o čem mluvit.
Ne, nejsem perfektní, a proto, dá se to nějak změnit?

Mám ve všem problémy a čekám až se vyřeší
samy od sebe, ale nemůžu vás obtěžovat, milý zpovědníku.
Nemůžu si trable napsat na patníku,
a pak ho nechat na dešti, aby zmokl a slova z něj zmizela.
Máte radu?

Víte jak dál?
Protože já, já už nevím, jak dál!
Nic mě nenapadá, neznám už ani sebe,
já jsem...

Ale k tomu se dostanem,
dejte mi radu,
jak na zradu.


Zpovědník:
Záleží na tom, zda je to vaše zrada.
Ale to přece ne, nebo ano?

Já:
Samozřejmě, že ne.
Zradila mě krása a vzala mi život,
nevěrnice jedna prohnaná ať ...

Zpovědník:
Neklej te mi tady!
Dobře, co jste udělal?

Já:
Nechcete se zeptat co udělala ona?

Zpovědník:
Co ta vaše hříšnice učinila?
Že vás tak naštvala,
nemáte odpuštění?
Nemáte pochopení?
Ani pro ni ne?

Já:
Máte moc otázek,
já jsem ji miloval, jak jen to jde
a ona..
No umíte si to představit?
Pořád jen ne, to její ne a ne!
Pak jsem měl dost i já
a své ne jsem řekl nahlas!

Zpovědník:
Hříchy jsou vlastnostmi lidí,
i ty nám bůh přidělal,
stejně tak jako ruce a nohy.
Měl byste jí odpustit!

Já:
Nejde to,
protože ji miluji.
A to je zase mé zpovědní tajemství.
Proč mě už nechce vidět?

Zpovědník:
Třeba proto, že vás tolik miluje
a dosud pořád lituje.

Já:
Ty....
Co oni víš?

Zpovědník:
Jen to, že nejsem
zpovědník, ale zpovědnice,
tvoje žena, která prosí o odpuštění.

Já:
Jak si se sem dostala?
Nevěrnice,
žádná služebnice pána,
ale jeho dáma.
Áha...

Zpovědník:
Já, ale lituji...

Já:
A já tě ještě miluji.