Tentokrát bez komentáře, snad i přesto bude povídka pro čtenáře přitažlivá...
přidáno 20.12.2007
hodnoceno 7
čteno 858(19)
posláno 0
Mým rodištěm a do dvaceti let i domovem byla Ukrajina. Sehnat zde slušně placenou práci byl však po rozpadu bývalé světové velmoci téměř neřešitelný problém. Proto jsem se začal zajímat o možnosti práce v zahraničí. Podlehl jsem nabídkám pohotových agentur, nabízejících dobré platové podmínky za práce v České republice a požádal si o pracovní povolení a pobyt. V krátké době jsem se tak ocitl v jednom z krajských měst, kde se opravdu snadněji než na Ukrajině daly vydělat na moje poměry slušné peníze, i když za méně kvalifikovanou práci. Přesto, že jsem nebyl vyučený zedník, pracoval jsem v partě stavbařů, nejdříve při pomocných stavebních pracích, později již jako zedník, neboť tuto práci mne kvalifikovaní parťáci docela obstojně naučili. Nutno říci, že se mi v partě i zalíbilo. Musel jsem počítat s tím, že nejvíce práce je od jara do podzimu. Za tuto dobu je třeba si nějaké korunky našetřit a přežít zimu, kdy ve stavebnictví vypukne „mrtvá sezóna“.

Začátky však byly krušné. I když kromě svého rodného jazyka jsem uměl i rusky, domluvit jsem se ani takto nedokázal. Mladí spolupracovníci již ve škole povinně vyučovanou ruštinu neměli a angličtinu, která v této době byla prioritním světovým jazykem, jsem zase já neovládal. Cizinec jsem byl v partě jediný. Nezbylo mi proto nic jiného, než kousnout do tohoto tvrdého oříšku a začít se učit česky. Musím říci, že čeština pro mne byla ukrutným problémem. Ale protože „nouze naučila Dalibora housti“, naučil jsem se i já za tři roky kočovného života na různých stavbách obstojně česky tak, abych se mohl domluvit a občas něco málo i napsat. V partě mi však pověst benjamínka a naivky, který se občas stal terčem vtípků, pramenících z mé jazykové neznalosti, zůstala.

Pomalu se schylovalo k ukončení platnosti mého pracovního povolení a tím i ukončení mého pobytu.
„Co bude dál?“, to byla otázka, která mne čím dál tím častěji začínala pronásledovat a jejíž řešení jsem nenalézal.

Na Ukrajinu jsem se vrátit nechtěl. Stále tam nebyla práce, která by mne uživila a v podstatě mne do bývalého domova nic netáhlo. Rodiče se odstěhovali z města do vzdálené vesnice. Jelikož byli oba již starší, žili z vypláceného důchodu a z výnosů malého hospodářství, v němž se starali o dobytek a pár slepic. S mojí přítomností přitom nějak nepočítali. Upřímně řečeno, k soukromému hospodaření jsem nikdy žádný kladný vztah neměl, natož, abych v tomto oboru pracoval.

„Ty Juriji,“, zeptal se mne jednoho podzimního podvečera kamarád Rosťa, „co kdybychom si vyrazili někam na lov? Nějaká ta kočička by neuškodila, co říkáš?“ Zprvu jsem ho nepochopil. Ale po vysvětlení, jakou to „kočičku“ má vlastně na mysli, jsem žádné námitky neměl.

Byla sobota, venku sychravo, když jsem se s Rosťou, Milanem, Davidem a Pepou vydal na diskotéku. Jako obvykle bylo plno. U vchodu jsme se personálem z tohoto důvodu nenechali vyhodit a když v kapse jednoho prodejce vstupenek zmizela z Davidovy peněženky zelená bankovka, zaplatili jsme vstupné a dostali se dovnitř.

„Kluci, myslíte, že si tady vybereme?“, rozhlížel jsem se. Při pohledu na převážně čtrnáctiletá a mladší děvčata jsem o tom stoprocentně přesvědčen nebyl. Takové děti…. Začínal jsem litovat utracených peněz. Ale kamarádi byli jiného názoru. „No co“, konstatoval Pepa. „Tancovat umějí! Alespoň se pobavíme!“ Jak řekl, tak se i stalo.

Při jedné z přestávek, když si obsluha hudební aparatury odskočila do vedlejšího baru na jedno chlazené, jsem očima zabrousil k proskleným dveřím sousedního sálu. A tam jsem ji spatřil. Dlouhovlasá blondýna, modrooká, štíhlá, s dlouhýma nohama, které ještě více zdůrazňovaly krátké koktailové šaty na ramínka. Odhadoval jsem ji tak na osmnáct a vydal se jejím směrem. Stála mezi dveřmi, opřená o zárubně a hleděla do sálu, jako by někoho vyhlížela.

„Ahoj, já jsem Jurij“, oslovil jsem ji a čekal na nějakou odezvu.
„Adriana“, odpověděla mi a svýma modrýma očima mne zrentgenovala od shora dolů a nazpátek.
„Nechceš si sednout k našemu stolu?“, lákal jsem ji. „Jsem tady s partou kluků z práce, můžem si zatancovat a trochu se pobavit, stejně mne ty čtrnáctky z vedlejšího sálu moc netáhnou a až do teďka jsem si jich užil dost“. Adriana se nebránila. Dovedl jsem ji ke stolu a objednal vinný střik s ledem.
„Hledala jsi tady někoho?“, ptal jsem se.
„No, jak se to vezme. Měl sem přijít Štefan, ale včera jsme se pohádali, tak se mnou asi skončil“, poznamenala.
Během večera jsme se střídali v tanci a zábava se nám moc líbila. Měl jsem však dojem, jako by moji kamarádi Adrianu neviděli po prvé. Když jsem se jich zeptal, popírali to. K ránu jsem s Adrianou odcházel z diskotéky sám.

„Kam půjdeme?“, zeptal jsem se jí. Na ubytovnu jsem si Adrianu přivést nemohl. Tam bychom nebyli sami a o přítomnost kamarádů jsem nestál.
„Mám garsonku, tady nedaleko, jestli chceš, můžeš mě tam doprovodit“, slyšel jsem Adrianu.
„No a dál – to mě nepozveš?“, vnucoval jsem se.
„Nezlob se, podívej, kolik je hodin. A nakonec, ani to nejde. Já už dnes mám své vyděláno a teď mám jediné přání. Spát….“.
Netušil jsem, co má ta Adrianina poznámka „o vydělání“ znamenat. Ale nechtěl jsem vypadat trapně. Proto jsem se dál nevyptával a pomalu jsme došli až do ulice se souvislou panelákovou výstavbou. U jednoho ze vchodů se Adriana zastavila.
„Tak tady bydlím. Děkuji za hezký večer“, políbila mě.
„A kdy se zase uvidíme?“, nemohl jsem se nezeptat a polibek opětoval. Dali jsme si schůzku následující den a já odcházel na ubytovnu.

Až na Rosťu už na pokoji všichni spali.
„Tak povídej, jaké to bylo?“ zvědavě se vyptával Rosťa. Nemohl uvěřit, že mu nemohu vylíčit žádné takové zážitky, které chtěl slyšet.
„Hm… tak to jsi asi málo naléhal… Vidím, že ti budeme muset s Adrianou trochu pomoci…..“, usmíval se. Rosťovi jsem v tomto momentě také moc nerozuměl. Ale bylo skoro ráno a já už neměl sílu o jeho slovech nějak víc přemýšlet.

Druhý den jsem se s Adrianou sešel odpoledne. Seděli jsme v parku, u zurčící fontány a Adriana se vyptávala.
„Juriji, ty nejsi Čech, že ne?“, vyzvídala.
Vyprávěl jsem jí o pobytu na Ukrajině, o svých rodičích na vesnici a o svém rozhodnutí, se na Ukrajinu už nevrátit.
„A ty? Jak žiješ, co děláš?“ , byl jsem také zvědavý.
„Já?“ Adriana se odmlčela, jako by přemýšlela, co mi vlastně může nebo má říci.
“Dělám účetní v soukromé firmě“, dozvěděl jsem se. „Mám svůj byt, sourozence žádné, živím se sama, nezadaná, bude mi osmnáct, co bys ještě chtěl slyšet?“?
„A mé kamarády znáš teprve od včerejška nebo ne?“
„Samozřejmě. Odkud bych je také měla dříve znát, nevíš?“
„Nevím. Jen jsem měl včera takový pocit, že tomu tak není…“
„Pojď už raději do toho kina a přestaň se vyptávat. Přijdeme o začátek!“, vyzvala mne a já poslechl.
„Mám hlad“, suše oznámila Adriana když jsme vyšli z kina.
Zaplatil jsem večeři v nejbližší restauraci a Adrianu doprovodil před bydliště.
„Ani dnes mne nepozveš dál?“.
„Mám ještě večer nějakou práci“, odpověděla mi váhavě a já znovu nenaléhal. Takto jsme se scházeli více jak půl roku. Začínalo mi být divné, proč mne nikdy Adriana nepustila do své garsonky, ale říkal jsem si, že snad čas vyřeší všechno sám a spokojil se s drobnými laskavostmi,které jsme si navzájem prokazovali.

Následující rok z jara se pomalu přibližoval konec platnosti mého pracovního povolení a obavy, že se budu muset vrátit domů, se stupňovaly. Firma, u které jsem dosud pracoval, se pomalu zbavovala zahraničních dělníků a já cítil, že mé působení v partě kamarádů na stavbách už dlouhého trvání mít nebude. Se svými obavami jsem se svěřil Adrianě. Její reakce mi však vyrazila dech.

„Víš co? Vem si mě!“, odpověděla na moje stesky. Otazník v mých očích však muselo být zřetelně vidět, protože pokračovala: „No, co koukáš? Dělají to tak všichni cizinci, co tady chtějí zůstat! Vem si mě, získáš tak časem české občanství a budeš si tady dělat, co budeš chtít!“.
„A ty bys mě chtěla?“, zeptal jsem se nesměle. Vždyť naše schůzky ničemu takovému zatím nenasvědčovaly….“
„Ty naivko! To víš, že nechtěla, ale je to jediná možnost, jak tě zachránit! Dáš padesát tisíc a láska? Ta možná přijde časem….. Těch nezadaných, které by si chtěly vzít cizince, proto, aby tady mohl zůstat, ubývá…….. Tak dlouho nepřemýšlej a konej!“. Tehdy jsem Adrianu k jejímu bydlišti nedoprovázel. Ani o to nestála. Potřeboval jsem být sám, abych o její nabídce mohl přemýšlet…..

Sňatek z rozumu a za peníze? Proboha, jak hluboko jsem to klesl? Ale na druhé straně – pocit, že bych se musel vrátit k rodičům na vesnici, kde by se mi určitě nelíbilo, jsem si nedokázal ani připustit. Nakonec se mohu později rozvést a občanství mi už zůstane…. Tahle poslední myšlenka rozhodla. Vyzvedl jsem ze svých úspor padesát tisíc korun a na další schůzce s Adrianou jsem jí peníze předal. Společně jsme si na nejbližším matričním úřadě požádali o termín svatby.

Svatba proběhla ve vší tichosti v květnu. Jen za účasti nás dvou, mého kamaráda Rosti a Adrianiny přítelkyně, kterou jsem ani neznal. Stal jsem se tak občanem Česka a noční můra v podobě mého návratu na Ukrajinu se rozplynula….

Teprve tehdy jsem se dostal do Adrianiny garsonky a začal s ní žít. Bylo to ale takové podivné soužití. Prakticky jsme střídali svoji přítomnost v bytě. Buď jsem byl doma já a Adriana v práci, nebo naopak. S blížícím se létem zase začal cestovat s partou po různých stavbách.

„Tak co manželka?“, vyptával se zase zvědavě Rosťa. „Povídej, jak žijete, jaká je?“?
Moc jsem mu toho říci nemohl. „No přece nechceš, abych ti tady líčil naši svatební noc,“ odtušil jsem. „Bylo to hezké, ale stále mám pocit, jako by se mi vyhýbala a nevím, proč to je….“ , stěžoval jsem si kamarádovi.
„Možná ti to někdy povím….“, záhadně prohodil Rosťa, nastartoval náklaďák a odejel pro další fůru bílého písku do blízkého lomu. Více se mi z něj dostat nepodařilo.

Byl krásný letní večer, když jsem se vrátil domů. Garsonka zela prázdnotou. „Kde může Adriana být? V účtárně přece tak dlouho asi těžko….“. Přesto mi to nedalo a vytočil jsem číslo jejího telefonu. „Kováříčková“, ozvala se mi Adrianina kolegyně, o které Adriana často doma hovořila.
“Prosím Vás, není tam Adriana?“ , zeptal jsem se.
„Adriana?“, údiv v hlase paní Kováříčkové byl znát. „Ta přece těsně po té, co se vdala, z naší firmy odešla a od té doby o ní nikdo neví….“.
Zarazilo mě to. Nic takového mi Adriana neříkala. Proč asi? Sedl jsem si na gauč a nezbylo mi nic jiného než čekat.
Adriana se vrátila po půlnoci.
„Kdes byla?“, udeřil jsem na ni rozhodně, s tím, že tentokrát se nenechám jenom tak odbýt.
„No, kde bych byla…. V práci přece, měli jsme uzávěrku“, s jistotou sdělila Adriana.
„Lžeš!!“, zakřičel jsem. Volal jsem tam a od tvé bývalé kolegyně vím, že dávno už tam neděláš. Tak kdes byla?“ , znovu jsem opakoval svoji otázku.
„No v práci… Nemůžu ti to říct jinak. Jen jinde, než ty myslíš….“, zase klidně odpovídala Adriana.¨
„A kde tedy? Nedělej ze mne hlupáka a okamžitě mi řekni pravdu!“, vzal jsem Adrianu za ramena a zatřásl s ní.
„No, když tu pravdu uneseš…..“, odmlčela se na chvíli, „tak ti ji povím. Ale slib mi, že mne nezbiješ…“, v jejích očích se objevil strach a obavy.
„Jak unesu, co mám unést, proboha, řekni už něco! Ženskou jsem nikdy v životě neuhodil, tak snad to zvládnu i teď! Mluv!!!“ Naléhal jsem stále víc a víc. Adriana se posadila ke stolu naproti mně, nalila do dvou skleniček víno a začala vyprávět.
„Dělám společnici….. “.
Nechápal jsem. „Společnici? Jakou společnici? Komu společnici?“, snažil jsem se mluvit klidně, ale dalo mi to spoustu práce.
„No společnici na privátu……!“
Pomalu se mi začínalo rozednívat v hlavě. „Ty chodíš za peníze? Ty děvko?!“
Adriana přisvědčila. „Přece víš, že tvoje výdělky za zedničinu by nás dva nemohly uživit. Podívej se na vybavení garsonky, podívej se na sebe. Celého jsem si tě nově oblékla, koupila ti zánovní auto. Copak si myslíš, že z mého účtování a tvého zedničení by se to všechno dalo bez hypotéky pořídit? Věděla jsem od začátku, že jsi naivní. Tvoji kamarádi z party, se kterými se už dávno znám, mi to jen potvrdili. Proto jsem je také při prvním našem společném setkání prosila, aby ti nic o mojí a své minulosti neprozrazovali. Bylo mi tě líto Juriji, víš…, protože trochu ses mi taky líbil. Nemohla jsem tě pustit večer do garsonky. Tam měl vždycky zamluvené místo někdo z tvé party před tebou…… To byla daň za jejich mlčení. Nezlob se proto na mě. Upozorňovala jsem tě předem, že nevím, jestli tu pravdu uneseš, prosím, vezmi to jako fakt….., prosím….!“

Zalapal jsem po dechu. „Otevři okno!“. zařval jsem. Adriana beze slova poslechla. Chladný noční vzduch mne přivedl trochu k sobě.

„A co mých padesát tisíc?, Ty jsou kde?“ Snažil jsem se uklidnit intenzitu svého hlasu.
„Z těch mi zbyla polovina. Jednak je to běžná taxa za sňatek z rozumu s cizincem a jednak polovinu jsem musela dát Štefanovi, protože jeho to byl nápad, abych ti nabídla sňatek. Polovina částky byla předem dohodnutou odměnou. Od té doby jsem Štefana neviděla“.
„A co bylo mezi tebou a Štefanem? Neříkej mi, že člověku, který má tak originální nápad a předtím ho nebudeš znát, dáš tak rovnou jen tak pětadvacet tisíc?“.
„Ani to netušíš? Štefan mi obstarával „kšefty“. Potom, když jsme se spolu kvůli penězům nepohodli, zůstala jsem na to všechno sama“.
„A jak vlastně“, nevěděl jsem honem, jak to říci, „jak vlastně sháníš ten kšeft, jak ty tomu říkáš? A kolik ti takový „kšeft“ vynáší?“
„To máš jednoduché. Všechno začalo službou „sex po telefonu“. Nemysli si. Pánů, kteří chtějí slyšet podmanivý hlas a sladká slovíčka a nikoho jiného už nepotřebují, je stále ještě dost. Pokud zákazník projevil konkrétnější přání, byla jsem mu společnicí na privátu, a to buď u něho, nebo tady, v naší garsonce nebo na jiném, předem dohodnutém místě….. Každý zákazník má dost přátel a kamarádů, kteří také chtějí prožívat hezké chvíle…….. To byl případ i tvých parťáků. A výdělek? No s účetnictvím nebo zedničinou se to srovnat nedá. Když všechno jde dobře, tak týdně nejméně těch padesát padne……“.

Adriana si ulehčeně oddechla. „Víc už ti toho říkat nemusím. Teď je na tobě, jak se rozhodneš a co si se mnou uděláš. Ale mysli na jedno – jsem pořád tvoje žena… Ale budeš-li se chtít rozvést, bránit ti v tom nebudu“.

Trvalo týden, než jsem si získané informace přebral a dokázal je vstřebat. Přesto, že k Adrianě jsem pociťoval zpočátku soucit, později blíže nepopsatelný pocit, v němž převažoval vděk za to, že díky ní jsem se nemusel vrátit ke svým rodičům, nedokázal jsem ji opustit. Nedovedl jsem si představit, co bych si bez vytvořeného zázemí počal. Garsonka přece jen byla zaručenou střechou nad hlavou. Vydělávané peníze také nebyly k zahození. Ve firmě jsem dal výpověď. Stejně by mě to dříve nebo později čekalo. Nemohl bych svým bývalým kamarádům odpustit, že mi neřekli pravdu dřív než Adriana a nedokázal bych s nimi dál pracovat.

I to přispělo k mému definitivnímu rozhodnutí, že s Adrianou zůstanu. Stal jsem se organizátorem jejích zakázek. Adriana to odborně a zřejmě správně nazývala „pasákem“. Mělo to jedinou výhodu. Nemusela se o vydělané peníze se mnou dělit. Ale musím poctivě dodat, že tato moje nová profese měla snad jen kromě názvu pramálo společného se soukromým hospodařením, kterému jsem se tak usilovně po celou dobu vyhýbal…….

přidáno 24.01.2008 - 08:39
... z rozumu ... a nejen sňatek ... ale nakonec ... jak zpívá P. Spálený ... "všechno je lepší než být sám" ...
přidáno 02.01.2008 - 16:53
Milá Ivkajo, toto je skutečný příběh, jen trochu literárně přizpůsobený, aby to bylo čtivé. Díky za komentář.
přidáno 02.01.2008 - 15:33
Já prostě jenom zírám.....! Tak mě příběh vtáhl, že mě probrala teprve až kolonka "přidat komentář":-)
Je to síla!, Je to síla!!...jo, a ....... Je to síla!!!!!!!!!!!
Tvé příběhy si musím dávkovat postupně a pomalu, protože se z nich zase musím postupně "probírat" :-)
Zase by mi zajímalo- základem je skutečný příběh?
Klidně by mohl být.
přidáno 21.12.2007 - 22:30
jo, taky nestačím zírat, hodně překvapivý závěr, Tvoje povídka opět nezklamala :-)
přidáno 21.12.2007 - 20:50
takový konec jsem opravdu nečekala ;)
přidáno 21.12.2007 - 18:53
Díky za názor, jsem ráda, že se Ti povídka líbila.
přidáno 21.12.2007 - 16:37
nestačím zírat, fak hustý.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
SŇATEK Z ROZUMU : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : NAPSÁNO ŽIVOTEM
Předchozí dílo autora : HEREC KAŽDÝM COULEM

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku