přidáno 09.02.2011
hodnoceno 0
čteno 730(4)
posláno 0
„Nechceš něco k jídlu?“ Promluvil do ticha.
„Nemám hlad…“
„Nelži mi,“ zadíval se na mě s úsměvem.
„Dobře trošku…“
„No vidíš,“ prohlásil a odpochodoval do kuchyně.
Netrvalo dlouho a vrátil se s rohlíkem v ruce.
„Děkuju,“ usmála jsem se na něj.
Jen se ušklíbl.
„Takhle to není ono,“ prohodil a znovu se zvedl.
Pár kroky došel k oknu a roztáhl závěs. Pokoj pohltilo sluneční světlo, ale to co jsem uviděla, bylo neuvěřitelné. Obrovské jezero v západu slunce…
„Woow…“ vypadlo ze mě, aniž bych si to uvědomila.
„Krása co?“
„Slabý slovo…“
„To máš pravdu,“ usmál se a vrátil se na postel.
Bránila jsem se tomu pocitu co ve mně stoupal víc a víc. Kouzlo toho všeho bylo až moc silné. Až moc věděl jak na mě. Znal mě snad líp jak kdokoli jiný…
„Kde budeš spát?“
„Vím já?“ Zadívala jsem se na něj nechápavě.
„Vyber si… buď tady … se mnou….nebo vedle v pokoji, jak chceš.“
„Super…mno…asi vedle…radši.“
„Já říkál, že se bojíš,“ smál se.
„Nefandi si tak…“
„Bojíš.“
„Nebojím“
„Tak to dokaž“
„Fajn…“
„Takže spíš tady?“ Zeptal se s jiskrou v očích.
„Mám na vybranou?“
„Ryskuješ to znásilnění, je ti to jasný?“ Ušklíbl se.
„Haha…“
„Sama si to navrchla…“
„Ale… stejně to neuděláš…“ vyplázla sem na něj jazyk.
„Zase si koleduješ.“
„A zase nic neuděláš,“ provokovala jsem dál.
„Hmm…Vážně?“
„Jenom vyhrožuješ… .“
Znovu jsem překročila meze jeho sebeovládání. Srazil mě na postel a dal mi kolem hlavy ruce.
„Vyhrožuju?“
„Jop…strašíš.“ Snažila jsem se nedat na sobě strach. Ten strach, který jsem tak milovala.
Prsty mi přejel po krku. Mírně jsem sebou škubla a na ústech se mi vyrýsoval úsměv, když mi přejel po jizvě.
„Slečna je lochtivá?“ Usmíval se šibalsky.
„A to jako nevíš jo? Styď se…“
„Tak ty toho nenecháš?“
„Ne,“ odsekla jsem a přetočila ho na záda, když zrovna nedával pozor.
„Tak tos přehnala!“ Culil se a znovu se dostal na horu.
„Zvdávám se…“
„Smůla slečinko…pozdě.“
Smutně jsem se na něj zadívala. Zabralo to.
„Tohle mi nedělej…“ Prohlásil ublíženě.
„Ale, ale… nebuď cíťa,“ šťouchla jsem do něj.
„Nenecháš toho?“
„Ne,“ nedalo mi to.
Prsty mi přejel po vlasech.
„Nemůžu tomu uvěřit,“vypadlo z něj.
„Čemu?“
„Že tu opravdu jsi…“
„Vydupal sis to nebo ne?“
„Promiň,“ klesl, „kdyby to nebulo nutný nedělám to…“
„Nemáš se proč omlouvat…“ podíval jsem se mu s nadějí do očí.
„Nemám právo ti řídit život.“
„Zachránil si mě, máš.“
„Chtěl jsem, abys tu byla šťasná… to si nevydupu.“
„Žvatláš,“ strčila jsem do něj a znovu ho položila na záda.
„A jsem tu ráda,“ dodala jsem ještě, když jsem si vedle něj lehala.
„Říkáš to jen tak.“
„Né, neříkám,“ položila jsem si na něj hlavu a zavřela oči. Možná jsem měla víc vzdorovat. Nedat se, ale nešlo to…

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Protože on chtěl (18.kapitola) : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Protože on chtěl (19.kapitola)
Předchozí dílo autora : Protože on chtěl (17.kapitola)

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
Audrey Diamond, Dandy
» narozeniny
Kakuzu [9], targumures [12], Martin Dvořák [11], Minela [11], Eshak [10], Lahváč [7], Filip [3]
» řekli o sobě
Dívka v modrém řekla o milancholik :
je v mém srdci ať už s ním, či bdím... pořád nevím, kde se stala ta úplně největší a nejposlednější chyba.. Ale asi o tom život je.. ach ty texty ach ty melodie... při tech vážně srdce prudce bije...
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

MacBook Pro

Na novém MacBooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku