Co všechno je schopen udělat syn pro uslzené oči své mámy? Přečtěte si tento příběh...
přidáno 14.12.2007
hodnoceno 4
čteno 834(20)
posláno 0
Od svého dětství jsem neměl jednoduchý život. Moji rodiče se rozvedli, když mi bylo 12 let. Jejich neustálé vzájemné hádky, fyzické útoky, podporované z tátovy strany nemalým množstvím zkonzumovaného alkoholu, jsem nenáviděl. Moje přesvědčení, že po rozvodu budu s mámou a všechno bude OK, také zůstalo jen zbožným přáním. Otec se sice od nás odstěhoval (máma říkala, že si našel „mladou“), ale platit výživné nějak zapomínal. A tak jediným zdrojem peněz pro mne a mamku byly sociální dávky, jen o málo překračující životní minimum.

Jednoho odpoledne, zhruba po dvou letech tohoto živoření, jsem se jako obvykle vrátil ze školy domů. Tak jako v poslední době často jsem našel mamku plačící v kuchyni. Od rozpadu manželství byla velmi psychicky labilní. Její uslzené oči jsem nesnášel.

„Mami, proč zase brečíš? Stalo se ti něco?“, ptám se s účastí. Přesto, že mi bylo teprve 14 let, počítal jsem se mezi chlapy. Když jsem ale viděl mamku v slzách, sám jsem neměl k pláči daleko.
„Co je?“, opakuji svoji otázku a hrdlo se mi přitom úží.
„Do – do konce měsíce zbývá ještě týden a já už zase nemám ani korunu“, přerývaným hlasem mi říká mamka.
„Jestli máš hlad, v lednici je hovězí polívka, chleba je ve špajzu, ohřej si to“, dává si hlavu do dlaní.
„Dnes zase přišla upomínka na zaplacení elektriky, a jak to udělám, to nevím. Nakonec nás dají k soudu, vystěhujou, Romane, to já nepřežiju! Taková ostuda!“. Oči se znovu zalévají slzami.

Dobře jsem věděl, že soudu a vystěhování pro neplacení nájmu se mamka moc bála. Po pravdě řečeno, ani mně by takovéhle zážitky nebyly příjemné. Přemýšlet nad tím, kdo za takovýhle psí život může, ale nemělo cenu. A tak se v mé čtrnáctileté hlavince zrodil plán, jak společně s mamkou si nějaké ty prašulky opatříme…

Bylo pošmourné listopadové odpoledne. V prodejně mobilních telefonů klid. Prodavač a jeho asistentka v družném rozhovoru za pultem.
„Míro, tak co je u vás nového?“.
Jana se Mirka takto zeptat může. Vždyť se s ním zná a spolu pracují už skoro deset let.
„U nás? No, celkem vše při starém. Milena už to má za pár. Za chvíli budu tatínkem“.
„A jak se těšíš, Nechali jste si říct, co to bude?“. vyzvídá Jana dál, protože po nějakém zákazníkovi není ani vidu, ani slechu.
„Bude to prý kluk. Moc se těším. Troufnu si i k porodu!“.
„No, jenom, aby doktoři neměli víc práce! Znám tě. Uvidíš krev a skácíš se k zemi“, směje se Jana.
„Neboj. Když půjde o Milenu a moje, respektive naše dítě, ustojím to, určitě to vyjde“.¨
„No doufám, že taky nebudeš skoupý a pořádně kluka zapijeme, že?“
Pokračování hovoru zabránilo cinknutí zvonku, umístěného nad vchodovými dveřmi prodejny.
„Krucinál, za hodinu zavíráme a zase sem někdo leze“, utrousil potichu Milan. Ve dveřích uviděl asi čtrnáctiletého klučinu a hlasitě pronesl: „Ahoj. Copak si budeš přát?“.
„Chtěl bych si prohlédnout ňákej telefon, nebo telefony, ty dražší, tak od deseti do patnácti tisíc korun“.
„A ty na takový telefon máš peníze?“. Mirek se ptal raději předem.
„No to ne. Já taky nechci nic koupit. Chci se jen podívat!“.
„No dobrá. A jakpak ti vlastně říkají?“.
„Roman“.
„Tak podívej, Romane. Tady na pultě jsou vystavené makety, vidíš? To tak máme kvůli zlodějům. Znáš to. Vezmou do ruky telefon a mžiku je nikdo nevidí. Tak. Tenhle telefon je za sedm tisíc a má…“.
Následovalo dlouhé vysvětlování jednotlivých funkcí asi pěti telefonů. Výklad Roman s předstíraným zájmem poslouchal a na papírek si pečlivě zaznamenával značky a typ telefonu.¨
„Ty seš nějakej sběratel, nebo co?“, nechápal Romanovo počínání Mirek.
„No, zajímá mě to. Mám doma už záznamy o nejrůznějších typech telefonů od doby, kdy se u nás na trhu objevily“.
S Mirkem pak zavzpomínali na počátky této vymoženosti u nás.
„Pamatuješ na ty „pádla?“ Mirek tak vtipně nazýval velikost přístrojů v samých plenkách. Roman se zasmál.
„Mirku, už můžu jít domů?“, ozvala se v tu chvíli Jana ze zadní místnosti krámku.
„Jen běž, my už si to taky s mladým dořešíme, viď? Stejně za chvíli zavírám“. Romanův zájem Mirka chytil. Ještě nikdy se nesetkal s nikým tak mladým, kdo by měl o historii a funkčnost telefonů takový zájem. Za Janou s cinknutím zabouchly dveře obchodu a Milan zůstal s Romanem sám. Do ticha se rozlehlo zazvonění telefonu ze zadní místnosti.
„Počkej tady. Hned se vrátím“, slyšel Roman Milana, ale vzápětí viděl, jak vystrkuje hlavu ze závěsu.
„Zase nějaký omyl. Já nevím, co ty lidi dělaj. Tak který telefon jsem ti ještě nepředvedl?“.
„No, támhleten na kraji“, ukázal Roman prstem.
„Ale víte co? Přijdu jindy. Dneska jsem si toho už prohlíd dost a stejně budete zavírat. Nechci zdržovat a děkuju. Moje zápisky zase budou o něco bohatší. Nashledanou“.
„Ahoj, a zase přijď. Rád ti všechno povím“, slyšel Roman Milanův hlas mezi dveřmi. Jako by ho najednou všechno pálilo. Rychle vyšel na ztichlou ulici.

„Tak. A mám to. První část mého plánu vyšla na sto procent. Že to byla ale fuška! Tolik zbytečných řečí jsem už dlouho neslyšel. Ale hlavní je obsah mé kapsy. Maketa telefonu, který stojí patnáct tisíc, je tam! A ten „vořech“, kterej můj zájem spolkl jako malinu, nic nezpozoroval!“.

Domů jsem se vrátil kolem osmé večer. Mamka seděla u televize, zamyšlená, vážná, spíše nepřítomná duchem, taková, jakou jsem ji v poslední době znal. Přisedl jsem si k ní a s napětím jí začal líčit zážitky z dnešního dne. Svěřil jsem jí i začátek a pokračování svého plánu, který se však bez její aktivní účasti už neobešel. Nejdřív protestovala. Později, když jsem svoji představu několikrát opakoval, nabyla přesvědčení, že můj plán nemá chybu a s jeho provedením souhlasila.

Druhý den odpoledne jsme se spolu vydali do města. Oba nás zajímaly prodejny mobilních telefonů určitých značek. Na samém okraji města se nám zalíbil malý krámek, s jedním prodávajícím. Společně jsme vešli dovnitř. Iniciativy se tentokrát ujala mamka.
„Chtěla bych pro kluka telefon, támhleten“, ukázala na vitrínku.
„Samozřejmě. Přejete si jej předvést?“. Prodavač byl starší , velmi úslužný pán. Když začal mamku oslovovat „madam“, přišlo mi to k smíchu. Ale navenek jsem nemohl nechat na sobě nic znát.
„Přejete si jej předvést madam?“
„Samozřejmě. Přece nebudu kupovat zajíce v pytli, ne?“¨
Prodavač s pochopením přikývl a krabici s telefonem otevřel na pultě.
„Tak, madam. Telefon se uvede do provozu stiskem tady toho puntíku“ – ukázal na tlačítko v horní části telefonu.
„Rozsvítí se displej – vidíte – tohle! Po vložení karty zadáte PIN…“
„PIN?, Co je to?“, mamka předstírala nevědomost. Vysvětlování prodavače bylo dlouhé, protože mamka „nemohla pochopit“, jak se s přístrojem telefonuje, jak se odesílají a píšou krátké textové zprávy a já v duchu prodavačovu trpělivost obdivoval.
„Madam, budete u toho mít i návod, tam všechno potřebné najdete, a nakonec, váš mladej si s tím určitě poradí líp, než vy“, uzavíral prodavač debatu s tichým přesvědčením, že takového neznalce už dávno neviděl.
„Tak co madam. Koupíte nebo ne?“.
„A co to stojí?“, položila mamka zásadní otázku.
„Tak tenhle model je opravdu pěkný a dokonalý“, udělal mu reklamu prodejce. Všechno jsem sledoval beze slova, z bezprostřední blízkosti a vyčkával.
„Telefon stojí patnáct tisíc!“
„Kolik? Kolik jste to říkal? Tolik? To snad ani není možné“. Mamka reagovala přesně podle předem smluveného plánu. Musel jsem uznat, že svoji roli zvládala mistrně.
„Já mám ale u sebe jen šest tisíc a víc za telefon klukovi nedám!Ještě ho někde ztratí a na to mu stačí ten levnější!“.
Viděl jsem, jak prodejce obrátil oči v sloup a četl jsem v nich:
„No, co tohle je za babu? Hodinu si tady nechá vykládat všechno možné, navíc to ani nechápe a nakonec ještě ani nekoupí. To jsou lidi…“ Ale navenek se usmál a hlasitě řekl:
„No, tak půjdeme na druhou stranu. Pojďte madam. Tam jsou telefony levnější“. Nasměroval mámu na opačnou stranu krámku a jakmile se otočil zády, přišla moje chvíle. Vyměnit skutečný telefon za maketu, která na první pohled vypadala úplně stejně a uschovat ji do otevřené krabice, byla pro mě práce na několik vteřin. Nikdo si ničeho nevšiml. Pomalu jsem se přibližoval k mamce a prodávajícímu, který zase trpělivě vysvětloval funkce cenově dostupnějšího mobilu.
„Mami, už půjdeme? Mám hlad!“
To bylo smluvené heslo. Máma věděla, že je dokonáno. Obrátila se proto k prodavači a přerušila jeho obšírný výklad slovy:
„Víte co? Tenhle mobil se mi nelíbí. Podíváme se jinde. Třeba tam bude levnější. Pojď Romane, jdeme“.
„Na shledanou madam“, bez viditelného rozčilení a s profesionalitou sobě vlastní prodavač otevřel dveře krámku a my se oba ocitli na ulici.

„Máš?“, zeptala se mamka. Beze slova jsem přikývl. Rychle jsme se od krámku vzdalovali. Co kdyby prodavač objevil maketu v krabici moc brzo… Ale nic takového se nestalo. Nemohl jsem uvěřit, že můj plán beze zbytku vyšel. V nejbližší zastavárně máma telefon prodala za deset tisíc a my tak získali peníze na úhradu části našich dluhů.

Jenže – s jídlem rostla chuť. Díky malé pozornosti prodavačů a hbitosti mých prstů můj plán od té doby vyšel ještě mnohokrát. Trvalo tři měsíce, než si jeden z prodávajících mé rychlé ruky všiml dřív, než bych si přál. Mamku neminul přísný trest a já se tak z čistajasna ocitl ve výchovném ústavu. Dlouho jsem nechápal, proč. Vždyť svým nápadem jsem chtěl jenom zmenšit máminy starosti a nevidět její věčně uslzené oči.

Svůj příběh jsem po prvé vyprávěl své nastávající, když mi bylo třiadvacet. Trávili jsme tehdy romantickou dovolenou v jednom horském středisku. Spolu jsme chodili necelý rok, když jsme se rozhodli pro další společný život. Byl krásný zářijový den a sluníčko posílalo poslední teplé paprsky babího léta všem teplomilným lidičkám. Tehdy mě moje Eva přesvědčila, že nastávající manželé by o sobě měli vědět vše. I to nepříjemné. Kromě toho, že do osmnácti let jsem byl „v děcáku“, do té doby nic bližšího nevěděla. Vyprávění vyslechla beze slova. Spolu jsme se usadili na osamělé loučce nedaleko lesíka. Když jsem své povídání ukončil, přitulila se blíž a tiše se zeptala: „A co tvoje máma? Vždycky jsi říkal, že žádnou nemáš…“
„Nelhal jsem. S rozvodem se jí rozpadl svět. Neunesla tíhu svého osudu a přes dlouhodobé psychiatrické léčení spáchala sebevraždu, když mi bylo dvacet“.
„A táta?“, hlesla Eva. „O něm ses nikdy nezmínil“.
„A nemohl jsem ani. Od té doby, co mámu opustil, jsem ho neviděl, ani nevím, kde teď žije a s kým“.
„Romane, je moc dobře, žes mi všechno řekl. Alespoň vím, že jsem si nevzala nějakého kriminálníka, který proto byl v děcáku“.
„Evo, kdybys jen věděla, jak moc jsem se bál ti tu pravdu říct! Bál jsem se , že tě ztratím, že mne odkopneš, opustíš, jsem moc rád, že je to jinak. Miluju tě, víš?“.
Evu jsem pevně objal a dlouze políbil. Slunce schovávalo pomalu svoji obdivně červenou kouli za obzor a já tím polibkem navždy slíbil, že „nápad pro uslzené oči“ už nikdy nebudu praktikovat.

přidáno 05.01.2008 - 16:08
Je to skvělé a možná...- i krutě pravdivé(?)
přidáno 14.12.2007 - 19:19
Díky všem. Pokud to čtete jedním dechem, tak se mi to asi opravdu povedlo. To, aby se to četlo jedním dechem, jsem právě chtěla docílit. Ještě jednou dík za komentáře i hodnocení.
přidáno 14.12.2007 - 18:27
já taky.. :-)
přidáno 14.12.2007 - 17:03
četla jsem jedním dechem a s napětím. :o)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
NÁPAD PRO USLZENÉ OČI : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : HEREC KAŽDÝM COULEM
Předchozí dílo autora : STRACH

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku