„Tami, kotě moje, dej mu alespoň jméno po mně,“ najednou přímo zaprosil a šibalsky se usmál. „Ty jsi se úplně zbláznil, to rovnou můžeme vylepit na plakáty, rodina mě vydědí a zřeknou se mě.“
přidáno 13.11.2010
hodnoceno 0
čteno 698(6)
posláno 0
Já se jí ani nedivím! Být jí, a znát byť jen z řečí náš vztah, měla bych strach taky.
Tomáš to vzal po svém a prohlásil, že bez své ženy nikam nepůjde. A tak si Pavel musel hledat jiného svědka.
Našel. Oženil se. Stal se z něj starostlivý a vzorný manžel.

Když jsem šla jednou z procházky, potkali jsme se. Od jeho svatby poprvé. Já byla v šestém měsíci a v těhotenství jsem ještě zkrásněla.
Měla jsem slušivý kalhotový kostýmek jasně červené barvy s bílými lemy, vkusné doplňky, prostě jsem jen zářila.
Pavel na mě koukal, tak jako vždy, když mi to slušelo. Znala jsem ten pohled.
Setkání ho nezarazilo, naopak. Pozval mě do zahradní restaurace. Neodmítla jsem.

„Tami, proč jsi mi neřekla, že jsi těhotná?“ byla jeho první otázka.

„Nebylo to vhodné, chtěl jsi se ženit a čekal jsi dítě. Proč by tě zajímalo moje těhotenství?“odpověděla jsem a chtěla toto téma ukončit, ale Pavel si nedal pokoj a vybalil na mě rovnou:

„Tami, prosím, čí je to dítě? Moje, nebo Tomáše?“
Trochu jsem se rozzlobila:

„Ty jsi výborný, copak to jde spočítat?“

„A co když je moje?“ zeptal se tiše.

„A co když ne! Co bys vůbec chtěl dělat? Oba se rozvedeme? Prosím, už to nepitvej. Nech to, jak to je.“ A tím jsem tuhle debatu ukončila.

Doprovázel mě k autobusu a jelikož dlouho nejel, sedli jsme si na lavičku.

„Tami, kotě moje, dej mu alespoň jméno po mně,“ najednou přímo zaprosil a šibalsky se usmál.

„Ty jsi se úplně zbláznil, to rovnou můžeme vylepit na plakáty, rodina mě vydědí a zřeknou se mě,“ řekla jsem a smála jsem se, až jsem rozesmála i Pavla. Jen lidi se otáčeli.

„To máš pravdu,“ prohlásil, „mám řešení,“ dodal a čekal na reakci.

„No tak povídej,“ říkám, když jsem si od smíchu otřela slzy.

„Víš, jsem křtěný dvěma jmény, to druhé pomalu nikdo nezná, takže když to bude kluk, bude to Petr. Souhlas? Jsem totiž křtěný Pavel Petr,“ a rychle dodal, abych souhlasila, „vždyť tvůj tatínek je taky Petr, takže se vlastně bude jmenovat po dědovi.“

Tohle vypadalo, že to má vymyšlený předem.
Usmála jsem se a řekla:

„Dobře, ale zase je to jenom naše tajemství.“
Přijížděl můj autobus. Pavel mě políbil na tvář a neodpustil si pošeptat mi do ucha:

„Moc ti to sluší, to ta moje je nějaká tlustá a oteklá.“

Ano, Stela měla trochu jinou postavu, a tak jí to těhotenství moc neslušelo, ale za to přeci nemůže. I když mezi námi byl rozdíl asi dva a půl měsíce, vypadala jako těsně před porodem.

Bylo mi jí i trochu, ale opravdu jenom trochu líto. Nikdy nezažije s Pavlem to, co já. Nikdy mezi nimi nebude tak silné pouto.
A přátelství, ve které se naše láska posunula, nemělo chybu.
Ale tohle se dá snad opravdu prožít jenom jednou v životě.
Bylo mi hezky.
Malý Petřík to dával najevo kopáním a já se vracela domů. Trochu rozrušená, ale spokojená. Neumím přesně popsat, co se uvnitř mě děje, ale jedno jsem věděla bezpečně.

Kdybych byla na druhém konci republiky a Pavel jen kývl prstem, přejdu ji pěšky.

A tak plynul čas.

Pomalu se blížil termín porodu. Vše probíhalo, jak má.
S Pavlem jsem se nevídala a naše manželství s Tomášem se ustálilo.
Mé tělo i dušička chtěly pohodu. A dařilo se. Soustředění na miminko a na přípravy k porodu mě dokonale vytížily a nedovolily mi zabývat se něčím jiným.

Zase tu byla jedna z těch nedělí, kdy Tomáš odjížděl na montáž,
a já už třetí den přenášela. A aby to bylo opravdu všechno jinak, tak přestaly jít telefony v celé čtvrti, auto měl jen sem tam někdo a na mě přišly porodní bolesti.

Zlatá bytná Jaruška, ke které jsem se dobelhala, někde objevila jediný povoz, nějaký starý polonákláďák, který mě ale bezpečně dopravil do nemocnice.

Bylo půl páté pondělního rána a já na hekárně.

V půl páté odpoledne vykouklo mé miminko na svět. Byl to chlapec s tvářičkami růžovými jak broskvičky, blond vlásky a modrýma očima.
Byla jsem neuvěřitelně šťastná.
Najednou mi vůbec nic nechybělo, ale když přišlo odpoledne a pod okny porodnice stála jenom maminka s tchýní a novým kočárkem, pocítila jsem smutek.

Všechny ostatní maminky tam měly své vyvolené, jenom já jsem si připadala jako svobodná matka, kterou nikdo nechce.
Vím, že se Tomáš nemohl vrátit. Vím, že to prostě jinak ani být nemohlo.

Dědeček byl šťastný, že se vnuk jmenuje po něm, a já měla své tajemství.

Malý Petřík byl bezproblémový, dobře jedl, dobře spal, byl zdravý. Vše, co si jen matka může přát u novorozeněte. Tady mi opravdu Pán bůh nadělil vše, co mohl. Že bych si to snad zasloužila?
Asi usoudil, že ano!

Jenomže nic není jen tak.

Tomáš, jak byl málo doma, tak se jako táta moc necítil.

Nevím, co se v chlapovi odehrává. Možná čeká, až bude syn starší? Možná, že mu najednou úplně jiný systém života nevyhovoval, možná nebyl čas si zvyknout.
Petříka miloval, jezdil s kočárkem, choval ho, krmil, ale jen když byl doma a doma byl čím dál méně. Ale ani se mnou nebylo vše v pořádku.

Veškerá moje pozornost se soustředila na Petříka a Tomáš se z ničeho nic dostal na druhou kolej, která nikam nevedla.

Všechno se začalo odrážet na našem vztahu. Žádné povídání, žádné milování. Už ani polibek na dobrou noc. Nic jsem si v ten moment vůbec nedávala dohromady.
Můj nezájem o něj a hloupé připomínky kamarádů o tom, komu že je Petřík podobný, ho k tomuto řešení přivedly.

Řešení pro něj bylo jednoduché.
Nespěchal z práce domů, ale s kolegy do hospody. Ano, začal pít.
A tak se začalo stávat pravidelností, že přijížděl z montáže až v noci a opilý.
Někdy i bez výplaty, protože ji byl schopný s kamarády propít.
Vystřízlivěl až v neděli, když zase odjížděl do práce.
Byla jsem tolerantní a v klidu čekala, že se to srovná. Neuměla jsem se moc hádat. Vydržela jsem celkem dost, než jsem vybuchla.

Ani Pavlovi jsem se nemohla vypovídat a hlavně se ho zeptat, co s tím. Byli přeci jen kamarádi.

Nechtěla jsem ho vůbec vyhledat, narodil se mu taky syn. A měl určitě dost svých starostí. Jmenoval se po něm.
Jenom jsem věděla, protože se vždy všechno donese, že je tatínek na výbornou, zato Stela začala mít nějaké uvolněnější mravy. Takže se to trochu prohodilo. Měl dost svých starostí, než abych ho obtěžovala já ještě svými.

Zůstala jsem na všechno sama.
Když už bylo Petříkovi devět měsíců, a nic se neměnilo, přešla mě trpělivost i tolerance.
Tomáš mé výhrůžky, že odejdu, nebral vážně. Tak jsem sbalila Petříkovy věci, postýlku a uprostřed týdne jsem se odstěhovala k mamince.

Přijali mě bez řečí, bez výčitek, ale přesto maminka prohodila:

„Čekala jsem, že to bude dřív.“

Jak jen to ty maminky dělají, že mají vždycky pravdu.
Byla nešťastná, jako každá máma, když její dítě trpí a ona ví, že nemůže udělat vůbec nic, než být nablízku.

pokračování příště.

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
SETKÁNÍ S LÁSKOU BOLÍ. kapitola 12 : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : SETKÁNÍ S LÁSKOU BOLÍ. kapitola 13
Předchozí dílo autora : SETKÁNÍ S LÁSKOU BOLÍ. kapitola 11

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ipad mini 5

Čtení i psaní na iPadu vás bude bavit!

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku