Po tobě

.

A opět mi zůstal jenom dým
Jen matná vzpomínka – jakýpak to důkaz?
Byls vůbec tady, nebyl to jen tvůj stín?
Myslel jsi vážně vše, co jsi říkal?

Již nevěřím… ničemu
Nesnáším tenhle prohnilý svět
Neřeknu… nikomu
Žes přede mnou zas o krůček vpřed

Schoulená u zdi, s touhou se opít
Brečím vztekem
Jak o tom, co nesvedu pochopit
Jednou povím svým dětem?

O naději, co prý umírá poslední
Jenom ti nikdo neřekne proč, kde a kdy

O štěstí, jenž prý mají hloupí
A ti bohatí snadno si nepravé koupí

O přátelství tak silném, až tě z toho mrazí
Však od přítele neraz dočkáš se jen zrady

O kráse pekelní, o zradě čisté
O Bohu, k němuž modlí se ateisté

O lásce bezbřehé, co rve ti srdce
Tak, ksakru, andělé, pomozte přece!

Mně tady opět zůstal jenom dým
A dvě rýhy na tváři, jasný to důkaz
Již nechci tě vidět, ani tvůj stín!
Ještě zapomenout na vše, cos mi říkal…

Tvá omamná slova pořád mně dusí
Neslyším srdce být, hlava mi padá
Ty odejdeš, po tobě zmatek v duši
Na tváře pobledlé spánek mi sedá

Pomalu usínám
Na nic již nemyslím, již nemám sílu
Možná že umírám
…kvůli tobě… vzals mi víru…

Víru v spravedlnost, víru v sebe
Již mě mráz na těle zebe
Celou mně zastínil šedivý dým
K ránu se rozplyne a já, doufám, s ním

(… ta tvá cigareta mi docela
a bez omluvy v prstech shořela…)

.