Umíte prohrávat? Hrdina tohoto příběhu prohrávat neuměl...
přidáno 16.12.2007
hodnoceno 8
čteno 746(16)
posláno 0
K čemu až může vést neschopnost člověka neumět prohrávat, to jsem ani já netušil. Dnes se za svoje vystoupení stydím, ale tenkrát, prostě nebylo vyhnutí…..

Dlouhá léta jsem působil jako činoherec ve známém městském divadle, s většími i menšími úspěchy. Nyní mne očekávala Praha a na novou hereckou příležitost jsem se moc těšil. Na rozdíl od některých svých kolegů jsem vedl staromládenecký život. Hojně jsem využíval služeb restaurace poblíž svého bydliště. Uznával jsem umění kuchaře Roberta a jeho obědy i večeře mi opravdu mimořádně chutnaly. Když se k tomu přidružilo ještě několik půllitrů dobře chlazeného plzeňského, završených ještě lepším portským vínem, nebylo co řešit.

Po jedné z náročných zkoušek blížící se premiéry Shakespearova Hamleta jsem zase do mojí oblíbené hospůdky „U Martina“ zašel.

„Tak Láďo, copak to bude dneska?“, oslovil mne číšník Martin a na stůl položil jídelní lístek. Po chvilce váhání jsem zvolil kuřecí řízeček, plněný hermelínem a opečené brambory s tatarskou omáčkou. „Dieta přece musí být, ne? I co. Po dnešním, tak náročném výkonu, kdy text známé, ale trochu zmodernizované hry mi absolutně nelezl do hlavy, si to přece zasloužím, ne?“.

„Bude to za chviličku“, ujistil mě Martin a profesionálním hlasem pokračoval: „A k pití?“ ? Strkal mi pod nos nápojový lístek. Plzeňské jsem si pro dnešek odpustil a objednal si lahvinku portského. „K službám“, uklonil se Martin a už se ztrácel do místnosti za barem, do otevřených dveří kuchyně.

Rozhlédl jsem se kolem sebe. U vedlejšího stolu hrála partička štamgastů karty. Samozřejmě o peníze.
„Ahoj Láďo!“, zavolal na mne Eda, kterého jsem také znal. „Nechceš si s námi dát partičku žolíků? Máme tady ještě jednu židli volnou…..“
„No, nakonec, proč ne! Držte mi tam místo, nese se mi večeře. Pak dorazím!“,
zavolal jsem na Edu.
Eda pokýval hlavou a já se s chutí pustil do objednaného řízečku. Jako vždy večeře neměla chybu. S lahví portského jsem si přisedl ke karbaníkům.
„Já jsem Láďa“, představil jsem se.
„To my víme, my tě přece známe z divadla i z televize. Tam jsi přece hrál v tom seriálu… no v tom….. o těch kombajnech, no sakra, jak vono se to jmenovalo…….. Ty vole, ta skleróza, to je hrozná věc….no přece „Plechová kavalerie!“, vzpomněl si nakonec Eda a začal představovat spoluhráče. „To je Honza, Radek Kamil. Láďu vám představovat nemusím. Vždyť v tom seriálu hrál hlavní roli! Určitě si na něho pamatujete, ne?“ Lhal bych, kdybych řekl, že mi Edou prohlašovaná chvála nějak vadila. Spíše naopak. Popularitu jsem měl vždycky rád. I když karbaníci na Edův projev jen souhlasně přikyvovali, bylo vidět, že už se nemohou dočkat, až se hra znovu rozběhne.
Zavolal jsem na Martina a požádal o nový balíček karet. Než se ocitl na stole, vrátil jsem se v myšlenkách do daleké minulosti. „Jo, Plechová kavalerie, seriál poplatný tehdejší době. Z období hluboké totality. Už ani přesně nevím, o čem to vlastně bylo, ale hlavní roli nějakého ředitele nebo mechanizátora jsem tam opravdu hrál. Ale je to už tak dávno ….. “.

„Tak Ládíku, kartičky se nesou“, vytrhl mne z úvah Martin. „S těmi ještě nikdo nehrál, určitě ti přinesou štěstí“, podával mi je s úsměvem. Poděkoval jsem a požádal ještě o 3 skleničky. „Samozřejmě“, suše zkonstatoval Martin a ke stolu se skleničkami vyslal servírku Bohunku.
„Hm… zavrčeli chlapi obdivně, když obhlédli hluboký dekolt a opravdu hodně krátkou sukýnku. Rozlil jsem láhev červeného. zamíchal a rozdal zbrusu nové karty. Hra konečně mohla začít.

Musím předeslat, že žolíky jsem ovládal průměrně. Ze začátku šlo všechno jako po másle. Netrvalo dlouho a přede mnou ležela vyhraná tisícovka. „Jo, první vyhrání z kapsy vyhání. Pozor na to Láďo“, varovali mě nejen spoluhráči, ale i jeden z kibiců od vedlejšího stolu. Nepochybně jsme svými komentáři ke hře upoutávali jeho pozornost a tak se snažil radit.
„Kibic, jdi pryč“, odháněl jsem staršího muže. Rady nepotřebuju a kibice nesnáším“.
Další láhev portského objednal Eda. „Takhle se to líp hraje, ne?“? Rozlil obsah do vyprázdněných skleniček. Následující hodina utekla jako voda. Před sebou jsem měl vyhrané tři tisíce. „Měl bys toho nechat a jít domů“, varoval mě můj vnitřní hlas. „No to víš. Právě teď, když se mi tolik daří? Ty ses úplně pomátl na rozumu!“, odpovídal jsem svému já a sahal po další z nabízených karet na paklíku. „Kdypak se mi poštěstí, trošku obrat štamgasty o pár korunek! To se přece musí využít!“ S těmito slovy jsem definitivně odbyl svůj vnitřní hlas a povšiml si, že na stole je nově otevřená láhev portského.

Další hra už ale nebyla tak úspěšná. Ať jsem se snažil jak chtěl, nepodařilo se mi vytvořit postupku a prohrál jsem. „No to bylo poprvé za celý večer“, utěšoval jsem se a z vyhrané hromádky zmizela pětistovka. Ale mýlil jsem se. Od té doby se prostě karta obrátila a mně se nedařilo vůbec nic. Nejen, že jsem přišel o vyhrané tři tisíce, ale ještě jsem musel pro tři další sáhnout, útratu za večeři a vypité portské nepočítaje….. „Vidíš, vidíš“, ozvalo se zase moje svědomí. „Já ti to říkal. V nejlepším se má přestat!“.

Rozčílilo mě to. Moje neschopnost přijmout prohru začala působit.
„Honzo, ty švindluješ!“, vykřikl jsem, když jsem viděl Honzu nadzvihnout kartu na balíčku, aby věděl, co jej čeká.
„No, no, ty toho naděláš, před chvílí jsi dělal úplně to samý a říkal jsem snad něco?“, ohrazoval se Honza.
„Se švindlířem nehraju!!“. Bouchl jsem do stolu, až se mnou odehnaný kibic otočil a významně pronesl: „No, no, trochu klidu by to chtělo, ne?“?
Moje rozbouřená krev a nesmiřitelnost s prohrou však žádný klid nechtěla připustit.
„Bůhví, jak to všechno bylo. Obrali jste mě o peníze nepoctivě, teď už je mi to jasný“, hlasitě jsem pokračoval ve svém projevu.
„Ale Láďo, vždyť víš sám, že tohle není pravda“, reagoval jak Eda, tak Honza a po chvíli i Radek s Kamilem. Všechny jsem znovu obvinil z nepoctivé hry a balíček karet hodil na zem. Když se spoluhráči začali smát, popudilo mě to ještě víc. Pronášené nadávky nejdříve mnou a později všemi mými spoluhráči už ostatní hosté odmítli poslouchat a přivolali číšníka. Martin nejprve sečetl můj účet, k němuž na závěr připočítal i cenu pěti skleniček na víno, s nimiž jsem ze vzteku mrštil na zem. Když jsem za neustálého křiku a nadávání zaplatil, vzal mě Martin za loket a důrazně řekl: „Víš co, Láďo? Dneska už jsi svoje odehrál, snědl a vypil. Pojď, pomůžu ti na čerstvý vzduch“. Pochopitelně, že se mi nechtělo.
„Tak ty mě, mě svýho stálýho hosta budeš vyhazovat? Co si to o sobě myslíš, ty nádivo?“. Lehce jsem do Martina strčil.
„No tak, přece se tady nebudeme spolu prát kamaráde“, slyšel jsem Martinův hlas. „Prostě – dnes ti to nesedlo a takovým hostům prospívá jen čerstvý vzduch!“. Martin mrkl na moje spolustolovníky a než jsem stačil jakkoliv zareagovat, stál jsem před hospodou na ulici a dveře za mnou se zamkly.

„No počkej“, pokračoval jsem ve svých úvahách. „To ti přijde draho. Mě, představitele Hamleta, tedy z hospody vyhazovat nebudeš! To si piš! Pomsta bude sladká….“

Došel jsem v klidu domů. Vždyť hospůdka byla opravdu za rohem. Ze skříně jsem vytáhl starou košili a natrhl límeček. Stejné jsem udělal i s rukávem a oblékl si ji. Přes košili jsem navlékl lehkou větrovku, trochu víc vzal za natržený zip. Rozcuchané vlasy dílo mojí pomsty dokonaly. Ještě pro jistotu jsem sáhl do kapsy kalhot, abych se ujistil, zda předmět, na němž jsem svoji pomstu založil, tam opravdu mám. V předsíni bytu jsem vzal do ruky telefonní sluchátko a bez váhání na číselníku vytočil tísňovou linku 158.

„Policie“, ozval se hluboký mužský hlas.
„Tady Ladislav Strnad. Byl jsem napaden v hospůdce „U Martina“ obsluhujícím číšníkem. Můžete přijet?“
„Stalo se vám něco?“, slyšel jsem otázku z druhého konce.
„Mám roztrženou košili a ten mrzák mi vyrazil zub, když mi dal pěstí“.
„Dobře. Počkejte na nás před hospodou, budeme tam za chvíli“. Zavěsil jsem. Aby všechno vypadalo věrohodněji, přejel jsem párkrát ostrým zubním kartáčkem po svých zubech. Věděl jsem dobře, že trochu tak potřebné vlastní krve z mých dásní na sebe nedá dlouho čekat. A opravdu. Máznul jsem si trochu kolem úst a pak už spěchal před hospůdku. „Byl by to ale malér, kdyby policisté tam byli dřív, než já….. “. Ale vyšlo to. Když přijelo policejní auto, čekal jsem už spořádaně na „místě činu“.

„Tak copak se stalo, pane Strnad“, mladý policista mne požádal o občanku. „No, trošku jsme se chytili kvůli kartám a číšník Martin mne napadl, podívejte“. Ukázal jsem obličej s rozmazanou krví kolem úst, natržený zip u bundy i límeček a rukáv košile. Pak jsem sáhl do kapsy kalhot, vytáhl malý předmět zabalený v ubrousku a vynesl trumf. „A vyrazil mi zub, tenhle, koukejte!“ a rozbalil pečlivě v ubrousku ukrytou stoličku. „Hm…“ odtušil kolega mladšího policisty. „Jdeme tedy dovnitř“.

Bylo už hodně po půlnoci, když jsem se s policisty do lokálu vrátil. Moji spolustolovníci ještě hráli karty. Jen řady ostatních hostů prořídly. U karbaníků na mé židli seděl kibic a svými dobře míněnými radami k hrajícím nešetřil.
„Dědku, už vypadni“, zavrčel Eda, „rozumíš tomu jako koza petrželi….“, otočil se a zaregistroval mě.
„Láďo, co se ti stalo? Ty ale vypadáš! Nechytil jsi někde chodníkovej lišej?“ . Teprve teď si všiml uniforem za mnou.
„Pan Strnad tvrdí, že tady byl před půlnocí napaden a zraněn. Co mi k tomu povíte?“. Mladší z hlídky se ujal iniciativy.
„Láďa? A tady napadenej? A kým prosím vás?“
„Prý číšníkem Martinem“.
„No tedy, Láďo, přece dobře víš, že nic takového se tu nestalo. Pohádali jsme se kvůli kartám, vynadali si navzájem, to ano. Ale že by Láďu, tedy pana Strnada někdo bil, o tom nic nevím!“
„A co ostatní karbaníci?“, pokračoval policista ve výslechu.
Ukázal jsem na Honzu, Radka a Kamila a později i na kibice. „Ti se mnou hráli a ten se nám do toho pletl, až jsem ho vyhodil od stolu. Všechno museli vidět…“
Vyšetřující se však nic takového, co jsem zejména já potřeboval slyšet, nedozvěděl. Zajímavou informaci však zaznamenal od Honzy.
„Já nevím, ale Láďa si musí vymýšlet. Když ho Martin, pravda, za našeho malého přispění, z hospody vyváděl, měl na sobě úplně jinou bundu i jinou košili. Kdo ví, kde k tomu roztržení přišel!“
Výslechy obou policistů se tak zaměřily na to, co jsem měl při napadení na sobě. Bylo zajímavé pozorovat, co si jednotliví hosté pamatují. Kromě dvou mladíků, kteří seděli u vzdálenějšího konce místnosti a moje chování a tím méně oblečení, nesledovali, všichni okolo se shodli alespoň na tom, že košili barvy khaki jsem při své první návštěvě skutečně na sobě neměl. Jakou jsem ale ve skutečnosti měl, tam se jednotlivé popisy značně rozcházely a to mě pro můj záměr vyhovovalo. Své pomsty za prohru a vyhazov jsem se nechtěl vzdát jen tak lehce.
„A co tohle?“, vytáhl jsem zub z kapsy kalhot.
U mých spolustolovníků i číšníka Martina to vyvolalo salvu smíchu.
„No tohle – schovávat si někde v kapse zub? Kdoví z které divadelní šatny nepochází! Tedy Láďo, ty jsi opravdu herec každým coulem a svoje povolání v sobě nezapřeš. Ale od tebe bych takový podraz nečekal. Je mi z toho smutno….“. To byla slova, která jsem slyšel od Martina, když jsem s policejní hlídkou opouštěl hospůdku. V duchu už jsem začínal tušit, že tohle představení skončí fiaskem. O věrohodnosti mého vyprávění začínali pochybovat i policisté.

„Pojedeme tedy ještě na stomatologii“, sdělil mi velitel hlídky, když jsem se usadil na zadním sedadle policejního auta. „Jen lékař může zodpovědně posoudit, jak to s tím vaším zubem opravdu bylo….“. Mlčel jsem. Nějak jsem v sobě nenašel odvahu ukončit svoji hranou roli dřív, než budu muset.

Na zubní pohotovosti jsme byli za pár minut. Byly tři hodiny ráno, skoro nikde ani živáčka. A jak to bývá, smůla se mi přilepila na paty dokonale. Zjistil jsem, že službu na pohotovosti má moje ošetřující zubní lékařka. Policisté vešli do ordinace a já zůstal krátce v čekárně sám. „Uteču“, napadlo mne okamžitě. Smůla však znovu zaúřadovala. Než jsem stihl cokoliv udělat, objevila se ve dveřích ordinace doktorka Novotná.
„Tak pojďte dál, pane Strnad. Prý vám někdo vyrazil zub? No to máte smůlu. Pojďte, podíváme se, co se s tím dá dělat….“
Ustoupila stranou, abych mohl projít. Nezbývalo mi, než si kalich hořkosti dopít až do dna. Usadil jsem se v zubařském křesle a otevřel ústa.
„Tak, který to je? Kromě té stoličky, kterou jsem vám vytrhla před třemi dny ve své ordinaci a kterou jste si vzal tak říkajíc na památku, tady žádné jiné poškození chrupu nevidím….“

Nezbylo, než vyjít s pravdou ven. Když jsem lékařce vysvětlil, oč mi šlo, rozčílila se.
„Tedy pane Strnad, že se nestydíte. Od vás bych takovouhle špinavost vůbec nečekala. Takový slušný člověk! Uvědomujete si vůbec, kolik lidí jste svojí vymyšlenou historkou zaměstnal? Tady máte zprávu pro policii a příště za mnou přijďte, až ošetření budete opravdu potřebovat! Na zdržování a zbytečné obtěžování opravdu nemám čas!“. Nezmohl jsem se na slůvko odporu, ale krve by se ve mně nedořezal.

Moje divadelní vystoupení skončilo na policii. Na místě jsem zaplatil blokovou pokutu za výtržnost v restauraci a podaný herecký výkon. A ještě jeden důsledek moje derniéra měla. Do hospůdky „U Martina“ jsem až do svého odchodu do Prahy už nezavítal. Mohli by mně tam ten zub tentokrát opravdu vyrazit……

přidáno 03.01.2008 - 12:10
Já se uzírám!!! Sice ne tak napínavé, jako ty, co jsem už četla, ale přesto jsem četla bez dech a s narůstajícími antipatiemi vůči hrdinovi příběhu. do děje mě to vtáhlo zase! Opět dle skutečné události?
přidáno 21.12.2007 - 18:56
Všem díky za podporu. Alespoň vím, že nepíšu zbytečně.
přidáno 21.12.2007 - 16:51
souhlas s Kitty24.
přidáno 20.12.2007 - 09:14
Kitty, díky za Tvůj názor. I já si myslím, že ty nejlepší příběhy píše život sám a z tétio definice také moje literární pokusy vycházejí. Rozhodně také nemohu souhlasit s tím, že by skutečný život nebyl zajímavý, i když si to myslí jedna lektorka Tvůrčího psaní. Každý máme asi na život jiný pohled, že? Ještě jednou díky za Tvůj zájem. Je pravda, že teď se snažím přetahovat dílka z Literu, takže sis to tam mohla kdysi přečíst.
přidáno 19.12.2007 - 23:11
Myslím, že už jsem to četla na literu, ale už je to dýl... ráda jsem si to přečetla znovu. Mě tedy toto dílo zaujalo. A rozhodně nesouhlasím s tím, že skutečný život není zajímavý. Podle mého názoru je právě skutečný život zajímavý, protože někdy se věci, které se stanou, zdají tak absurdní, že by je ani nikdo nevymyslel... Ale každý má samozřejmě právo na svůj názor, jen s tou větou prostě vážně nemohu souhlasit :-)
přidáno 19.12.2007 - 16:34
Jistě. Tohle byl jen jeden názor z mnoha. Doufám, že byl alespoň trochu užitečný...
přidáno 18.12.2007 - 19:16
Díky za názor. Ale obě asi píšeme trochu jinak a po svém, třeba jiného čtenáře i tato povídka zaujme.
přidáno 18.12.2007 - 18:23
Je to napsané pěkně, i téma (umění prohrávat) je pěkné, jenže právě proto je škoda toho dost nemastného příběhu. Kdyby mi ho někdo vyprávěl z očí do očí jako skutečnou historku, přišlo by mi to v pořádku, ale jako povídka tomu prostě něco chybí. Jak si může hlavní hrdina myslet, že mu projde taková banální nepropracovaná pomsta? Vážně věřil tomu, i přesto, že bylo v té hospodě několik svědků, kteří můžou odpřísáhnout, že se nic nestalo a že měl na sobě úplně jiné oblečení, že s jedním zubem policajty přesvědčí? Jistě, jsou to čeští policajti, ale stejně... Jeho pomsta se samozřejmě dočká očekávané reakce, na všechno se přijde, a on zaplatí pokutu. Pro něj je to zřejmě blbé. Ale já jsem si z toho nic neodnesla. Není mi ho líto, prohrávat jsem se nenaučila, a ani jsem se nijak královsky nepobavila. Je to prostě jako příběh ze skutečného života - ,,To bylo tak, a nakonec se vlastně nic nestalo." A literatura by měla ze skutečného života vycházet, ale ne ho kopírovat, protože skutečný život není zajímavý (teď cituji jednu lektorku Tvůrčího psaní). Zkrátka, škoda zjevného talentu.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
HEREC KAŽDÝM COULEM : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : SŇATEK Z ROZUMU
Předchozí dílo autora : NÁPAD PRO USLZENÉ OČI

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku