 13.11.2011 3 1331(8) 0 |
Sedím takhle na posedu,
vidím v lese svého dědu.
Mávám co mi ruce stačí,
jemu klid se v tváři zračí.
Sledujeme spolu lesy,
velké lípy, bílé vřesy,
mělké tůně, bystrou řeku,
v hlavě slyším stovky skřeků:
On tu není, už je pryč.
Jen si dítě klidně křič.
V noci plakej bez ustání,
nikdo už ho nezachrání.
Děda bude stále se mnou,
ve dne i v hodinu temnou.
Skřeky ať si svoje křičí,
vzpomínky mé neutiší.
vidím v lese svého dědu.
Mávám co mi ruce stačí,
jemu klid se v tváři zračí.
Sledujeme spolu lesy,
velké lípy, bílé vřesy,
mělké tůně, bystrou řeku,
v hlavě slyším stovky skřeků:
On tu není, už je pryč.
Jen si dítě klidně křič.
V noci plakej bez ustání,
nikdo už ho nezachrání.
Děda bude stále se mnou,
ve dne i v hodinu temnou.
Skřeky ať si svoje křičí,
vzpomínky mé neutiší.
14.11.2011 - 13:04Znám vzpomínky na strejdu, který mě často brával do lesa, naučil mě milovat přírodu, být hrdá, svobodná, divoká i plachá zároveň, taky nikdy nezapomenu... bylo to krásné...
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Posed : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Meč a Štít
Předchozí dílo autora : Píseň o Komársonovi
