Budoucnost

A pak mi koupil na obloze hvězdu. Tu nejmenší a nejméně zářící hvězdu, kterou našel. Protože tuhle hvězdu by si nikdy nikdo nekoupil. Přesto to pro mě byl dar ze všech největší, byla to hvězda, kterou mi přisoudil snad sám Bůh. Byla to naše hvězda a navždy bude, jelikož se i naše životy proplétaly jen tak mlhavě, slabě jako by se to nedalo ani vnímat, až na konci bylo světlo. Světlo jenž prohřálo naše životy až k jejich konci. V devadesáti jsme oba seděli na jedné posteli a přemýšleli nad naším životem. V den kdy jsme se potkali bylo vše zcela jiné než dnes, byli jsme oba mladí a příliš nerozvážní nad při jednání nad našimi životy, jak čas plynul z dvou lidí, kteří se nenáviděli až do morku kostí, se stali přátelé na život a na smrt. Po čase se přátelství přerodilo v náklonnost, náklonnost v sympatie, sympatie v Lásku.
Po 5 letech od prvního dne kdy jsme se poznali jsme se vzali. Byla to nádherná svatba, brali jsme se na zámku kde jsem v té době pracovala. V altánku uprostřed lesa nás kněz svázal poutem věčné oddanosti a lásky. Pak byla velká hostina na zámeckém dvoře s celou rodinou a všemi našimi přáteli. Svatební noc jsme měli v jednom ze zámeckých pokojů, cítila jsem se jako princezna. Po sedmi měsících jsem zjistila, že čekám dítě, a kdyby jedno ale hned dvojčata. Výraz v jeho tváři si sebou ponesu i v posmrtném životě.
Kluci se narodili zdraví a plní do života. Jen mě ten život trochu unikal, večer po péči o dvě děti jsem chodila spát unavenější než kdy dřív a probouzela se ještě více unavená. On mi pomáhal seč mohl ale byly věci se kterými mi pomoc prostě nemohl, a navíc, někdo musel vydělávat. Když klukům byly 3 roky a rodinná situace se stabilizovala, přibyla k nim ještě holčička. Můj sen se plnil, měla jsem šťastnou fungující rodinu. Když byly malé 3 roky mohla jsem začít znovu pracovat. Rodinný rozpočet trochu nabyl na síle a my si mohli koupit dům. Děti byly z nového bydliště nadšené, na zahradu se nastěhovali naši dva psi a za čas se k nim přidaly i dvě koťata.
Sen o šťastné rodině nemohlo nic pokazit, proto se po 5 letech k našim třem ratolestem přibatolilo ještě čtvrté a já tak měla vyrovnané váhy, dvě holky, dva kluci. Ti nám pak dávali řádně zabrat, byli zrovna v pubertě a na svou nejmenší sestřičku hrozně žárlili. Avšak, když se malá rozstonala a šla asi tři roky z nemoci do nemoci, z nemocnice do nemocnice projevili se jako praví bratři a svou maličkou sestřičku chránili před celým světem.
Všechny naše děti vystudovaly vysokou. Jeden je inženýrem v armádě, druhý dělá psychiatra, moje starší dcera je ekonomkou ve velké firmě a moje nejmenší ta je egyptoložkou.
Každé Vánoce se sejdeme všichni u nás doma, a já mám možnost zase vařit od rána do večera, protože teď nás není jen šest ale teď už nás je dvacet a Vánoce slavíme v místním sále v hospodě. Příští rok nás bude zase o jednoho víc. I přes náš vysoký věk se s manželem motáme v kuchyni celý den. Vaříme dobroty pro všechny naše milované. Bohužel, můj muž má ve svém vysokém věku své mouchy a své nemoci, a příští rok … no snad se jej znovu dožijeme všichni … možná o někoho navíc.