nevím, jestli úplně správné zařazení do kategorie, potože netuším, jak se příběh bude vyvíjet....uvidíme...každopádně příběh bude určitě pokračovat.Nespíš vám zápletka nepřijde nijak záživná, ale pro relax to možná přijde někomu fajn.
přidáno 08.07.2011
hodnoceno 8
čteno 1104(24)
posláno 0
Šmátrám po mobilu. Když poslepu vypnu ten příšerný zvuk budíku zkontroluji čas, přestože vím, že je 6:00. Mám ještě půl hodiny, abych se rozloučila s nocí a mohla vyrazit do nového dne. Zavřu oči, po minutě je otevřu a je 6:30.
Zatímco si čistím zuby, přemýšlím, jak je možné, že ten čas utíká vždycky tak rychle. Taky mě napadá, jak je zvláštní, že si dokážu spojit nějaký zvuk s nepříjemným vstáváním a z dříve oblíbeného songu se pokaždé stane "píseň hrůzy".
Ema už jako obvykle snídá perník. Nedávno jsem četla, že hlavní vlastnosti jména Ema jsou bojácnost a upovídanost, což u mé sestry rozhodně vyšlo. Někdy se až divím, kolik slovíček dokáže pětileté dítě vyslovit za den. Já jsem podle jména, Viktorie(nesnášm, když mi někdo takhle říká, jsem prostě Viki), velká osobnost a hodně netrpělivá. Myslím, že to taky celkem platí.
Obléknu se, hodím svačinu do batohu a po tom, co nakrmím Teddyho, našeho čtyřnohého psího přítele, vyrazím i s Emou do deštivého rána.
Mateřskou školku máme hned za rohem, takže odvést Emu mi trvá jen pár minut. Po cestě do školy se každé ráno sejdu s šesti mými spolužáky a pokračujeme do školy. Když tam dojdeme, rozhlédneme se po chodbě, jestli tam není Špión. Špión je učitel zeměpisu, který vidí snad na kilometr daleko, jestli jsou studenti přezutí a nemají na hlavě čepici. Dneska nás naštěstí zatím neodhalil a my proklouzli do učebny matematiky, kterou máme první hodinu.
Byl to sice úmorný den, jako každý pátek, kdy už se všichni těšíme na víkend, ale alespoň, že poslední hodinu byla výtvarka. Jeden z mých nejoblíbenějších předmětů. "Umění malovat" jsem podědila po mamce. Ale já nikdy nebudu jako ona. Já bych se nerozvedla se svým manželem, neopustila bych dvě děti a neodstěhovala bych se do Paříže jen proto, že se mi do života vetřel nějaký Francouz. Ale co, už jsou to dva roky a my jsme si zvykli žít jen s tátou.
Po cestě domů se ještě domlouvám s Mattym a Pepínem, v kolik hodin se sejdeme večer v klubu, kde dneska hrajeme. Tenhle klub je super. Dává možnost neznámým kapelám, jako je i má kapela BAS(Big American Smile), zažívat každý páteční večer svých pár minut slávy. Do naší kapely patří ještě Dave, kterému je už 21 let a zastává, v očích našich rodičů, roli rozumného,vyspělého dozoru. My už v tomhle klubu hrajeme asi pět měsíců a za tu dobu už jsme si stihli vybudovat takový místní fanclub, což je super, protože když vás vypískají, už do klubu nesmíte. Takové nepsané pravidlo.

-„Stačí v půl sedmý, hrajem od sedmi a za půl hoďky jsme připravení.“ Navrhuje Pepíno a my oba souhlasíme.

-„Ok, uvidíme se teda v půl. Čau“ loučím se a odbočuji směrem k domovu.Ostatní pokračují rovně a já si strčím sluchátka do uší.Bez hudby zkrátka, jako většina dnešních teenagerů, nedokážu žít.

Když vyjedu výtahem do 6.patra našeho panelového domu a stojím před domovními dveřmi, připadá mi tu něco divné. Vyndám si sluchátka a zjišťuji, že to, co přitáhlo mou pozornost jsou hlasy ozývající se z našeho bytu. Táta chodí domů až čtyři hodiny po mě a tak nechápu, co by dělal doma. Po pár vteřinách je ale jasné, že je to on.
-„Emo, Naty, nekřičte tolik! Hrajte si víc potichu!“ volá táta do dětského pokoje.
Emo, to je v pořádku, prostě vyzvednul sestru po obědě, ale kdo je sakra Naty. Natálie je podle charakteristiky jmen otevřená a kamarádská, pokud si dobře vzpomínám. Otočím klíčem v zámku a najednou hlasy ztichnou. Všechny čtyři hlasy. Dva dětské, jeden mužský a jeden ženský. V chodbě leží hromada tašek a kufrů. Co to má jako být?! Cítím dámský parfém. Je mi povědomý, ale nevím odkud. Když otevřu dveře obýváku, vidím něco, co mi naprosto vyrazí dech.

Moje učitelka češtiny sedí vedle mého táty na pohovce a jí oběd, který jsem včera uvařila. Jmenuje se Marta, mimochodem, ta je prý rozvážná a pubertální, a zírá na mě, jako by nečekala, že přijdu.

-„Co tady děláš?“ ptá se táta, čímž to totálně završil.
-„Já jsem tady, na rozdíl od někoho, doma.“ Vylítne mi z pusy, aniž bych chtěla.
-„Marta už je tu taky doma. Stěhuje se k nám. Chodíme spolu už čtyři měsíce a je čas se posunout dál.“ Namítá táta.
-„Fajn, tak já vás nebudu rušit, jenom si něco vezmu.“ Vyhrknu, v pokoji popadnu elektrickou kytaru, kterou si u mě schovává Pepíno a vycouvám ze dveří. Výtah už si někdo přivolal, takže běžím po schodech. Potřebuji být sama, nemůžu s nimi vydržet v jedné místnosti, v jednom bytě, na jednom patře ani v jednom baráku. Cítím se divně, podvedená a zmatená.




*pokračování příště
přidáno 28.08.2011 - 21:21
Melisa: čti...:-) jsm ráda že se ti líbí..
přidáno 28.08.2011 - 20:40
perfektní odreagování... jdu si přečíst další díl =)
přidáno 12.07.2011 - 22:24
KubaMikel: dík....ne na elektriku ne, trošku na akustickou.....bohužel...a v té povídce ani Viki na kytaru nehraje, nebo to tu neni řečeno, jen si jí u ní schovává kámoš...:-D
přidáno 12.07.2011 - 21:09
Příjemný odfrk. Na tu kytaru hraješ doopravdy?
přidáno 12.07.2011 - 09:45
Antony Picka: díky...:-)
přidáno 12.07.2011 - 09:16
Oddychovka. :) Příjemně se to čte. :)
přidáno 09.07.2011 - 10:26
colorka: dík....asi bych to mohla napsat i líp, ale tohle je tak nějak fakt na odreagování, jak moje, tak i čtenářovo takže jsem zase tolik nepřemýšlela nad třeba zvolenýma výrazama, prostě jak to přišlo tak to přišlo. Ale přesně jsem si říkala, proč ne...:-)
přidáno 08.07.2011 - 22:53
Proc ne. :) Pred peti lety jsem zacinala podobne... :) Netvrdim, ze je to nejaky mistrovsky dilo, ale neni to zly. :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Život jedné puberťačky-1.dí : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Život jedné puberťačky-2.díl
Předchozí dílo autora : Pařba

»jméno
»heslo
registrace
» narozeniny
Flash Gordon [11], Kolonialrambo [12], jingjang [12], Láva1998 [4], Trpaslík [10]
» řekli o sobě
Yasmin řekla o štiler :
Jednou se opět potkáme. Někde v ulicích měst. Už teď je ale jasné, že nebylo a není nad prohibiční noc. S láhví v ruce. (... ještě dlouho ve vzpomínkách bude :-) )
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

MacBook Pro

Na novém MacBooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku