Sedím takhle na posedu,
vidím v lese svého dědu.
Mávám co mi ruce stačí,
jemu klid se v tváři zračí.
Sledujeme spolu lesy,
velké lípy, bílé vřesy,
mělké tůně, bystrou řeku,
v hlavě slyším stovky skřeků:
On tu není, už je pryč.
Jen si dítě klidně křič.
V noci plakej bez ustání,
nikdo už ho nezachrání.
Děda bude stále se mnou,
ve dne i v hodinu temnou.
Skřeky ať si svoje křičí,
vzpomínky mé neutiší.
vidím v lese svého dědu.
Mávám co mi ruce stačí,
jemu klid se v tváři zračí.
Sledujeme spolu lesy,
velké lípy, bílé vřesy,
mělké tůně, bystrou řeku,
v hlavě slyším stovky skřeků:
On tu není, už je pryč.
Jen si dítě klidně křič.
V noci plakej bez ustání,
nikdo už ho nezachrání.
Děda bude stále se mnou,
ve dne i v hodinu temnou.
Skřeky ať si svoje křičí,
vzpomínky mé neutiší.
14.11.2011 13:04
Znám vzpomínky na strejdu, který mě často brával do lesa, naučil mě milovat přírodu, být hrdá, svobodná, divoká i plachá zároveň, taky nikdy nezapomenu... bylo to krásné...
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.