Znáte tu pohádku o kohoutkovi a slepičce?... Tak takhle to bylo doopravdy...:o)
přidáno 11.12.2007
hodnoceno 8
čteno 881(15)
posláno 0
To byl den, to byl den... Nohy mám nalité jako konve.

Letěla jsem ráno s kuřaty do školky, zapomněli jsme přezůvky a vraceli jsme se do kurníku zpátky, kolem Brutovy boudy. (Z toho psa jednou dostanu infarkt. Vím, že mě nesežere, ale vždycky počká, až přijdu blízko - vsadila bych se, že tam není, že ho vypustili na zahradu - a najednou…BAF!!! Vyletí na mě zpoza keře a jeho tesáky mi cvaknou u zobáku. Tři dny pak nejsem schopná snášet! Jenom visím na hřadě hlavou dolů a tiše kvokám. Migréna jak slepičárna.)

Když jsem došla domů, vidím svého starého házet sebou na dvoře. Ležel na zádech a cukal pařátama. Povídám si:
„Beztak se zase napral tím nakvašeným zrním, ožrala.“ A jdu do kurníku. Co se s ním budu otravovat. Jsem ráda, že mě chvíli neprohání. Včera se vrhnul na Mařku z vedlejšího hřadu a tak ji pocuchal frizúru, že zadní peří jí bude dorůstat měsíc. Prasák jeden promiskuitní.

Jenže on se cukal nějak divně. Tak přijdu blíž a koukám, jak se mu protáčejí panenky, jak lapá po dechu a dělá takové tiché kvóóó, kvóóó…
Hned mě napadlo, že mele z posledního! No, upřímně, nechala bych ho tak, ostatně ten první zápal je stejně dávno pryč a kohout pro život on vlastně nikdy nebyl, ale viděla mě naše kuřata a těm bych to nevysvětlila. Hned jako:
„Mami, dělej něco! Táta se dusí! Honem pro vodu!“ (Ten by tak kdy vzal do zobáku nějakou vodu, to jo. Leda tak ohnivou.)

Letěla jsem ke studni nabrat vodu, ale to jsem si dala. Že prý smůla, slunce do ní pere tak moc, že tam není ani kapka a že něco pustí, až když přinesu závoj nebo nějaký filtr proti vypařování.

Tak utíkám, sotva dech popadám, ke švadleně pro přehoz. Je to pěkná štreka až do centra. Navíc tu nejezdí metro. Kdyby mi nepřistřihávali pravidelně křídla, mohla bych popolétávat, ale takhle jenom směšně poskakuju. Konečně jsem na místě. V jednom vchodě bydlí Anča Špendlíková a v druhém Beáta Rajská, tak jsem vlítla k Anči (na závoj by mohla stačit), jenže ta měla taky plno řečí. Že jako ušije, ale že neví v čem jít na párty a ať jí přinesu od Batě lodičky z jarní kolekce.

V obchodě boty měli, ale dali by mi je, jenom pokud jim najdu nějakého nového dodavatele mléka pro jejich supermarket.

Tak jsem pelášila zpátky do vesnice, do našeho JZD a pokoušela se dokvokat s našim agronomem, ale ten zase chtěl trávu. Snažila jsem se mu vysvětlit, že můžu sehnat jenom malé množství, jinak půjdu bručet, ale nedal si to vymluvit. Navíc do sebe kopal už osmou dvanáctku. A to si pak sedne za kombajn. Loni byl tak zlitý, že při žních nadělal v obilích kruhy, vlnovky a jiný patvary a přijeli si to fotit až z Prahy. Prý zázrak, UFO a tak.

Letěla jsem tedy natrhat trávu, (náš hospodář si ji pěstuje tajně mezi koprem) ale ta řekla:
„Ani na mě nešáhneš, dokud nezaprší. Jinak nemám tu kvalitu a to je pak houby hulení.“
No, budiž, já se v tom nevyznám. Jen jsem jednou omylem sezobla nějakou houbičku a týden jsem snášela dvě vejce denně. A obě na mě mrkaly.

Klekla jsem na kolena a zoufale prosila o pořádný slejvák. Zatančila jsem i tanec afrických šamanů, když vyvolávají déšť. Zkusila jsem i Gena Kellyho a „Singing in the rain“. Dostala jsem se do extáze a peří ze mě lítalo na všechny strany. Po nějaké době, která se zdála jako věčnost, jsem ucítila nejdřív jen jemné kap, kap, kap… a pak se najednou roztrhla obloha a z nebe začaly padat hektolitry vody.

Na nic jsem nečekala a natrhala trávu, běžela s ní k agronomovi, do obchodu doručila novou dodavatelskou smlouvu na mléčné výrobky, dostala jako všimné lodičky pro švadlenu, ta vyštrachala svůj svatební závoj a já tím překryla studnu…a ta konečně dala vodu.

Nalila jsem ji tomu mému do zobáku… a co udělal ten zmetek? Zatřásl hlavou, spolkl to zrní, ani nepoděkoval, přeskočil mě a vrhl se na Božku. Teď se holka bude taky měsíc hojit.

….

A tak už to někdy bývá. Spousta slípek má svou Božku. Slepice se stará, bere ohledy na kuřata, shání, snáší a zachraňuje, co za to nestojí a kohout skáče na jiné. Bodejť taky ne, když má doma kvočnu. Takže slípky, posbírejte svou sebeúctu, hoďte se do formy a srazte tomu svému záletnému kohoutovi hřebínek, jinak on srazí vás…na kolena. A budete se hojit déle než jen měsíc.

přidáno 08.02.2014 - 21:05
Kouzlo fantazie je nevyčerpatelné. Nepochopila jsem poučení z povídky, ale je to určitě věkem. Pokračujte s psaním.
přidáno 17.01.2008 - 09:09
... a co kdybysme si dali do zobáku všichni? ... ;-)
přidáno 20.12.2007 - 09:33
Zahulíme, uvidíme...:o)))
přidáno 19.12.2007 - 11:55
...Božce dej taky do zobáku!
přidáno 15.12.2007 - 18:48
Jsem rád, že jsi dala tomu svýmu starýmu kohoutovi do zobáku a nenechala ho hanebně zdechnout... :-)
přidáno 11.12.2007 - 19:56
geniální ;D)
přidáno 11.12.2007 - 19:30
jj, tvá fantazie je prostě skvělá ;)... smekám.. .;)
přidáno 11.12.2007 - 18:40
Tvoje fantazie je prostě bezbřehá. Ale tohle bych zařadila mezi bajky, kdyby tady taková možnost existovala. To závěrečné"poučení" si o to přímo říká.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Co já se naběhám, když zachraňuji kohouta : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Hotelové střípky
Předchozí dílo autora : Si to zkuste být vlk-padouch

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku