přidáno 11.07.2011
hodnoceno 1
čteno 1237(3)
posláno 0
20.2. 1968

Už druhý den se vláčíme touhle zatracenou džunglí. Nikdo netušil, že by si Vietnamci dovolili zaútočit během příměří, ale stalo se. Slyšel jsem, že jich z nor vylezlo přes sto tisíc! Nevím, kde se jich na severu tolik vzalo. Před chvíli jsem se bavil s naším kulometčímek O´Harim. Slyšel, že většina měst byla napadena, ale mariňáci Kongy vykopali poměrně rychle. Jen to zatracené Hue. Nikdo by netušil, že tohle město může obsadit nepřítel. Dřív tam sice sídlil nějaký šéf Vietnamu, ale to už je dávno pryč. Jednou jsem tam byl na dovolence a musím říct, že je nádherné. Lidé jsou tam milí, vzdělaní a mají se poměrně dobře. Pamatuju si, že celé dva dny jsem prochlastal v jednom moc pěkným pajzlu, a když mě našli „Empíci“, tak jsem dva poblil a jednomu přerazil čelist.
Ale teď se to tam prý změnilo. Část města je rozbombardovaná a o zbytek se těžce bojuje. Seržant tvrdí, že se osvobozuje dům od domu. Kongové se rychle probili a prokopali do města a stačili si rozložit obranné pozice. Obsadili citadelu a nacpali ji zbraněmi a střelivem. Odtud rozdávají rozkazy a vedou cílené útoky na naše pozice. Obsadili prej taky všecky mosty, ale rychle jsme je vykopali. Asi tam bude ještě sranda, ale co. První jízdní uzavírá město a brzo ty rejžožrouty obklíčíme kompletně. A pak jim řádně nakopeme prdele.

-------------------------------------Druhý den-------------------------------------
Tak to byl masakr. Včera večer jsme došli k malé říčce, po které se máme ze severu dostat do Hue. Konečně se zdálo, že se vymotáme z té zatracené džungle, když nás náš průvodce upozornil na pole poseté pandži. Pokud někdo neví, co je pandži, tak mu to milerád vysvětlím. Je to právě to, co na téhle zasrané válce nenávidím. Bambusové ostny, někdy napuštěné jedem, skryté pod vrstvou listí a podobných větviček. Stačí jen slabě našlápnout a ostny vám projedou nohou, jak máslo.
Zrovna, když seržant zkoumal s Muy Puongem mapu a novou alternativní cestu, ozvalo se praskání větviček. Naše četa měla v tu chvíli šedesát chlapů. Zatraceně dobrých chlapů. Znal jsem každého z nich.
Kdyby zůstalo u větviček, tak by nemělo cenu se o tom zmiňovat, ale když se něco má posrat, tak se to taky posere. Ti malí šmejdi nás sledovali a čekali, až se dostanem na vhodné místo. Nevím, kolik jich bylo, a odkud se vzali, ale během minuty pobíhali všude okolo. Zdálo se mi, že dokonce pobíhají mezi námi. Všichni tři naši kulometčíci sebou práskli o zem a začali kropit keře salvami kulek, protože právě odtud se ozývala střelba. Asi deset minut jsme drželi pozici a boj zuřil.
Nepřátel neubývalo a vedle mě už leželi tři ucha, co se nenaučili pořádně krýt. Ze začátku jsem hodně šetřil municí, ale díky těm mrtvolám jsem jí měl najednou dost. Zrovna jsem přebíjel, když ke mně přiskočili do úkrytu další dva muži. Ležel jsem ukrytý za rozštíplým kmenem spadlého stromu. Navíc zde zrovna byla malá prohlubeň, takže tím vznikl poměrně účelný provizorní bunkr. Ačkoliv jsem si zvykl na strach z boje, tak se mi v tu chvíli zdálo, že propadám naprostému zoufalství.
Ti dva, co se u mě ocitli, byli naprosto odlišní kluci. Po levici ležel nějaký Ted Slowinsky. Mladý kluk, co měl smůlu a porval se na univerzitě. Místo basy ho poslali sem. Po pravici se na mě culil Steve Malver. Taková veselá kopa. Černý kluk, co doma nic neměl, tak šel do války.
„Hele Marty, byl to ale blbej nápad, co?“
„Co myslíš konkrétně Steve?“ zeptal jsem se ho a omluvný tónem jsem dodal „Počkej chvilku s odpovědí.“
Vymrštil jsem se, a jak šílený jsem kropil keře ze samopalu. Chvíli jsem čekal. Z křovin, do kterých jsem mířil, vypadl malý mužík ve vietnamském pyžamu. Nevypadal na to, že by chtěl ještě bojovat. Možná mu vadil ten průstřel hlavy. Když jsem byl spokojený, opět jsem se ukryl a vyzval jsem Steva, aby mi pověděl, co ho trápí.
„No přece, dát si do báglu tu láhev s whiskey. Dyť se teď válím v bahně a prdel mi smrdí chlastem. Co když mě zajmou. Nevíš, co dělají se zajatci?“
„Co asi, když jim smrdí prdel po kvalitním chlastu a ženskou neviděli, jak je rok dlouhej.“
Oba jsme se od srdce zasmáli. Ten Slowinksy na nás čuměl jak dyby neuměl do pěti napočítat. Výraz jeho očí byl víc než výmluvný. Ten strach jsem znal. Když ho má někdo v očích, tak je natuty do pěti minut tuhej. To vše mi problesklo hlavou.
Pak se to opravdu posralo. Už je nebavilo umírat, tak nasadili minomety. Věděli, že nás musí vykopat pryč, jinak z nich naše kulomety nadělají sekanou. Z dálky jsme slyšeli hlas našeho seržanta. Ten hajzl byl furt naživu.
„Zkontrolovat vybavení! A pak všichni mrskněte prdelí a padejte na západ. Na řece už čekají ARVN na člunech. Dostanou nás pryč.“
Najednou jsem si vzpomněl a rychle jsem vyštěkl na to ucho.
„Kolik máš nábojů v zásobníku?“
„Dvacet.“
„Ty si, ale kus kreténa. Okamžitě si dva vyhoď. Je šance jedna ku deseti, že se ti ten krám nezasekne. A věř kámo, že s koltem si tady můžeš maximálně ustřelit ptáka a ne poslat pár Kongů do pekla.“
Ten kluk asi moc rozumu nepobral, protože místo, aby náboje vyndal, tak je zkusil vystřelit. Co myslíte, že se asi stalo? Ta M-16 se mu zasekla. Začal s ní lomcovat. Dal jsem mu pěstí přes držku a do ruky jsem mu vrazil svou. Nevím proč. Vždyť měl ten strach v očích. A já jsem už viděl ten výraz a každý, kdo ho měl, tak zařval. Steve se na mě díval dost divně, ale nic neřekl.
Kolem nás začínali probíhat naši, takže jsme se zvedli a vzali nohy na ramena. Běh džunglí není nic moc příjemného. Pod nohama vám leží větve, kořeny, hadi…prostě věci, po kterých se neběží na dvakrát. Utíkal jsem rychle. Dost rychle na to, abych ztratil Steva Malvera i Slowinskeho z očí. Chtěl jsem běžet dál, ale věděl jsem, že je tam nesmím nechat. Chvilku jsem počkal, dokud jsem neviděl tu Stevovu černou hubu roztaženou do širokého úsměvu. Bok po boku se přeci jen utíká o něco lépe. Kolem nás svištěly kulky a sem tam dopadl nějaký granát.
Konečně jsem uviděl vodu. Řeka nebyla příliš široká ani hluboká, ale válelo se na ní asi dvacet motorových člunů.
Asi deset kluků už se téměř dotýkalo vody, když se najednou s obrovským výbuchem vrátilo zpět do pralesa. Ti dacani tam nastražili miny. Ty letící mrtvoly ještě před chvílí stály asi padesát metrů od nás. Stačil jeden pohled a už jsem se Stevem běžel. Pokud ty miny bouchly, tak by se snad nemělo nic stát. Najednou kolem mě proběhl Slowinsky. Chtěl jsem ho zabrzdit, ale zasáhl jsem příliš pozdě. Vběhl rovnou na minu. Ucítil jsem náraz a následně mě zalilo neskutečné horko. Už vím, jak se cítí ptáci. Letěl jsem několik metrů a po prudkém nárazu jsem ztratil vědomí.
Když jsem se konečně probral, byl břeh posetý těly a na vodě hořely čluny. Většina těl patřila kongům, ale pod nimi bylo pohřbeno mnoho našich chlapců. Po ohmatání bolavého těla, musel jsem konstatovat, že to není tak strašné. Pomalu jsem se postavil. Procházel jsem se břehu a mžoural očima. Hlava mi třeštila a v puse se mi dělalo sucho. Zamířil jsem k řece, sundal helmu a nabral vodu. Byla kalná a podivně zapáchala. Chvíli jsem otálel, ale žízeň přemohla nechuť. Bylo to hnusné, ale vyprahlé rty se mírně svlažily.
Slunce již zapadalo a nebylo skoro nic vidět. Zvuk vrtulníku byl slyšet zřetelně. Nikdy jsem neslyšel nic tak rád. Tápal jsem v rychle padající mě. Několikrát jsem upadl, ale musel jsem se dostat ke světlu. V tu chvíli se kousek přede mnou objevila záře. Silná záře. Někdo rozsvítil světlice. Sebral jsem síly a pokusil jsem se o běh. Po pár neúspěšných pokusech se mi podařilo postupně zvyšovat rychlost.
Doběhl jsem k ležícímu vojákovi. Poznal jsem našeho seržanta. Přišel o nohy a chyběla mu část obličeje. Ruce se mu dostávaly do křeče. Vytrhl jsem mu svítící louče násilím. Jinak to nešlo. Znova jsem utíkal a k tomu mával rukama. Zdálo se mi, že už nic jiného ani nedělám. Světelné louče ještě chvíli prskaly. Když zhasly, ponořil jsem se do naprosté tmy. Chvíli jsem tam stál a tupě zíral do tmy. Pak se mi podlomila kolena. Nevím proč, ale dal jsem se do pláče. Brečel jsem jak malý kluk a nemohl jsem přestat. Ani jsem si pomalu nevšiml, že kousek za mnou začíná opatrně klesat vrtulník. Došlo mi to až za hodnou chvíli. Zdálo se to jak sen. Vrtulník se vznášel asi metr nad zemí. Pár chlapů mi pomohlo dovnitř. Díval jsem se na krajinu, zahalenou do tmy. Pomalu jsme stoupali. Oči se mi klížily. Usnul jsem jak batole.
přidáno 19.07.2013 - 21:52
Mně se to vskutku líbilo. A krásně to podbarvovaly ty detaily jako lokace a zasekávající se M-16 se 20 náboji.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Procházka džunglí : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Bubák
Předchozí dílo autora : Pod křížem Templářů- Kapitola 14

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
štiler
» narozeniny
Yanishka [5], oogamie [6]
» řekli o sobě
derrry řekla o barunka=o) :
Jedna z mých nejoblíbenějších autorek. Ví, co chce říct a ví, proč to říká. Její práce se nedají jen tak přejít.
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ipad mini 5

Čtení i psaní na iPadu vás bude bavit!

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku