VETERÁN

„Veterán“

Bez aureoly pěšky, jen co noha nohu mine,
kráčí unavený hrdina.
Euforie v tvářích, dav co mává kolem prašných cest.
V duši rána nezhojená
a zaťata pěst.

Prázdno v duši, pohled slepý, odkuds´ famfár skřehoty.
Kteřís ordén na klopu mu připli, proč, to rád by pochopil.
Čís lepící se potem dlaně, čís prázdných slov tu nadutost.
Nesmažou! .... když bodákem se nořil
nesmažou! … tu prosbu v očích, chroptící zoufalost

Vrátit se, jak přání prosté,
vždyť nechtěl tolik přec, jen přežít a jít domů
a ženě písmena psal každý den,
Kdo konci fanfár v černém vládne, komu,
kdo vítězem, kdo poražen?

„Čas nevrátím“, náš hrdina si tiše šeptá
Skřek havranů nad vyhřezlými střevy, jak umlčet tu agónii provinění,
jak přestat o duši se bát!
Na pušce bodák ještě cizí krví potřísněný,
on tuhle partii přec nechtěl nikdy hrát.