literárně zabarvený popis - slohovka do školy...v původní verzi:)...takže nečekejte žádný velký děj...nic jiného než pár mizivých pocitů:))))
přidáno 14.12.2007
hodnoceno 3
čteno 736(28)
posláno 0
Ulice byla tichá a na nebi už hvězdy dávno zašly. Už zbývalo jen pár minut než slunce poprvé oblízne špičky ospalých paneláků na sídlišti. Pomalu zavrzaly vchodové dveře a jako stín se vyplížila z jednoho vysokého domu malá dívenka. Ladně seběhla schody a jakoby nic se rychlým krokem přibližovala k zatím protemnělému parčíku. Košaté stromy javorů a kaštanů zakrývaly jemně a jakoby pohlazením malé lavičky na okraji cesty, která vedla někam, kam nikdo nemohl dohlédnout. Ztrácela se mezi jemně třepetajícím se listím a vytvářela dojem nekonečna. Kde asi ta cesta končí? Dívenka už se pomalounku ztrácela v tom ranním šeru, které čekalo na probuzení. Všechno vypadalo tak ospalé, temné a vystrašené. Jen ta dívka působila sebejistě a celému parku dodávala takovou tu romantickou duši. Ještě ji bylo vidět, jak si velmi lehce sedá na jednu lavičku a trochu se schoulí do svého teplého kabátku. Kolena si přitiskne k bradě a rukama si něžně začne hrát s vlasy. Stáčí si je po prstech a jemně je hladí. Asi to dělá vždycky, když se soustředí a když na něco čeká. Ale proč je tu zrovna teď a sedí tak klidně? Z okolních domů se začnou ozývat tlumené zvuky, které mohou napovědět, že lidé v okolních bytech právě pomalu a ospale vstávají. Čeká je další náročný den. Kdyby se člověk ještě více zaposlouchal, uslyšel by zvonění otravných budíků a rozmrzelé rozžíhání lamp, lampiček a lustrů. Pořád je totiž tma a to se špatně lidem probouzí. Jen ona tu stále sedí. Sama, kolem jen temné stíny stromů a … Slunce políbilo první střechu nejvyššího domu. Z kovové střechy dopadají do okolí jen malé střípky odrazů ranního slunce a panelák najednou vypadá jako král s krásně blýskající se korunou mezi ostatními domy. Najednou je z něho ranní velký vládce a snad všechno, co leží pod ním prozatím v temném šeru vzhlíží k němu a snad i do nebes. Ano i nebesa se začala barvit pod prvními slunečními paprsky, které se tak těžce prodraly na to jedno zapomenuté sídliště velkého města. Je to až k nevíře, takový kontrast krásy s obyčejným životem ve městě. Slunce už kreslí na mraky nad sebou barvy, za které by se nemusela stydět žádná malířská paleta. Vedle fialkové proplouvá malý mrak, který jakoby se namočil do pomněnkové lázně. Hned naproti pluje mrak, který připomíná až příliš vášnivě rudé růže.
Dívenka upřela své velké oči na oblohu a usmála se. Takovou krásu by nemohla vidět ani v žádném muzeu ani na žádném obrazu. S údivem pozorovala celý ten lyrický příběh, který se jí každou vteřinou více vykresloval téměř na dotek ruky. Stačilo jenom vztáhnout ji nahoru a počkat až jí všechny ty barvy spadnou do dlaně.
Mezitím už slunce korunovalo snad všechny vysoké domy v okolí zářícími korunami. Pyšně se odrážely do širokého okolí a jejich odlesk padal i do zatemněných oken. V okamžiku už bylo všechno prosvětleno zářícími barvami a svět kolem si hrál na jedno veliké zrcadlo, které odráželo tisíce malých paprsků z okna do okna a ještě dál. Dívka stále seděla, dívala se na oblohu a potom se zadívala do dlouhého sídliště, které najednou vypadalo jako z křišťálu a ze zlata. Milovala pohádky a teď si jako v jedné z nich připadala. Měla chuť snít. Takovou chuť snít. Ale to už si slunce pomalu začalo klestit cestu i skrz husté stromy v parku, které vypadaly jako nepřemožitelné. Vypadali jako černí rytíři, kteří měli chuť bojovat. Jakoby měli chuť bojovat dokud neshoří pod tím teplem slunce a pod tou celou krásou, která se v jeho paprscích skrývala. Někde uvnitř té změti silných rukou stromů seděla samotná dívenka. Možná čekala až ji někdo vysvobodí. Zadívala se na první strom hned před sebou. Byla to košatá lípa. Stála tu od nepaměti, ale ještě nikdy nevypadala tak staře. Stíny, které vytvořilo slunce na jejím vrásčitém kmeni přidávali jen na jejím zvláštním ranním kouzlu. Slunce jí úplně obstoupilo a její srdčité listy na nepatrný okamžik zazářily zvláštní zlato-stříbrnou barvou. Tak tak se probouzí stromy. Slunce pomalu odhalovalo celý , před chvílí ještě temný, park. Dívenka stále seděla na té malé lavičce u cesty a všimla si, že na nebi se pomalu ztrácí všechny odstíny barev a stává se stále modřejším. Slunce postupovalo dál a pohlcovalo všechnu tu tmu, co noc ještě před chvílí měla ve své moci. Den se čím dál tím víc škrábal na střechy paneláků a celé staré sídliště se pomalu probouzelo. Už bylo slyšet i cinkot klíčů a rozespalé hlasy lidí, co pomalu kráčeli do práce. Dívenka se ještě chvíli zadívala slunci přímo do tváře a jakmile se první jeho paprsek dotkl špičky její nohy, pomalu vstala a opět lehkým, ladným krokem odcházela vstříc novému dni.


přidáno 15.12.2007 - 17:28
...kouzelné svítaní...takový každodenní zázrak...;)
přidáno 14.12.2007 - 20:20
ach... takové krásné svítání ;)
přidáno 14.12.2007 - 20:14
ach...ty snilku...

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
JEJÍ RÁNO : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Mezi prsty pusto a prázdno
Předchozí dílo autora : Rozškrábané hvězdy

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku