Hřebci stesku

v širých polích
nahé duše
teď rozběhl se stesk
jako hřebec
pádí
kluše
v očích slzy
schází lesk

nespoutaný
bez oprátky
uhání vstříc
pasti žalu
stále vpřed
ni o krok zpátky
strach je cítit
v jeho cvalu

vyčerpaný
dechu ztrácí
pak naposledy
sbírá sil
v propast
střemhlav
jako ptáci
na dně duše
nářku pil

a za ním další
z jeho rodu
stejná cesta
stejný pád
na dně duše
v jednom bodu
začal pláč můj
vyvěrat

nad těly hřebců
stesk se vznáší
plní nitro
zármutkem
od dalších kopyt
již se práší
já prohrávám boj
se smutkem