21.03.2011
1
1614 (8)
0
Píseň se zpívá.
Slovo se říká.
Poklad se skrývá
pod zemí společně
s mrtvými, kteří
sešli z života cest.

Proč zpívat písně?
Proč říkat slova?
Proč žít životy?
Kráčíme - kam?
Do nicoty či pryč od samoty.
Jaká je sklenka?
Z půli plná či z půle prázdná?

Otázky jsou dvousečné meče.
Když kráčíš s dírami v botou
je samozřejmostí, že do nich teče.
Možné je, že cestou se ti hrot zapíchne do nohou.

Důvodů stovky. Otázek na tisíce.
Pocity smíšené z uhořívající svíce.
Když to není dobré musí to být nutně špatné?
Kdo má právo říct co je správné a co špatné?

Kdo jsem? Co je mou pravou podstatou?
Snažím se shledat se svou duševní nahotou.

Co se to snažíme říct písněmi, slovy
a co řekneme našimi životy?
 21.03.2011 12:39
To, jací skutečně jsme, určují naše činy, jež vykonáme. Takže budeme-li skládat své činy jeden na druhý pomalu do strof, mohl by nám vzniknout pěkný život, který bychom shrnuli do nějaké takovéto podobné básně.

Líbí se mi ten námět a i to zpracování. Jsou tam pěkné verše a některé z nich zaujmou již při prvním čtení. Pěkné to je...

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.