přidáno 19.09.2011
hodnoceno 0
čteno 794(2)
posláno 0
V ulicích se proháněl vítr. Cítil jeho mrazivý dech na tvářích. Ve vzduchu se tetelilo očekávání. Byl blízko. Náhle, jakoby odnikud se z přítmí vynořily zdi Labyrintu a shlížely na jeho plížící se siluetu s tichou hrozbou. Uvítal ji, z nepochopitelného důvodu ho těšila. Přestože cítil, jak mu krev pulzuje vzrušením, jeho srdce zůstávalo klidné a odpočítávalo plynoucí čas stálým tempem. Zastavil se na okraji lesa, oděn do tmy. Skrytý v jejím přívětivém stínu.
Ve světle pochodní, zavěšených v kameni, zřetelně rozeznával veškeré detaily vchodu vytesaného do skály. Klouzal pohledem po horské stěně a sledoval, jak se pradávné dílo přírody, postupně mění v práci lidských rukou. Tam kde vyseli louče, nebylo už nic, jen hladce obroušené kameny.
Potřásl hlavou. Zbytečně ztrácel čas. Na dívání bude dost času potom. Až se dostane dovnitř. Naposledy se ostražitě rozhlédl a jeho strnulost se rozplynula. Téměř bez přechodu přešel z klidu do běhu. Věděl, že svítání je mu v patách, ale to co se chystal provést, šlo jedině pod rouškou tmy, pouze v této chvíli.
Voják spokojeně podřimující blízko vchodu se propadl hlouběji do spánku. Jeho tělo se s elegancí svezlo na černé dláždění.
Aderano zvolna spustil paži a promnul si kotníky prstů. Pomalu se sklonil chladný a nesmiřitelný, podoben stvoření pomsty. V onyxových očích se na okamžik zrcadlila sama smrt. Ve tmě se zalesklo ostří dýky. Rána však nikdy nedopadla. Pobídnut jakýmsi neznámým důvodem se ohlédl do ústí temných chodeb. Muselo se mu to jen zdát, a přesto měl pocit, jakoby slyšel šepot prastarých stěn.
„Ne,“ zašeptal. „Dolů mě pronásledovat nebudou.“ znělo to, jakoby někoho přesvědčoval.
Zpola váhavě sklonil zbraň. Opatrně chytil zhrouceného vojáka pod rameny a odtáhl jej hlouběji do nitra Labyrintu.
Nechal jej ležet na dohled vchodu, ale dost hluboko, aby si jej nikdo z venku hned tak nevšimnul. Několik kroků jej pak doneslo na první odbočku. Tmavé oči klouzaly po stejně temných zdech. Neviděl jedinou spáru. Všude kolem byla jen zrcadlově rovná plocha, Černá, jako duše démona, o nichž tak často mluvil jeho otec.
„Takže stejná jako má.“
Náhle na něj dolehla tíha celé situace. Budoucnost se měla rozhodnout, nyní a navždy. Hbitě se otočil a vyrazil zpět ke vchodu.
Nemohl. Musel.
Vrhl poslední pohled na údolí a hory, v nichž vyrostl. Klouzal pohledem po setmělé krajině, jen okamžik mhouřil oči do prchající noci, pak se ke všemu otočil zády. Nelitoval ničeho. Zatím.
Prastarý držák byl oloupen o své světlo. Rudý plamen na okamžik zaplašil temnotu v chodbách, kam staletí nikdo nevstoupil. Jeho zář mu byla jediným společníkem a zároveň se stala i jeho průvodcem. Úzký kruh světla a duše chladných stěn. Tu cestu si zvolil, ale když na ní skutečně stál, zdála se víc než děsivá. Rychle potřásl hlavou, aby zaplašil černé myšlenky a vkročil do neprozkoumaných hlubin Labyrintu.

Chlad se mu zavrtával do morku kostí, jediné co slyšel, byl tep vlastního srdce a tiché praskání ohně. Cesta se mírně svažovala. Nevěděl proč, ale měl pocit, že samotné zdi sledují každý jeho krok. Nebyl vítán, a přesto byl trpěn.
Kdyby věřil v bohy, nejspíš by se začal modlit. Na druhou stranu si byl naprosto jistý, že tady dole by to stejně k ničemu nebylo. Zarputile postupoval dál bez rozmyslu, bez váhání. Chladný jako okolí, neúprosný jako stroj.
Krok, ještě jeden a pak další. Netušil kolik už jich udělal. Důležité bylo jen pokračovat, klást jednu nohu před druhou a tak dál stále dokola.
Cesta, jíž sledoval, se vinula jako had v trávě, Vedla ho skrz síně, na jejichž strop nedohlédl, i úzkými stezkami, kterými musel procházet se skloněnou tváří. Minul více zatáček, než se dokázal představit o křižovatkách nemluvně. Ne, tohle nebyl labyrint, ale město zmuchlané do složitého uzle. Neměl ponětí, jak daleko už došel. Mohl klidně chodit v kruhu a nevšiml by si toho. Jedinou jistotu měl v tom, že není cesty zpět. Nenašel by ji, ani kdyby o to mermomocí stál.
Náhle mu v uších začalo hučet, nejprve slabě, ale postupně to získávalo na kadenci. Věděl, že již brzy se šumění změní v hlas a ten stvoří slova. Věty v jazyce, kterému nerozumí. Nejprve budou všechny zvuky tichý a nevtíraví, jako šepot deště, ale brzy začnou křičet, budou mu drásat duši. A někde v tom reji se připlíží temnota, obestře jej a připraví o vědomí.
Bylo to vždy stejné, už od raného dětství, a přesto si nikdy nezvykl. Otec tvrdil, že za to můžou démoni, ale Aderano tomu nevěřil. Otcovi příšery a bohové, byli pro mladíka jen povídačka, zato nevolnost, která ho pronásledovala vždy po probuzení, byla fakt. A taky strach, hrůza, bezbřehé zoufalství, jež tančilo v kakofonii zvuků. Věděl, že není jeho a přesto to vždy cítil, jakoby mu patřilo.
„Teď ne.“ Zašeptal těžknoucím jazykem, „ještě ne!“
V duchu znovu uslyšel šepot. Hlava se mu začínala točit. Oči pálily. V ústech mu vyschlo. Semkl víčka a slepě tápal volnou rukou ve tmě. Potřeboval se opřít. Snědé špičky prstů sklouzly po hladké zdi. Opřel si o ni čelo. A náhle vše utichlo.
Aderano ztěžka nasál vzduch skrz stisknuté zuby, tohle nebylo normální. Zvolna odtáhl čelo od jednolité plochy. Zpola nechápavě pohlédl nejprve na zeď a pak na svou vlastní ruku dosud spočívající na tmavém podkladu. Ovládnut nepříjemným tušením ji odtáhl, ale pak ji fascinovaně vtiskl zpět na tmavé kameny.
Dlaní mu projel chlad a s chutí zabořil jehličky bolesti do konečků snědých prstů. Semknul rty, aby nevykřikl, ale ruku nesundal. Nešlo to. Ta zima byla něco víc než mráz horské noci. Na okamžik se mu zdálo, že ztrácí sám sebe. Nemohl se pohnout, nebo jen odtrhnout zrak od jednolité stěny, ledové a hladké jako zrcadlo.
Jeho myšlenky se v tom jediném okamžiku staly jasnějšími než kdykoliv předtím. Něco uvnitř zdí žilo. Věděl to, slyšel v nich ozvěnu vlastního srdce. Ujišťovalo ho, že dělá správnou věc. Náhle se jej zmocnil pocit, že mrtvé zdi labyrintu mu rozumějí lépe, než všichni, jež znal. Mrazení mezitím roztáhlo své pařáty a sběhlo mu dolů po páteři. Ovládlo vše kolem něj. Tváře mu zalil oheň. Oči jakoby ztratily schopnost vidět trojrozměrně.
Na okamžik měl pocit, že jeho srdce přestává tlouct. Zalapal po dechu. Znenadání, stejně rychle, jako to začalo, vše utichlo a jeho tělo se opět probudilo k životu.
Aderano odskočil ode zdi. Tohle už nechtěl zažít. Nechápavě hleděl střídavě na stěnu a na svou ruku, na niž se zvolna rýsovala tmavá jizva. Sevřel ji v pěst, čerstvé zranění tepalo žárem.
Dech, zprvu rychlý a mělký, se začal zpomalovat. Stále cítil v zádech mrazení a dlaň s čerstvou jizvou ho brněla, ale byl při vědomí. A to bylo víc než kdykoliv předtím. Radši zahnal myšlenku, že kdyby odolal nutkání se stěny dotknut podruhé, ušetřil by si trápení.
Pomalu zvedl louči, kterou předtím upustil. Křesadlo mu v zpocených rukou klouzalo, trvalo dlouho, než se plameny znovu pustily do tance.
Zhluboka vydechl a otočil se k odchodu. V tom okamžiku, jakoby koutkem oka zahlédl nějaký pohyb. Bledou postavu prchající před přibližujícím se kruhem světla kamsi do nitra labyrintu.
Ztuhl uprostřed pohybu a vytřeštěně zíral do tmy. Nikdy neslyšel, že by v labyrintu něco nebo někdo žil.
Váhavě popošel kupředu. Okolí se změnilo. Jeho téměř neslyšné kroky jakoby ožily. Jejich zvuk se samovolně rozletěl vpřed. Najednou se zdálo, že nejde sám, ale že mu po boku kráčí celá armáda. Zastavil se. Zvuk proletěl chodbou a zmizel v dáli, přesto se Aderanovi zdálo, že slyší, jak běží dál a dál. Zněl trochu jako klapavý smích. Výsměch jeho vlastních nohou.
Ještě okamžik mhouřil oči do tmy, pak se ušklíbl, sám nad sebou, i nad svým tlukoucím srdcem. Pohnul se kupředu, a to spatřil znovu. Vysokou bledou postavu. Přízračnou, ale stoprocentně lidskou,
Ve vteřině se rozhodl. Vystřelil kupředu, podoben šipce z kuše. Nevěděl, kdo to je, ale chtěl to za každou cenu zjistit.
Čekal, že ozvěna ho doprovodí, ale ta se již neobtěžovala. Jakoby utekla spolu se zvukem, jímž ji probudil.

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
labyrint 2.část : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Slza
Předchozí dílo autora : Čekání noci

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
moonell
» narozeniny
Zdenek39 [11], pk1w5_cz [9], Jenik825 [8], Aiury [8], DEment [8]
» řekli o sobě
mr Scraper řekl o rry :
moc a moc se mi líbí styl jakým píše :) hlavně do jejích povídek na literu jsem uplnej blázen. a navíc je moc super a sleduje anime ;-)
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

MacBook Pro

Na novém MacBooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku