K tomuto příběhu se dá jen těžko něco dodat.Vztahy mezi lidmi jsou někdy složitější, než si sami dokážeme představit...
přidáno 22.12.2007
hodnoceno 13
čteno 1029(23)
posláno 0
Bylo mi krásných 15 let. Po skončení základní školy jsem chtěla studovat gymnázium a mým snem po úspěšně složené maturitě bylo se stát právničkou. K tomu všemu jsem měla spolehlivé zázemí. Rodiče vysokoškoláci, podnikatelé. Měla jsem všechno, na co jsem si jen pomyslela. Jen jedno mi trochu chybělo. Svých rodičů jsem si moc neužila. Co je to společně strávený víkend či dovolená, to mně byl pojem docela cizí. Snad i proto jsem byla samostatnější, než ostatní kamarádky v mém věku. Od dětství jsem byla vychovávána placenou chůvou a od svých 15 let jsem žila v rodinné vile docela sama. S mámou jsem si jen dopisovala. Ranní vzkazy na stole v kuchyni byly na denním pořádku. Tátu jsem většinou doma vůbec neviděla. Měla jsem jenom jistotu, že to je on, který splní všechna moje skromná i neskromná přání a z finančního hlediska to pro něho nebude žádný problém.

Přiblížily se poslední prázdniny před ukončením „základky“. Tehdy na diskotéce jsem se seznámila s Jirkou. Urostlý, štíhlý a černovlasý mladík se mi zalíbil na první pohled. Jak jsem zjistila, do osmnáctin mu mnoho nezbývalo. Spolu jsme několikrát navštívili kino, nejrůznější diskotéky v okolí a vzájemné sympatie narůstaly. Bylo červencové odpoledne, plné letního slunce, když jsem se odhodlala Jiřího pozvat k sobě domů.

„Přijď, naši se vrátí až zítra v noci. Koupíme si něco dobrého k večeři, pustíme muziku a užijeme večer“, lákala jsem ho. Na jednu stranu jsem si moc přála být s Jirkou sama. Na druhou stranu jsem si v duchu musela přiznat, že se tak trochu bojím. Vždyť kromě několika letmých polibků a pohlazení od Jirky jsem ještě nepoznala opravdovou sílu lásky….

Jirka přišel přesně ve smluvený čas. Nažehlený, ve svátečním, s kyticí šesti oranžových růží v jedné a láhví šampaňského v druhé ruce. Květinami si mne získal docela. Společně jsme pak prožili nádherný romantický večer. Došlo i na pohlazení a dotyky. „Romano, mám tě moc rád“, slyšela jsem sladká slovíčka. Chvíli jsem se snažila Jirkovým laskavostem bránit, ale moje zvědavost, doprovázená příjemnými pocity, nakonec zvítězila a došlo i na dosud pro mne nepoznaný pocit absolutního štěstí.

Ráno jsme se vzbudili poměrně časně. Připravila jsem snídani a zaregistrovala, že Jirka se tváří nějak vážně.

„Co je, stalo se něco?“, zeptala jsem se a ukousla další sousto namazané housky se salámem. Jirka se napil horkého čaje.
„Víš, vlastně jsem se s tebou přišel rozloučit. Dostal jsem nabídku jít studovat do Francie. A taková nabídka - ta se prostě neodmítá. Odlétám pozítří do Paříže. Měsíc budu pilovat francouzštinu, někde v horách v jazykovém kurzu, abych se na Sorbonně udržel. Budu ti psát…“.

Najednou mi bylo hrozně těžko. Tak krásně náš vztah začínal…. Ale pochopila jsem, že Jirkovi v jeho studiích nemám právo bránit. Popřála jsem mu hodně zdaru a se zadržovanými slzami v očích se s ním rozloučila na letišti.

Od té doby jsme si pravidelně vyměňovali esemesky. Bylo mi sice divné, že mi Jirka nenapsal žádnou adresu, kde vlastně bydlí, ale říkala jsem si, že na všechno dojde časem. V září jsem začala studovat na gymnáziu. Jirka mi v té době napsal, že odjíždějí kamsi do hor na týdenní výlet. A to byla poslední zpráva. Od té doby se neozval. Telefon nedostupný, dopisy nebylo kam doručit. Při pátrání po příbuzných jsem zjistila, že Jirka již rodiče nemá a žil zde docela sám…. Postupně jsem se smiřovala s tím, že náš vzájemný slibně se rozvíjející vztah skončil.

Čas je běžec dlouhým krokem. V říjnu jsem zjistila, že se mnou asi není něco v pořádku. Lékař mne v mém podezření utvrdil. „Děvčátko, jste ve třetím měsíci. Přesto, že jste tak mladá, potrat bych vám nedoporučoval. Další dítě by se vám již nemuselo vůbec narodit“, informoval mě. Byla to další rána z čistého nebe. Rodiče byli zásadně pro přerušení těhotenství. Podnikání bylo pro oba přednější. A já sama? Dítě jsem rozhodně chtěla, už proto, že bylo Jirkovo. Ale starat se o něj? Na to jsem se ve svých necelých 16 letech necítila dost dospělá. Ale rozhodování bylo opravdu jenom na mně. Konečný verdikt si dítě ponechat, jsem jako prvnímu sdělila lékaři. Uvítal to. Horší to už bylo s mými rodiči. Máma se mě zřekla. Táta zaujal postoj „mrtvého brouka“ , ale samozřejmě nemohl jinak, než být na straně své manželky. Věděl ale, že to nebudu mít jako svobodná matka snadné. Potají mi založil účet a na něj pravidelně posílal malou sumičku jen pro mne a své vnouče do začátků.

Byl konec března dalšího roku, když se mi narodil zdravý kluk. Jiříček, přece se nemohl jmenovat jinak, se měl čile k světu. Byla jsem s ním doma pouhé dva měsíce. Do bytu, který mě ve vile rodiče vyhradili, jsem si nastěhovala milovanou babičku. S tou jsem od dětství měla krásný vztah a o Jiříčka pečovala vzorně. Tak jsem se dál mohla věnovat svému studiu. Po čtyřech letech jsem maturovala a úspěšně složila zkoušky na práva. Jiříček už navštěvoval mateřinku a já za občasného utajeného přispění svého tatínka a babiččina důchodu jsem se snažila ho dál vychovávat. Jen s mámou jsem od narození Jiříčka neměla možnost mluvit. Neodpustila mi můj mladický hřích a zatvrdila se. I když mě to citelně bolelo, snažila jsem se na sobě nenechat nic znát. Jaké bylo moje překvapení, když jsem jednoho dne obdržela předvolánku na sociální odbor, si nikdo nedovede představit.

„Máme tady stížnost vaší matky, že týráte svého chlapce a nedostatečně o něj pečujete“, dozvěděla jsem se tam. „Chlapec prý byl včera ve školce samá modřina“, tak jak to bylo?“, uhodila na mne úřednice. Nakonec moje vysvětlení, že Jiříček doma zlobil a proto dostal vařečkou a mohl tak mít modřinku na zadnici, prošlo. Vysvětlovat musela i moje babička a nakonec i Jiříček sám. Stížnost byla vyřízena jako neoprávněná. Příliš jsem nepátrala po tom, zda skutečně moje máma Jiříčka ve školce navštívila, či slyšela Jiříka doma plakat nebo si obsah stížnosti jen tak vymyslela. Bylo mi všechno jen opravdu líto. Vždyť Jiříček svoji babičku vůbec neznal…

Když začal Jiříček chodit do první třídy, seznámila jsem se na prvním rodičovském sdružení s Katkou, maminkou jeho spolužačky Darinky. Skamarádily jsme se. Katku jsem začala i s Jirkou navštěvovat. Katka byla zdravotní sestrou v naší městské nemocnici. Jednoho odpoledne jsme se sešly jen tak na kávě v útulné vinárně. Katka, tak jako mnohokrát předtím zabrousila na pracovní pole. Nedivila jsem se jí. Vždyť skoro denně na oddělení ARO přicházela do styku s lidmi, jejichž hodiny života pomalu dotikávaly.
„Nemáš nějakého příbuzného, který se jmenuje Václav Král?“, zeptala se mě. „Václav Král?“, v životě jsem to jméno neslyšela a nikoho takového neznám“, zapátrala jsem ve své paměti.
„Víš, asi před týdnem k nám přivezli mladíka, porazilo ho auto, měl těžký otřes mozku a byl na ARU pár dní. Teď už je mimo nebezpečí. Když se začal probouzet z bezvědomí, neustále opakoval tvoje jméno. Romana Nečasová. Může to být samozřejmě náhoda, ale je to divné, co říkáš?“
„Nerozumím tomu“, podotkla jsem zamyšleně. „Ale víš co? Co kdybych za tím mladíkem zašla na návštěvu? Kdypak máš službu?“ Domluvily jsme se na nejbližší neděli.

V neděli odpoledne, když babička odešla s Jiříkem do kina, jsem se vydala do nemocnice. S sebou jsem vzala nějaké ovoce a nejdříve se zastavila na sesterském pokoji u Katky. „Tak pojď zavedu tě za ním. Už jsme Václava přemístili z ARA na „normální“ pokoj. Co jsem viděla, daří se mu docela dobře“, s těmito slovy jsem s Katkou procházela dlouhou chodbou a zastavila se u dveří pokoje, na nichž jsem stihla přečíst číslo 111. Katka otevřela dveře a pokojem se rozlehl její zvučný hlas:
„Václave nespíte? Vedu vám návštěvu! To je ta paní, jejíž jméno jste v době, než jsme vás vrátili do tohoto světa, mnohokrát vyslovil….. Romana Nečasová“ – představila mne. Přistoupila jsem k lůžku a zkoumavě si prohlédla mladého muže.
„Dobrý den, prý jste mě chtěl poznat, tak tady jsem“ řekla jsem tiše. Mladého muže jsem opravdu nikdy předtím neviděla. Moje tajná naděje, že snad by to mohl být Jiří, který se tak záhadně ztratil, selhala. Václav se nadzvedl na posteli, Katka mu nastavila lůžko, tak aby mohl zpola sedět a se slovy „musím za dalšími pacienty, vy už se tady spolu domluvíte“, zavřela dveře nemocničního pokoje.
„Dobrý den“, opětoval můj pozdrav Václav.
„Nezlobte se, ale vaše jméno, to byla poslední slova, která pronesl zhruba před pěti a půl rokem můj kamarád Jirka Sovák. Znala jste ho a jste to opravdu vy, o níž tak často mluvil?“ Václav hovořil přerývaně, bylo vidět, že soustředění mu ještě dělá dost problémů.
„Jirka“, vzdechla jsem si. „Co jste to říkal, poslední slova?? Jirka snad nežije??“ V mých očích visel veliký otazník. Václav se napil čaje a pokračoval. „Bohužel, je to pravda. Seznámili jsme ve Francii, oba jsme tam chtěli studovat na Sorbonně. Bydleli jsme na jednom pokoji. Někdy na podzim jsme tehdy jeli na výlet do hor. Jirka se chtěl před ostatními vytáhnout a začal lézt bez jakéhokoliv zajištění na skálu. I když jsme ho všichni varovali, bylo to marné. Spadl do průrvy z výšky asi deseti metrů. Byli jsme u něho, jak nejrychleji to šlo, ale nebylo mu pomoci. Poslední slova, která řekl, byla právě Romana Nečasová. Adresu už říci nestačil….. Později jsme našli jeho mobilní telefon, ale nárazem na skálu se rozbil a v něm uložená data se už nedala získat. Věděl jsem, že v Čechách žádné příbuzné nemá. Proto jsme pohřeb zařídili ve Francii, kde také nedaleko Paříže na malém hřbitově odpočívá.“

Oči se mi zalily slzami. I když jsem postupem času dospívala k závěru, že setkání s Jiřím byla z mojí strany pouze mladická zvědavost a nerozvážnost, která ovšem nezůstala bez následků, takový smutný konec jsem mu rozhodně nepřála, ani nepředpokládala.

„Tak proto nepsal, proto jsem se ho nemohla dovolat“, reagovala jsem posmutněle. „Bohužel už mu tedy nemohu říci, že naše setkání mělo za následek Jiříčka…. Pořád jsem doufala, že najdu Jiříčkova tátu“.
„Cože?“ , reagoval Václav. „Jirka měl syna?“
„Je mu šest a právě absolvuje první třídu“, sdělila jsem s úsměvem.
„Hm, tak o tom Jirka rozhodně neměl ani tušení“, zareagoval Václav a s chutí se zakousl do mnou přineseného jablka.
„A proč vy – vlastně ty, když dovolíš, ses neozval dřív? Čekala jsem dlouhých šest let, než jsem zjistila pro mě tolik smutnou pravdu…“
„Vrátil jsem se z Francie, jak nejdřív to bylo možné. Před měsícem jsem dostudoval na Sorbonně a začal hledat uplatnění doma. Po příjezdu mne však čekala smůla. Když jsem spěchal se představit do firmy, kde mi nabízeli místo, nedával jsem pozor a porazilo mě auto. Ztratil jsem vědomí – no a ostatní už znáš. Snad nějak v podvědomí se mi vybavilo tvoje jméno…… Ostatní už bylo dílem náhody“ .

Povídali jsme si tehdy spolu až do konce návštěvních hodin. Slíbila jsem Václavovi, že zase přijdu a přivedu i Jiříka.

V nemocnici si Václav pobyl ještě měsíc. Za tu dobu jsem stihla dvakrát přivést Jiříka na návštěvu. Oba si na první pohled padli do oka. Když byl Václav propuštěn do domácího ošetřování, scházeli jsme se dál. Mně zbýval dokončit poslední ročník právnické fakulty a život zase dostával svůj smysl. I když jsem Václava znala jen krátce, věděla jsem, že to je ten pravý partner pro náš společný život. Po dokončení studia následovala svatba. Tím nejkrásnějším okamžikem však pro mne nebyl jen svatební den. Byl to i den, kdy Jiříček po návratu ze školy spontánně pronesl „tatí, podepíšeš mi žákajdu?“ Tehdy jsem opravdu vzala na vědomí, že mám skutečnou a úplnou rodinu, se zajištěnou existencí, v níž scházela jen jedna babička. Moje máma přes veškeré moje snahy odmítla přijmout moje štěstí i za své.

Inu, i takový je život…..

přidáno 16.01.2009 - 19:07
Obvykle takhle dlouhé povídky nečtu, ale tohle mě naprosto uchvátilo a zhltla až do konce ! Mohlo by tam být víc deetailů ale ten příběh je vážně skvělý ! Nejsem si jistá jestli je to podle pravdy, nebo vymyšleno. Je to prostě dokonalé !!
přidáno 16.01.2009 - 16:07
neuvěřitelný příběh a skvěle napsáno, dokonce mi ukápla slza, no jo, musím se přiznat, jsem cíťa
přidáno 01.08.2008 - 19:47
Díky za¨Tvůj komentář, vždycky z toho mám dobrý pocit.
přidáno 01.08.2008 - 17:15
Nádhera, běhal mi mráz po zádech a ... prostě, máš můj obdiv.
přidáno 21.01.2008 - 20:00
Bez komentáře... :))
přidáno 14.01.2008 - 18:45
Nádherné
přidáno 02.01.2008 - 12:47
Milá krajanko, v podstatě je to tak napůl. Polovina skutečně vychází z pravdivého příběhu. Jen ten konec nebyl tak optimistický, ale to už je právo autora, jak si s postavami naloží. Těším se na další Tvoje názory k mým dílkům a děkuji za komentář.
přidáno 02.01.2008 - 12:33
ten komentář od "anonyma" jsem psala já, nějak jsem si nevšimla, že nejsem přihlášená. tak se dodatečně "odtajňuju":-)
přidáno 28.12.2007 - 18:46
Derry, díky za názor. Ale neodpustím si poznamenat, že život sám občas je víc jak červená knihovna. Možná to časem i sama poznáš.
přidáno 28.12.2007 - 16:16
co dodat, snad jen souhlasit. :o)
přidáno 28.12.2007 - 16:00
Je to krásně napsané, to jo, ale je to jak z červené knihovny. Pokud se to opravdu stalo, tak potěš koště.
přidáno 22.12.2007 - 18:23
musím jen souhlasit ;)
přidáno 22.12.2007 - 12:56
nemám co dodat... pěkně napsané, jako vždycky :-) a příběh je velice silný...

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
NAPSÁNO ŽIVOTEM : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : PECH NA DRUHOU
Předchozí dílo autora : SŇATEK Z ROZUMU

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku