Pokračování...
přidáno 20.02.2011
hodnoceno 0
čteno 983(10)
posláno 0
2. Rada
Můj život vypadá asi takhle: jsem dcera nejslavnější módní návrhářky, se svou poněkud silnější postavou má moje budoucnost směřovat k modelingu a ještě mám řešit záhadnou otázku, proč chce máma plastickou operací docílit větších prsou.
Teda řeknu vám, o další problémy už vážně nestojím, mám jich na kontě víc než dost.
Je pátek. Jenže to pro mě neznamená zítřejší volno, jen další pitomý cvičný procházení po molu v šatech od značky L+L. Sobotní škola se tu totiž počítá jako normální pracovní den, ovšem s výjimkou, že spočívá pouze o ladný chůzi a rovných zádech.
Naházím učebnice do batohu a sklíčeně vyrážím podél naší vily postupně až k vrátkům vysokého plotu s trojitou ochranou v podobě ostnatých drátů a elektrických zařízení s vysokým napětím. Zahlédnu pošťáka, jak vhazuje do naší schránky štos bílých obálek, nejspíš adresovaných mámě. Ta už však začíná praskat ve švech, a tak raději pošťákovi pomůžu zbytek dopisů odnosit do její nově zřízené pracovní domácí kanceláře.
Pošťák Colvin mě zná skoro jako svoje vlastní boty, takže mu ani nemusím vyprávět, jak se mi dneska zase nechce do školy, jakej mám vztek na svůj život a tak dál. Když se vždycky navzájem potkáme, chvilku spolu poklábosíme. Třicetiletý Alex Colvin v sobě skrývá duši vyrovnaného flegmatika, jenž dokáže brát všechno až neuvěřitelně klidně a nic ho jen tak nerozhodí. Takže už jen kvůli jeho povaze bych si u něj vylívat srdíčko a očekávat zpětný konejšivý rady rozhodně nemohla. Vždycky na všechno jenom duchanepřítomně pokýve hlavou a řekne: „No jo, Rossie, já zas v tvým věku děsně toužil po slávě. Chtěl jsem se vždycky stát rockerem. Hele něco ti zazpívám, Linkini vydali zrovna novej singl…“ A pak půl hodiny společně uprostřed ulice pějem jako největší blázni. Zpíváme hrozně falešně, ovšem někdy je to fakt legrace.
Colvin na mě spiklenecky mrkne.
„Nandej jim to, modelko! Rovná chůze, dokonalej pohled…“ pronese procítěně a za doprovodnýho balancování na obrubníku začne předvádět modela na molu. Chvíli na to se mu zrádně podlomí kolena a pokořeně skončí na chodníku. Závidím mu ten jeho kladnej přístup k životu. Ten pocit, že život je hračka. Jeho úsměv se pro mě stal po čase každodenní potřebou.

Na uvítanou nám školní rozvrh přichystá literaturu. Nervózně přednáším před očima třídy jeden ze Shakespearových sonetů, přičemž jakmile namířím zrak k učitelské katedře, okamžitě zachytím přísný pohledy staré profesorky Barnesové.
„Co se dramatické stránky týče - bylo to úděsné. Mám sto chutí vás posadit s nedostatečnou,“ informuje mě, jakmile dozní poslední slova sonetu. „Ovšem za vaši snahu se text vůbec naučit vám tedy přilepším o jeden stupeň.“ Poníženě pronesu něco nepatrně podobné díku a jako zpráskanej pes se vracím zpátky na místo do lavice.
Studie následující dvouhodinovky španělštiny zahrnuje samostatnou práci a krátkej poslech. Zkoušení se naštěstí pro dnešek nekoná, jelikož panu Dieguesovi není dobře.
Další dvě hodiny dokončujeme ve společenské místnosti návrh svatebních šatů. Pracně je vyzdobím dlouhou elegantní stuhou, tu mi však vzápětí nakáže paní Willsonová okamžitě vymazat. Prý to působí příliš kýčovitě. Svatební šaty vyžadují jednoduchost, lehkost a vzdušnost. Na stuhy poseté tisíce pentličkami si tedy mohu nechat jen zajít chuť. Naprosto netušící, zadali můj výkres paní Willsonovou alespoň maličko potěší, odložím čtvrtku na dřevěnej stůl vzadu místnosti. Opodál se rýsuje další řada návrhů.
Většina z nás působivě předvedla detailní stínování a briliantně dotáhla každičký záhyb šatů. Tedy až na mě.

Nedokážu pochopit, proč má být podstatou mého života umět navrhovat svatební šaty, zvládat šest cizích jazyků a promenádovat se po molu.
Poslední hodinu nám přijdou hotové podzimní photoshooty. Nejistě rozbalím svojí obálku, přičemž z ní na školní lavici nešikovně vysypu několik fotografií. Jedna je tištěná v obřím A3 rozměru, kde pózuje nás všech dvanáct modelek pod korunou mohutnýho dubu. Na dalších pět menších je zobrazeno jen moje tělo obaleno změtí umělých dubových lístků. Přelítnu je uspěchaně jednu po druhý a přitom dopředu přemítám o tom, s jakým názorem zas přijde máma tentokrát.
„Tak co na to říkáš, Laneová?“ ozve se za mnou ve chvíli, když zrovna pečlivě zavírám obálku. Čekám za sebou takovou Amandu Rogersovou, ale když otočím hlavu o pár stupňů dozadu, stojí tam nemožně tupá Sabine s mozkem rovnající se beze zbytku jahodové dřeni. Nejprve zamejšlím zdali nasadit bojovný tón, ovšem pak mi dojde, že Sabine má nejspíš jen v úmyslu napodobit holky ze třídy, takže mě prostě začala povýšeně oslovovat příjmením. Víte, nejsem sama, koho máma poslala na soukromou školu modelingu násilně. Sabine chtěla být odmalička zdravotní sestrou, ovšem v očích její matky to byla modelka na první pohled. Kdysi jsme bývaly kamarádky. Naše přátelství mělo trvání až do té doby, než začala Sabine dospívat a modeling jí doslova přirostl k srdci. Ale i tak společně čas od času hodíme krátkou řeč, což se u ostatních spolužáků stává jen zřídkakdy.
„Líbí se ti fotky?“ zeptá se netrpělivě a rozverně se posadí na mojí lavici.
Začnu si přehazovat obálku z ruky do ruky.
„Mhm… Jsou dobrý,“ zablekotám.
„Upřímně?“ zvedne jedno ze svých tmavých obočí.
„Jo,“ odvětím.
„Fakt?“
„Fakt.“
Po vyučování spěšně naházím věci do báglu, a co nejrychleji zmizím z dohledu školního areálu. Cestou domů horečně přemejšlím nad těma fotkama. Když se pak doma zastavím u dveří svýho pokoje, dojde mi jedna zásadní věc. Nedokážu být k lidem upřímná. Proč prostě jednoduše nevykřičím světu to, co si o těch přihlouplých fotkách ve skutečnosti myslím? Copak je tak těžký ukázat ostatním svůj opravdovej vztah k modelingu?
*

Poníženě seběhnu s fotkama dolů do obýváku. Všimnu si, že máma má návštěvu. Přes zadní zeď obýváku je natažená velká bílá plachta. Máma pobíhá chaoticky z místa na místo a opodál se krčí u fotoaparátu mladej fotograf Peter Lashnell. Máma jeho fotky přímo zbožňuje, podle ní je to hotovej Tony Vaccaro. Stejně nechápu, co na nich pořád vidí.
Ježe pak přijde šok. Před plátnem pózuje polonahá Katharine. Má na sobě plavky se zebřím potiskem a v ruce svírá černej deštník. Provokativně na mě vyplázne jazyk a dál se věnuje svý práci.
Už jsem o tom jednou mluvila. Máma a Katharine jsou prakticky něco jako matka a dcera. Ta mrcha u nás věčně tráví svůj volnej čas. Chci se nepozorovaně vytratit, než si mě všimnou i ostatní, když v tom mě zastaví fotograf.
„Á Rossie, jakpak se máme?“ přivítá mě nadšeně. Známe se jen od vidění, ale čas od času si řekneme takový to malý „Ahoj“.
„Dobrý, díky,“ zalžu. Máma si všimne mojí obálky.
„Páni, ukaž zlato,“ natáhne po ní nedočkavě ruku.
Zkroušeně podám matce obálku a v duchu se modlím, ať to dopadne nanejvýš kyselým obličejem. Nesnesla bych její hysterii a to ještě před celou návštěvou.
Roztrhne obálku a vytáhne první fotku. Ta je společná. Instinktivně skloním hlavu, jako to dělávali otroci před veličenstvem.
Víte, sice jsem si připadala při focení upravená, hezky namalovaná a oblečená, dokonce i zrcadlo mi to potvrdilo, ovšem na fotce už to bylo jiné. Když se díváte do zrcadla jen tak sami bez nikoho po boku, připadáte si většinou úplně normální. Jenže jakmile vedle vás stojí několik dalších lidí a vy se od nich výrazně odlišujete, je to pak sakra znát.
Máma si strnule prohlíží další část fotek. Nespokojeně zamlaská a odloží obálku i s fotkama na stůl s myšlenkou, že ten její Lashnell by to stejně nafotil líp.
„Rossie, byla bys tak hodná a připravila tady pro hosty třeba koktejl?“ přejde to roztěkaně.
Mlčky kývnu na souhlas a zavřu se vedle v kuchyni. Možná bych teď měla prosit svoji šťastnou hvězdu, ať se práce fotografa protáhne na tolik dlouhou dobu, aby hosté zůstali i přes noc. To by pak určitě máma trochu vychladla a tím pádem bych z toho vyvázla bez vážnějších psychickejch potíží.
Do naleštěných skleniček rozliju mlíko, přidám chemickej banánovej prášek a sleduju, jak se tekutina postupně obarvuje do žluta. Hotovej koktejl rozmíchám ještě lžičkou, abych molekulám obou látek trochu usnadnila práci, a odnesu svý dílo do obýváku. Zbytek dne si dělám domácí úkoly u sebe v pokoji pod dohledem starýho kocoura Piráta s chlupatým sněhově bílým kožichem sem tam doplněným nějakou tou strakatou skvrnou.
Pirát k nám domů zavítal, když mi bylo deset let. Máma mi ho nejprve výslovně zakázala, ale po tom, co jsem ho už asi po dvacáté znovu dopravila k nám domů, stal se součástí naší rodiny. Měl blechy, to jo, tudíž veterinář následoval ještě předtím, než se nastěhoval ke mně do pokoje. Dneska jsme dva velký kamarádi, i když si vzájemně moc nepopovídáme a jsme tolik odlišní. Ale i přesto, že můj mazlíček údajně pochází nejspíš z rukou člena nějaký pirátský posádky (když k nám zavítal, děsně páchnul rybinou), kde se lidský city řeší úplně jinak, než by potřebovala patnáctiletá dospívající holka, dokáže se mnou naprosto dokonale soucítit. Pozná, kdy je mi do pláče a kdy zase naopak překypuju radostí. Dneska má bohužel tu čest lízat mi svým kartáčovitým jazykem slzy z mých pobledlých tváří.
Má šťastná hvězda jako na potvoru vypustí hosty z domu už večer. Přes plot s elektrickou ochranou a dvojitým alarmem ze slušnosti zamávám, abych nevypadala jako bůhví jaký nespolečenský ňouma, což prakticky vzato vlastně jsem. Fotograf mrkne spiklenecky na mámu, jako by ty dva byli snad domluvený na strašně tajným plánu a Kathatrine si po zdlouhavém zápolení se zipem u kozačky nastoupí do auta.
Zaujatě si ho alespoň v osvětlení pouličních lamp prohlídnu. Je božský. Přesně takový mi máma slíbila k…
„MAMI?!“
Můj obličej nabere rychlostí světla sinale zelenou barvu. Nevěřícně zírám na espézetku toho luxusního fára.
„Ano, zlato?“ vzhlédne nevzrušeně.
„To je moje auto,“ pronesu tvrdým hlasem.
„Jak to myslíš?“ zatváří se zmateně.
„Ty – jsi – mi – tohle – auto – slíbila – k – mým – šestnáctinám!“ vymáčknu ze sebe zdrceně.
„Koupíme jiné,“ odpoví bezlítostně.
„Proč jsi moje auto dala Katharine?!“ rozhodím rukama.
V očích mě začnou tlačit palčivý slzy. Máma lhostejně mlčí.
„NENÁVIDÍM TĚ!“ zařvu tak silně, až rozeštěkám všechny psy v ulici.
Můj tlukot srdce jako by však byl mnohem hlasitější.
Nohy se mi samy rozběhnou a já mířím zpátky do pokoje, kde za sebou na důkaz zrady zprudka zabouchnu dveře. Prásknu s sebou na postel, přičemž nechtěně přišlápnu Pirátovi ocas, kterej zděšeně vymňoukne a zdrhne pod můj psací stůl.
Jak mi tohle mohla udělat? Proč? Už mockrát jsme se o tom autě bavily, mělo patřit přece mně!
Pod návalem slz se vyšplhám na parapet. Měsíční světlo klidně září na temné obloze.
Pirát na mě zděšeně hledí zpod psacího stolu.
A pak se mi v hlavě zrodí šílenej nápad.
*
Už mockrát jsem v nejrůznějších dívčích románech četla o tom, jak holky odcházejí na důkaz protestu z domova. Já jsem prozatím pokaždé jen tvrdla hodiny uražená ve svým pokoji. Jenže teď došla řada i na mě.
Že mi byla celkem zima a s sebou jsem si nesla jenom drobný a něco k jídlu, jsem před odchodem moc neřešila. V půli cesty od branky jsem se však musela pochybovačně zastavit a začít přemýšlet, jestli se náhodou nechovám příliš pošetile. Jenže pak mě pozdravil pošťák Colvin.
„Copak tak pozdě večer, Ross?“ vyzvídá a s nadmírou zvědavosti.
„Ale…“ mávnu nedbale rukou, „večerní procházka.“
„Opravdu?“ zvedne pochybovačně obočí.
„Jo, fakt,“ zalžu sama sobě.
Ono je vážně lepší namlouvat si, jakože se v tý největší večerní zimě jdete jen projít, než si vzít k srdci pravdivou realitu, že tady dneska přespíte.
Na tváři se mi začínáj tvořit ruměnce. Díky bohu, že se už setmělo.
„Rossie, nelži mi,“ začne se starat, „nevypadáš zrovna na to, že bys měla čas relaxovat.“
„Chceš tím říct, abych se radši nikdy nedávala na herectví?“ rozhodím rukama, „Já to přetvařování vždycky tak pokazím!“
„Myslel jsem si to.“
„Co?“
„Že mě taháš za nos.“
„Promiň,“ zašeptám lítostně.
„Nechceš si o tom promluvit?“ navrhne mi s obezřetným podtónem v hlase a položí mi ruku na rameno.
„Uhm…“ vydám ze sebe přiškrceně a setřesu jeho ruku z mýho ramena, „Nechci.“
„No tak jak myslíš,“ vzdá to, „ale ulevilo by se ti.“
„Hlava mi z toho nevybouchne,“odvětím kysele.
„Takže si to necháš pro sebe?“
„Je to tak ponižující!“
„Nebudu se smát,“ doprošuje se.
„To nebudeš,“ přitakám.
„Takže se nejedná o další trapas?“
Na chvíli zvažuju, s jakou dávkou dramatiky mu vyklopím celej můj problém.
„Máma mě zradila,“ vysypu svoji tíhu na srdci jedním dechem.
Oba zarytě mlčíme.
Opíráme se o plot jednoho z vedlejších domků (samozřejmě bez elektrickýho alarmu) a civíme do prázdna.
„Takže,“ ujme se konečně slova po krátké odmlce, „maminka tě zradila?“
„No záleží na tom, jak bys nazval situaci, kdyby ti vlastní matka k šestnáctinám slíbila tvoje vysněný auto, a pak ho najednou darovala někomu úplně jinýmu.“
Od mých jedenácti mám u Colvina povolený tykání. Beztak to věčný ‚Dobrý den, pane Colvine‘ a ‚Jak se máte, pane Colvine‘,začalo Alexovi po čase lézt na nervy.
„Říkáš, že ti ho slíbila?“
„Jo,“ ujistím ho, „slíbila.“
Pošťák Colvin zahloubá z plných sil ve svý už trochu starší paměti, a pak řekne něco, čím mě doslova zmate.
„Nechceš si od svý mámy trochu odpočinout?“ nabádá mě.
„Jak to myslíš?“ sjedu ho nejistým pohledem.
„No jednoduchý jak facka,“ poznamená, „neplánuješ třeba nějakou brigádu kousek dál od domova?“
Užasle na něj vytřeštím oči.
„Ty jako myslíš, že bych se měla sebrat a vyrazit někam pracovat, abych se mámy na pár dní zbavila?“
„Přesně to,“ potvrdí, „stačí hledat v letákách a máš to. Můžeš to uskutečnit přece o Vánocích.“
Nevím, jak se máma zatváří, až jí jednoho dne sdělím fakt, že jí v času Vánočním plném cukroví a lásky na dva tejdny dám sbohem. Ale každopádně se mi ten nápad hned usadí v nejhlubším nitru mý mysli. S velkým díkem se rozloučím s Alexem a nakonec ten venkovní nocleh přece jenom úplně vzdám.
Blížím se pomalu zpátky k naší brance, když najednou zaslechnu nepříjemný zvuk záhadných kroků pomalu plížícího se stínu. Uvažuji o tom, zdali se mám otočit a zjistit komu náleží, ovšem po pěti vteřinové spekulaci uznám za vhodný radši jít prostě dál a počkat, jestli se záhadná postava nevydá jiným směrem.
Když už se zdá, jako by její dech doléhal zezadu až na můj bledý krk, vyděšeně přecházím silnici na druhý chodník, čímž opět rozštěkám párek psů za plotem sousedních domků. Koutkem oka sleduju černou postavu. Na sobě má černej plášť a nejspíš se jedná o muže. Šokovaně přihlížím, jak se zastavuje před naší brankou a vytahuje klíče z batohu. Sebevědomě bere za kliku a mizí v naší zahradě.

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
L+L (2) - Rada : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla


Předchozí dílo autora : L+L (1) - Rossie Laneová

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
moonell
» narozeniny
NiKiTa [9], januve [12], petr richter [10]
» řekli o sobě
Umouněnka řekla o DDD :
Bylo mi ctí mít Tebe i tvého kamaráda v mém lit. pořadu, hudba stále doznívá. :) Posunuli jste večer o několik levelů výš! Budu se těšit na další setkání s Vámi i Vaši muzikou, která bezpochyby přijdou!
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ipad mini 5

Čtení i psaní na iPadu vás bude bavit!

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku