Inspektor David Malátek odhaluje podivný únos dítěte. Únoscem je totiž údajně polednice.
přidáno 29.08.2011
hodnoceno 1
čteno 2443(11)
posláno 0
Polednice

1.Prolog


Pan profesor Jakub Rybář seděl ve třídě u katedry. Učil zde literaturu.O literaturu se zajímal již od malička.Ve škole měl vždy z českého jazyka výbornou.Gramatiku uměl také dobře.Jeho otec učil na Mladoboleslavské základní škole matematiku.Toto nadání však Rybář po svém otci nezdědil.Dokonce ani jeho velká trpělivost se na jeho syna nepřenesla.Ač jeho jméno vyjadřuje činnost,ke které je potřeba trpělivost,jemu toto slovo naprosto nic neříká.Trpělivost značí pro něj výraz úplně cizí.
Profesor Rybář ukázal na jednu svou žákyni.
„Tak,pověz nám,“ oslovil ji „kdo to byl Karel Jaromír Erben.
„Karel Jaromír Erben“odpověděla „byl pane profesore spisovatel a pan profesor.“
„Jeho rodiče chtěli, aby byl učitel. On se ale stal především spisovatelem. Samozřejmě také archivář a to,co je pro tuto hodinu hlavní,básník.Napsal kytici z pověstí národních.Toto dílo obsahuje třináct balad.Já vám teď jednu přečtu.“
Rybář otevřel knihu a začal číst. Báseň recitoval naprosto v klidu lehkým přednesem, někdy ho ani nebylo pořádně slyšet,nebo báseň četl až příliš pomalu. Výjimka se týkala přímých řečí.Při nich řval jak blázen.Při některých slovech hlas přeskakoval až do příšerného šíleného řevu.Zároveň k tomu máchal rukama.V normálním textu,který nebyl uvozen do uvozovek křičel jen v předposlední sloce.Někdy po hulákání měl problém nabrat recitační klidný hlas zpět.Při slovech „Dej sem dítě.“ se snažil nabrat hororový hlas.

U lavice dítě stálo,
z plna hrdla křičelo.
„Bodejž jsi jen trochu málo,
ty cikáně, mlčelo!
Poledne v tom okamžení,
táta přijde z roboty:
a mně hasne u vaření
pro tebe, ty zlobo, ty!

Mlč, hle husar a kočárek -
hrej si - tu máš kohouta!“ -
Než kohout, vůz i husárek
bouch, bác! letí do kouta.

A zas do hrozného křiku -
„I bodejž tě sršeň sám! -
že na tebe, nezvedníku,
polednici zavolám!

Pojď si proň, ty polednice,
pojď, vem si ho, zlostníka!“
A hle, tu kdos u světnice
dvéře zlehka odmyká.

Malá, hnědá, tváři divé
pod plachetkou osoba;
o berličce, hnáty křivé,
hlas - vichřice podoba!

„Dej sem dítě!“ - „Kriste Pane,
odpusť hříchy hříšnici!“
Div že smrt jí neovane,
ejhle tuť - polednici!

Ke stolu se plíží tiše
polednice jako stín:
matka hrůzou sotva dýše,
dítě chopíc na svůj klín.

A vinouc je, zpět pohlíží -
běda, běda dítěti!
Polednice blíž se plíží,
blíž - a již je v zápětí.

Již vztahuje po něm ruku -
matka tisknouc ramena:
„Pro Kristovu drahou muku!“
klesá smyslů zbavena.

Tu slyš: jedna - druhá - třetí -
poledne zvon udeří;
klika cvakla, dvéře letí -
táta vchází do dveří.

Ve mdlobách tu matka leží,
k ňadrám dítě přimknuté;
matku vzkřísil ještě stěží,
avšak dítě - zalknuté.

2. Anonymní dopis


Alfréda Koláčová právě vítala svého kamaráda od dětství Alfréda Malátka.Již od dětství si s ním často hrála.Pak se na pět let odstěhovala do Prahy. Když se její sestra,která jí pronajímala byt, vybourala vrátila se i s půlročním dítětem zpět do Bělé pod Bezdězem. Od té doby uběhlo již asi uběhlo již asi čtvrt roku.Teď jí její kamarád z dětství navštívil.
„Ahoj Alfrédko.My jsme staří kamarádi.“
„Čau Alfréde. Jak se máš.“
„Dobře. Já teď putuji krajinou Karla Hynka Máchy. Dělám studii.Bude z toho knížka „Putování po cestách Karla Hynka Máchy.“
„To je docela zajímavá práce.A to jdeš každý den na vycházku nebo si někde snad zaplatíš hotel?
„To záleží jak je to daleko a také jak je přístupná doprava.Snažím se však využívat hlavně pěší chůzy. Cestuju dvojkou.A co děláš ty Alfrédko .Si sis v tý Praze pořídila dítě.“
„No,Petříčka.“
„A kde máš k němu tátu.“
Alfréda nevěděla jak to přesně říci,aby pochopil.
„No,zůstal v Praze. To si řeknem jindy,to je složité vyprávěni.“
„Jak vidím,máš pro Petříčka plno hraček.“
Měl pravdu.Na stole ležela hromada hraček.
„No,já jsem mu koupila tohleto malý.Když jsem byla u kadeřnice u Januly.“ Vytáhne z kapsy červenou dřevěnou káču.
„A to se taky kupuje?“zeptá se Alfréd trochu udiveně „to jsem nevěděl,ani že se to dneska prodává.To sis měla vyřezat.“
Alfréda nevnímaje jeho slova pokračuje dál.
„Je to dobrý na rozcvičení prstů.“ poučí Alfréda a uvede káču do otáčivého pohybu.Káča se dotočila asi po dvou minutách.Mezitím mu vysvětlovala,že jí namaluje lakem tečky.Pak to prý po roztočení bude mít duhové barvy.Jen si musí dát pozor,aby Petříček nestrčil hračku do pusy,protože hrozí otrávení.
„No,představ si“ povídala Alfréda Alfrédovi o něco později „já dostala nějaký divný dopis.“
Pak vytáhne nějaký papír a začne číst .Na papíře stála natisknuta černým inkoustem pravděpodobně z tiskárny tato slova:Alfrédo Koláčková,v ten den jarní,v sedmičce,když jde máj,zlo o polednu příjde,za tvé výhružky,z okna křik,Karel Jaromír a rouhání,dej sem dítě,ozve se,ty se zatřeseš,mezi brambory v černočerné tmě pod zemí bude a nebude. Anonym
Alfréd po dočtení kamarádky vezme dopis do svých rukou a přečte si ho.Vypadal přesně takto:

Alfrédo Koláčková,

v ten den jarní,v sedmičce,když jde máj

zlo o polednu příjde

za tvé výhružky, z okna křik, Karel Jaromír a rouhání,dej sem dítě,ozve se

ty se zatřeseš,mezi brambory v černočerné tmě pod zemí


bude a

nebude




Anonym.

„Tohle si dostala.To je ňáká blbost.To se někdo učil psát.Podle slovosledu to vypadá na ňákýho cizince.Dyť to ani nedává žádnej smysl.“
„No jo,ale proč se ten cizinec podepisoval jako anonym.“
„Proč? Protože asi chtěl ozkoušet jak dobře umí česky,ale to bude spíš ňákej mentál.Vždyť je to úplně rozházený.Asi ňáká stará bába se učí psát na počítači a zároveň si ještě rejpne.Možná ta stará ježibaba jak bydlí vedle Šífů.No,jo,teď jsem si vzpomněl.Oni toho šífa přece otrávili houbama.“

3) 7.5.2010


Alfréd Malátek poobědval u Alfrédy.Po obědě si začali povídat o volbách.
„Tak co,Alfrédko,koho budeš volit?“
„Voli,voli.Ňějaký voli budu volit.Jestli vůbec budu někoho volit.
„Hlavně ne toho šišlala.“praví Alfréd a začne vydávat jakési šišlavé nesrozumitelné zvuky. Snaží se šišlavě říci několik slov.
Dítě,které chovala do této chvíle Alfrédka v náručích se pravděpodobně leklo a začalo ječet.Alfrédka se ho snažila utišit,aby neřvalo.Když to nepomohlo,začala strašit.
„Přijde na tebe polednice,jestli budeš zlobit.Podívej se,za dvě minuty bude poledne.“
Po další tři minuty dítě jen řvalo a Alfréd s Alfrédkou se snažili dítě utišit nebo postrašit polednicí.Seděli v kuchyni u čtverhranného stolu.Jedno čelo stolu směřovalo směrem ke kuchyňské lince.Na lince ještě ležela kupa nádobí.Opačné čelo stolu se nacházelo u vchodu do obývacího pokoje.Vchod do obývacího pokoje ohraničovala jen zeď,která z obou stran zmenšovala šířku pokoje,tudíž v tomto místě vytvořila průchod.
Právě nastala dvanáctá hodina.Dítě se stále neuklidnilo.Nikdo netušil,co se nyní odehraje.Ozvalo se zaklepání na dveře.Pak se bez povolení dveře otevřely a do místnosti vešla podivná osoba.Měla na sobě šaty,přes ně oblečený svetr a zelenou mikinu nasazenou na rukou,která této osobě omezovala možnost rozpažení rukou,zároveň posluhovala jako jakýsi pytel.Přes hlavu měla uvázaný šátek a jakési tepláky nasazené na hlavě zakrývající vlasy.Jejich nohavice končily až v půlce těla.Osobě nebylo pořádně vidět do tváře a vůbec na vlasy. V jedné ruce držela hůlku respektive rolku se žlutým krepovým papírem,v druhé kapesník.
Ihned po vchodu do místnosti hůlku zvedla a vykřikla:Cik hail!“ Přiběhla k Alfrédce,která seděla po boku stolu blíže ke dveřím na chodbu. Dítě vytrhla ženě z náručí,položila mu kapesník na obličej.V tu chvíli přestal řev.Osoba se okamžitě vrátila na chodbu a zavřela za sebou dveře.Vše trvalo asi 15 vteřin.Oba se okamžitě rozeběhli na chodbu.Když otevřeli dveře,viděli dovírat se dveře od záchodu.Alfréd okamžitě chytil kliku a snažil se otevřít,nedařilo se mu to však.Bylo zamčeno.
„Alfrédko,“ zvolal Alfréd „běž na zahradu a hlídej aby neutekla oknem do zahrady,já budu hlídat tady.Nemá kam utéct.“
Alfréda uposlechla pokyn a rychle pospíchala na zahradu.Právě ze zahrady odjížděl kamion.Nijak jí to neudivilo.Soused vlastnil velkou pekárnu a rozvážel výrobky do celé České republiky.Neměl bohužel místo na zaparkování pro kamiony.Na ulici to vždy překáželo,tak Alfréda Koláčová nabídla možnost parkování na její zahradě.Alfréd hlídal dveře a volal policii.Než dojela policie Alfréd vyrazil dveře.Na záchodě nikdo nebyl.

4)Vyšetřování


David Malátek seděl v operní místnosti.Pročítal si zprávu.Uvědomoval si,že to nebude nic jednoduchého.Polednice zmizela na záchodě.A právě on má tento případ prošetřit.Silnice směr na Čistou je přísně střežena,především na kamiony.To znamená,že pokud si vybere únosce tuto cestu,musí ho chytit.Ostatní cesty by měli být také střeženy,ale nemusí to stihnout včas.Nakonec,přece mohl kamion projet i na Čistou dřív než dorazila policie.
Alespoň policie celé ČR dostala pokyn,aby zkontrolovala co nejvíce kamionů dovážející výrobky z pekárny Pečivo z Máchova kraje.Inspektor David musí vyslechnout oba svědky aby získal informace kvůli úředním formalitám.

Seděli na zahradě pod pergolou.Sedící osoby byli vrchní inspektor David Malátek a pan Alfréd Malátek.Předtím než si inspektor k Alfrédovi přisedl,pozdravili se.
„Dobrý den.Já jsem vrchní inspektor nadpraporčík David Malátek.Jak sen jmenujete vy?“
„Já jsem Alfréd Malátek.“
„Jé,tak to máme stejné příjmení.“ řekl úžasem David Malátek a posadil se ke stolu.Chvíli hovořili o to,zda nejsou příbuzní,pak inspektor David Malátek nahodil řeč k únosu.
„Je zajímavé,že vaše kamarádka se jmenuje Alfrédka.“
„To je pravda,kvůli ní jdete?“
„Přesně tak.Slyšel jsem,že její dítě unesla polednice.“ Před slovem polednice se na chvilku zarazil.
„No,jo.Já nevím,jak to budete řešit.“
„A jak se to stalo?“
„No.Alfrédka chovala dítě,protože brečelo.Tak ho tak trochu strašila a povídala si:Kéž by už přišla ta polednice!“ Jenže takový dítě s toho nemá rozum.A pak si představte,přišla.Najednou se otevřely dveře a do pokoje vešla taková postava.Šaty,šátek,hazuky a nebo mi to aspoň tak připadalo.V ruce měla hůlku.Měla žlutou barvu,řekl bych,že to byl krepák omotaný kolem něčeho, nebo jak se prodává na ruličce.“
Na chvíli se odmlčel.
„Co bylo pak?“ zeptal se netrpělivě inspektor.“
„Pak přišla ta hrůza.Petříška vysloveně vyrafla Alfrédce z náručí.Dítě řvalo a pak to najednou uťalo.
„Píchla mu ňákou uspávací injekci?“
„Nevšiml jsem si.Spíš bych řekl kapesníkem jako při operaci.Dala mu totiž před obličej kapesník.Polednice zavřela při odchodu za sebou dveře a my jsme jí hned honili.Zavřela se na záchodě.Pak tam ale už nebyla.Alfrédku jsem hned poslal před barák,takže jedině ten náklaďák,který vyjížděl.Měl byste si s tou firmou asi promluvit.“
„Bylo by možné do toho náklaďáku naskočit?“
„Asi ano.Ale Alfrédka to určitě bude vědět líp.Běžela první ven a viděla jak náklaďák vyjíždí.“
„Ještě mi prozraďte.Nevydávala ta polednice nějaké zvuky?“
„Po příchodu hajlovala.Vykřikla „Cik hail“,při odchodu za dveřmi vykřikla Šaizen a pak ještě něco takového jako itlel,nebo tak něco.“
„A nevíte,jestli ta polednice byla spíše muž či žena?“
„Nebylo vůbec vidět do obličeje,ale spíše bych řekl žena.“
„Tak jo,já už půjdu,“ řekl inspektor a připravoval se na odchod.“
„Počkejte ještě.Pokud v tom je ten kamion,tak musí policie každej kamion této značky chytit a prozkoumat,ne?“
„To máte pravdu.Pokoušíme se o to.Nikde samozřejmě není ani řečeno,že únosci neschovávají dítě ve Bělé. Není ani jasný motiv únosu.Zatím předpokládáme,že dostanete žádost o výkupné.“
Načež se rozloučili a inspektor se vydal směrem k brance.

Inspektor byl rozhodnut popovídat si s matkou.Alfréda Koláčová ho uvedla do místnosti,která pravděpodobně sloužila jako pracovna.Nacházel se zde počítač a také mnoho knih.Také dřevěný stůl jednou hranou natěsnaný až u zdi.Jeden bok zas byl umístěn od zde nacházející se knihovny jen malý kousíček.Do mezery se sotva vešel jeden člověk.Byla možnost při sednout si na část boku blíže ke středu pokoje,nebylo by to však příliš pohodlné.Malé místo bylo buď od protějšího boku,kde na židli Alfréda seděla a nebo samozřejmě od čela stolu blíže k středu pokoje,kde bylo plno místa.Zde se posadil inspektor David Malátek. Po pozdravení a představení začal vyšetřující detektiv David Malátek pokládat otázky.
„Nechci vás zbytečně trápit,ale musím vás vyslechnout,abych měl lepší informace k dopadení únosce či únosců.“
„Mohla byste mi to popsat?“
„Prostě jsem Petříška chovala,“ vyprávěla se slzami v očích „a říkala jsem si jen tak pro sebe,Jestli budeš zlobit,přijde na tě polednice, To jsem si jen tak pro sebe říkala a najednou přiběhla kdoví v čem oblečená,zamávala mu kapesníkem před očima a přestal brečet.Chudák Petříček. Nejdříve ňákou hůlkou zvedla a Cik hail vykřikla Cik hail a pak zvedla tu hůlku.Taková žlutá byla.Ona jí zvedla a pak vykřikla při odchodu zpátky a zavřela dveře na záchod.“
„Jste evidentně v šoku.Prosím,pomalu.Trochu jste něco přeskočila a vynechala.“
„Promiňte. Tak tedy vešla,zvedla tu hůlku a vykřikla „Cik hail“.Hrozně jsem se lekla a pak mi vytrhla z náručí Petříčka a utíkala pryč.Ještě něco na š vykřikla a myslím ještě Hitler.Možná to bylo něco jinýho.Takhle mi to jen znělo.“
„Bylo by možné aby polednice naskočila do kamionu i s vaším Petrem.“
„Pravda je,že ten den byly přední dveře přímo u okna na záchod.Ale,že by si kazili firmu?“
„Myslíte,že ta postava byl spíše muž nebo žena?“
„Hmmm.To je těžký.Řekla bych,že to byl muž.Ale zas…Ne,nevim.“
„A nepřipadalo vám na všem něco podezřelého.Cokoliv.“
„Něco podezřelého to bylo.“
„Co!?“
„Normální to nebylo.“
David si nemohl pomoc.Začal se smát šíleným smíchem.
„No,to je jasný.To jo.“
Pomyslel si,že asi si neuvědomuje momentálně vtip svých slov,později pravděpodobně pochopila.
„Něco podezřelého bylo.Normální to nebylo,“ opakovala.
„Jinak počítáme,že po vás budou žádat výkupné.Takže kdybyste dostala anonymní dopis s žádostí..“
„Jé,“ vykřikla a přerušila tím Davidovu řeč „já ho dostala.“
„Kdy?“ zeptal se rázně Malátek.
„Asi před týdnem.Alfréd říkal,že si jen někdo učí psát.Já ho možná někde najdu.Byl natištěnej.“
Po několika minutách přehrabování skříní,košů a prohlížení stolů přiběhla s kusem papíru A4 a podala ho inspektorovi.Ten si dopis okamžitě přečetl.
„Paní Koláčová,“ řekl po chvíli „ten dopis líčí celou událost.Pokusíme se rozebrat smysl.“
„Vždyť to žádnej nedává.A nebo snad ano?“
„Myslím, že jo.“ Pak začal předčítat jednotlivé části a podávat k nim vysvětlení.
„V ten den jarní,v sedmičce,když jde máj.To je jasné.Sedmého května se únos odehrál.Zlo o polednu přijde.To snad ani třeba vysvětlovat.Za tvé výhružky z okna křik.Křičela jste někdy na někoho z okna.Vyhrožovala jste někomu?“
„Ne!“
„Pak tedy možná,že jste volala tu polednici.Ale to se mi nezdá.To by byla příliš velká náhoda.Karel Jaromír a rouhání.To lze vysvětlit jen jako inspirace baladou Karla Jaromíra Erbena. Pak je tu ,Dej sem dítě,ozve se.To dokážu vysvětlit jako část tý balady.Vždyť vám ukradla dítě.Jak ono to je.?“
A pokusí se recitovat:U lavice dítě stálo,s plna hrdla křičelo bodejž bys jen trochu málo,ty cikáne mlčelo.V poledne v..v,nevim.“
Aby nevypadal trapně,rychle pokračoval v rozboru.
„Ty se zatřeseš.To bych si vyložil jako strach.Ale netuším,jak si vyložit zbytek dopisu.“
Pak jen dopis dočte do konce.
„Tak to vidíte,“promluví po chvíli Alfrédka „si mýho Petříčka vytipovali.“ Načež propukne v pláč.
„Ještě se chci zeptat,proč nemáte k Petříčkovi otce.“
„No.rozešli jsme se.Kvůli pití.“

Po tomto rozhovoru navštívil hned sousední dům,majitele pekárny a vedoucího firmy Pečivo z Máchova kraje.Na domě nebylo vůbec možné poznat,že se jedná o pekárnu.Ani nevypadal jako dům milionáře.Byl to naprosto obyčejný domek,vyhlížející naprostou obyčejností.Jeho původní majitel odešel do domova důchodců,tak si ho pan Sýkora koupil a založil zde firmu,která se brzy proslavila po celé ČR. Jedná se spíše o typ proslavení,že mnoho výrobků pochází právě odtud.Co se týče vědomí lidí,většinou netuší,že nějaká taková pekárna vůbec existuje.Člověk si koupí v samoobsluze nebo ve velkoobchodě výrobek a netuší,kde byl vypracován.
Po přivítání pan Sýkora uvedl detektiva do místnosti,která sloužila jako kuchyně.Dal mu napít minerálky a ochutnat jeden výrobek připomínající koblížek s náplní čokolády.Chuť posoudil Malátek jako vynikající,ne však lepší oproti ostatním koblížkům.Pak začal rozhovor.
„Na co se mě chcete zeptat?“
„Nevíte náhodou,který řidič parkoval u vaší sousedky dnes dopoledne před únosem dítěte?“
„Nikdo .Žádný náklaďák jsme dnes zatím nenakládali.Má přijet až v v půl třetí.“
„Aha“,řekl Malátek.“Teď je jasné,že nemá kamion vaše logo.Jsme ztracení.“
„Pravděpodobně ano.Dnes dopoledne žádný kamion tady neměl co dělat.Jestli tam nějaký kamion stál,tak ne ode mne.“
„Je to v prdeli,“pomyslel si David,nahlas neřekl nic.Dojedl koblihu a odešel.

5)Další zločin


David Malátek i s asistentem Přemyslem směřovali do Bělé pod Bezdězem ke statku.Říkalo se tam tomu tak,protože se zde nachází kravín s krávami.Od kravína za cestou bylo dříve pole,kde se občas krávy pásly.Útěku či krádeži dobytku se bránilo elektrickým plotem.Dnes se zde pěstují rostliny,plot již nějaký čas neexistuje a krávy pobíhají jen po kravíně.
Nesměřovali jsem kvůli krávám,nýbrž hlavním důvodem byla vražda.Na cestě zde leželo mrtvé tělo muže.Zakrvácený byl kolem krku a na krku bylo znát škrábnutí.
„Co se stalo,“ zeptal se po chvíli David.
„Jasná vražda,“ odpověděl policejní lékař „Nemůžu ještě stanovit přesnou dobu úmrtí,ale odhaduji již několik hodin.Krev je zaschlá.“
„Byl bodnut do krku?“
„Myslím,že ne.Spíš bych řekl rána do krku ostrým předmětem,nebo ještě lépe rána špičatým hrotem nějakého předmětu. Usuzuji i na základě stop.Asi mi do toho jako lékařovi přiliš není,ale trochu jsem se podíval na ty stopy.Jsou zde dva druhy stop.Jedny odpovídají zavražděnému,druhé pravděpodobně vrahovi.“
„Podle čeho usuzujete? Vždyť tu mohlo projít mnoho lidí již dříve.“
„To máte pravdu.Tyhle stopy však vedou směrem od Výsluní sem,pak zase směrem na Výsluní.Nikam dál.Není trochu divné,aby někdo přišel a na místě,kde bude někdo v budoucnosti zavražděn se otočil a vydal se zpět? Ale,vraťme se k tomu bodnutí.V rámci stop v souladu s druhem bodnutí usuzuji,že oběť byla praštěna do krku hrotem nějakého předmětu,který není rovný.“
„Co si pod tím mám představit?“
„Vrah se díval vrahovi do očí,netrefil ho však přímo rovnou,ale do levého boku krku.Kosa je naprosto ideální.“
„Podařilo se mrtvého identifikovat?“ zeptal se Malátek a otočil se na policisty,kteří ohraničovali místo činu páskou.
„Ne,zatím se nikdo nepohřešuje,“ozvala se odpověď.

Druhý den kolem jedenácté hodiny zvedl Malátek telefon.Když dotelefonoval,oznámil Přemyslovi:Tak bychom to měli.Mrtvola byla identifikována. Je to profesor na gymnáziu v Mladé Boleslavi. Bydlel zde ve Bělé ve městě.Identifikoval ho soused.“
„Tak co s ním uděláme.Půjdeme vyslechnout toho souseda?“
„Později také.Chlapy od nás si s ním už trochu popovídali.Prý se s ním příliš nekamarádil.Náš pan profesor Jakub Rybář se spíše stýkal s takovou tou méně vhodnou vrstvou.Víte,ožralý,feťácí,na hlavu ťuk,ťuk a takový.On to byl prý taky pěknej pošuk.Prý se lidé divili,že vůbec děla profesora literatury.Prý v hospodě na celou místnost klidně recitoval vodníka nebo něco takového.Sám prý na žádné droze závislý nebyl.“
„Takže teď…“
„Navštívíme to gymnázium,“ doplnil jeho nedokončenou větu detektiv vrchní inspektor nadpraporčík David Malátek.

Malátek dorazil se seržantem do gymnázia dr .Josefa Pekaře.Vešli do kabinetu.
„Dobrý den,“ pozdravil Malátek.“
„Vy jste měla společný kabinet s panem Jakubem Rybářem?“ zeptal se Přemysl.
„Ano. Slyšela jsem o tom.Prý ho zavraždili.“
„Hádám,že se jmenujete Jarmila Nováková,“ řekl David „tedy alespoň usuzuji podle nápisu na kabinetě.“
„Ano,to jsem já.Promiňte,že jsem se zapomněla představit?“
„Nyní tedy k případu,“řekl rázně inspektor „nevíte o někom,kdo by ho mohl chtít zabít?“
„Vůbec nikoho takového neznám.On my žádné osobní věci neprozrazoval.“
„Chápu. Povězte mi,jak jste spolu vycházeli.“
„On učil pouze češtinu,já jsem zde hlavní učitelka jazyků.Takže občas,protože do českého jazyka patří i literatura,mi trochu pomáhal s přípravou.Já toho příliš o literatuře nevím a on byl po literární stránce strašně moc vzdělaný.“
„Neříkal vám tedy o sobě nic?“
„Ne. Věděla jsem jen,že bydlí ve Bělé pod Bezdězem. Také pořád četl nějakou knížku.Jinak vůbec nic.Opravdu!“
„A jaký vůbec byl? Myslím povahou.“
„No,byl to tak trochu podivín.Žáci se při jeho hodinách mohli ufouknout smíchem.On považoval za hlavní výklad přečíst část knihy žákům.Myslím,že o hodně knížkách znal teorii,ale osobně je nečetl.Většinou chtěl žákům kousíček přečíst,do knížky se začetl a četl do konce hodiny.Také měl rád peníze.Pořád si stěžoval v jaký žije chudobě.Že prý má jen tři televize v baráku.Ale když žije sám,nepotřebuje přece v každý místnosti televizi.Jakmile ale mohl řvát,to byl hned ve svém živlu.Když recitoval básně řval v některých chvílích,zvláště v přímé řeči, jako šílenec.Asi už chápete,proč se mohli žáci za břicho popadat při jeho hodinách.“
„Chápu. Byl to tedy tak trochu blázen.Ale povězte mi,nepochází některý žák, kterého učil,ze Bělé pod Bezdězem?“
„Učil v literaturu ve dvou třídách.Tu jednu učím i já,druhou nevím,tu neučím.V té co učím,to je sekunda,tam jsou ze Bělé dva žáci.“
„Mohli se s ním jistě blíže znát.Nemohli by mít motiv?“
„To nevím.To těžko můžu říct.“
Tak my vám děkujeme,“ řekl Přemysl. Poté se rozloučili a odebrali se pryč z kabinetu.

Malátek seděl v operní místnosti.Přemýšlel o vraždě pana Jakuba Rybáře.Najednou ho v myšlenkách přerušil hlas asistenta Přemysla.
„Nenašlo se už to dítě,pane?“
„Jaký dítě?“ zeptal se Malátek. Pro případ vraždy by na únos zapomněl.
„No přece,jak ho unesla ta polednice,“ vysvětlil Přemek.
„No jo.Vidíš Přemku,já bych zapomněl.Zjisti prosím tě,jestli neměla Alfréda Koláčová,především v Praze nějaké příbuzné.A když, tak jejich adresy.“
„Provedu,šéfe.“

Druhý den hned krátce po osmé hodině vyrazili do Prahy. Zastavili v Karlíně a vešli do vysokého sedmipatrového panelového domu. Vyjeli výtahem do čtvrtého patra.Zde vyhledali vchod popsaný jako Vrabounovy a zazvonili.
Otevřela asi pětadvacetiletá dáma naprosto překvapena tím,proč jí navštěvuje policie.
„Jste Eva Vrabounová?“ zeptal se inspektor.
„Ano.“ Odpověděla stále ještě překvapeně.
„Nese vaše sestra jméno Alfréda Koláčová?“ zeptal se Přemek.
V půlce otázky se Přemek na chvilku zarazil. V obývacím pokoji tohoto bytu leželo děťátko a pilo mlíčko z dětské lahvičky.To dítě vypadalo shodně s dítětem na fotce od Alfrédy Koláčové.Povšiml si,že jeho šéf se zarazil také.
„Ano,“ odpověděla téměř okamžitě dotazovaná „je to kvůli tomu dítěti? Je to proti zákonu,že jsem ho dala na dobu,kdy jsem byla s manželem vážně zraněná své sestře do péče?“
„Cože,“ okamžitě zareagoval inspektor „co se vám stalo? Jak vám ho přivezli?
„Vybourali jsme se v autě. Ňákej debil nás vystrkal násilím z dálnice,protože jsme jeli příliš pomalu.Nevim,jestli ještě sedí,ale štěstí,že dítě právě hlídala sestra.Povězte mi,jak může takovej vůl mít řidičák.To přece není možný.“
„Dneska řídej takový hovada,na tý silnice je to o život,“ prohlásil inspektor.Přemek se trochu zastyděl,protože sám patří k pirátům silnic.Nicméně,šéf je s jeho jízdou poměrně spokojený.Sice každou chvíli kvůli příliš vysoké rychlosti(což si může v zaměstnání dovolit) přehlédne nějakou značku a vjede například do jednosměrky,ale přijíždí v čas.
„Ale ještě bych se zeptal,“ pokračoval David „jakým způsobem se vám dítě dostalo do ruky zpátky.Přivezli ho v náklaďáku?“
„Ano,proč to chcete vědět?“
Otázka Evy Vrabounové zůstala nezodpovězena.Inspektor se okamžitě otočil a vyběhl z bytu,Přemek utíkal hned za ním.Odbili ji jen slovy ,Teď nemáme čas.Někdy příště, a zmizeli.

David Malátek a Přemysl jeli autem po dálnici na Mladou Boleslav.
„Co se tedy vlastně stalo,“ zeptal se Přemek. „proč to ta ženská udělala.
„Asi kvůli pomluvám.“
„To si ale musela někoho objednat?“
„Obávám se,že tuším koho.To ti ale momentálně neprozradím,protože je to jen takové tušení.“
„Jak vás ale napadlo,že v tom vůbec má prsty?“
„To ti jednoduše vysvětlím.Není trochu divné,že volala polednici a polednice náhodně zrovna v tu dobu přišla? Náhody se stát můžou,ale takovéhle.. Ne,to je příliš moc.Dalo by se to sice objasnit mírnou přítomností šestého smyslu,ale stejně se mi to zdálo divné.Navíc většina únosců nepíše předem anonymní dopisy,kde popisují,co se stane.A také,když jsem s ní mluvil,její přeskakování a opakování slov jako z nervozity mi připadalo trochu umělé. Tak jsem jal podezření a rozhodl se,ověřit si ho.Proto jsme navštívili jeho sestru.Už chápeš?“

6) Úplná pravda
Alfréda Koláčová stojí u zpovědnice v kostele.Poměrně mladý farář čeká než začne.Ona se však stále nemůže rozhodnout z které strany začne.
„Začnu takto. Bydlela jsem se sestrou v Praze v Karlíně. Jednou nějaký blázen na dálnici ji vystrkal i s manželem,jeli totiž v autě z dálnice ven.Zranili se.Léčba byla předpokládaná na čtvrt až půl roku.Ségra mě požádala,abych se starala o jejich dítě malého Petříčka. Neměla jsem peníze,abych řídila byt,měla jsem ale ve Bělé dům po rodičích,o který se nikdo nestaral a nikdo ho neobýval. Nebyl to problém,protože Petříček mě vídal prakticky denně.Znal mě dobře.Byla jsem spíše druhá máma než teta.Já se ale bála lidských pomluv.Znám Bělou. Budou povídat,že mám spratka. Tak jsem zatajila,že nejsem skutečnou matkou.Nebyla jsem tu roky,nikdo nic nepoznal.Jenže,sestra se uzdravila a já musela dítě vrátit.Zorganizovala jsem únos.Podplatila jsem jednoho řidiče kamionu a taky to bláznivého učitele toho pošuka. Ten se přestrojil za polednici. Mého kamaráda z dětství jsem si na den únosu pozvala,abych měla svědka a také jsem mu o týden dříve ukázala mnou napsaný anonymní dopis.Měla jsem naplánované tak,že polednice unese dítě,zamkne se na záchodě,pak naskočí do kamionu a kamion odveze dítě mojí sestře.Profesora vypustí před gymnáziem v Mladé Boleslavi,kde učil ten den odpolední výuku.Netušila jsem,proč se oblíkl jako kdoví co,jen ne polednice.Tvrdil,že prý polednice za ty dvě stovky let,kdy byla naposled spatřena, změnila image. Také nechápu,proč hajloval,místo aby řekl ,dej sem dítě,jak jsem měla v plánu.Bylo to těžké.Nemohla jsem po tak dlouhé době prozradit pravdu.To by byly takové pomluvy,že bych to nevydržela. Vše vyšlo podle plánu,ale to nebylo vše.Řekla jsem vám,že jsem spáchala těžký hřích.Spáchala jsem vraždu.Pana profesora jsem potkala na procházce u kravína.Chtěl,abych mu platila tři a půl tisíce měsíčně zato,že nic neřekne.Já ho nechtěla zabít.Snažila jsem se ho přesvědčit.Klidně bych mu to i platila,ale on se začal posmívat,že to dítě je spratek,bastard a podobně.Za chvíli začal křičet,že jsem satanistka,příbuzná Hitlera,spolčená s Alkhaidou a podobně.Dostala jsem příšerný vztek.Nechtěla jsem ho zabít.Bylo to v afektu.Ani jsem si neuvědomila,že mám v ruce kosu a praštila ho.Je to hrozné.Já zabila člověka. A mohla bych ho možná zachránit,kdybych rychle zakročila. Já toho hrozně lituju.Já jsem nechtěla.“
Když mluvila o posledním činu,o vraždě sténala a slzela čím dál tím více.Nakonec propukla v pláč.
„Paní Koláčková,“promluví k ní farář „tohle je závažný hřích.Musíte mi slíbit,že vykonáte svatou pouť.“
„Ano,vykonám.“
Poté zpovědník vynese rozhřešení: Bůh, Otec veškerého milosrdenství smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět a na odpuštění hříchů dal svého svatého Ducha. Ať ti skrze tuto službu církve odpustí hříchy a naplní tě pokojem. Uděluji ti rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.“
přidáno 02.04.2012 - 17:11
Je to teda fakt dlouhý, ale vůbec to neni špatný. Humorně napsaný příběh se zajímavou zápletkou. Trochu parodie, ironie, ale kupodivu mě to chytlo a pobavilo. A líbí se mi tvůj sloh.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ipad mini 5

Čtení i psaní na iPadu vás bude bavit!

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku