Kýč jenž se neokouká...

Začalo pršet,obří kapky dopadající na hladinu rybníka ,vytvořili během chvíle,paletu kruhů a koužků,které zvájemně se dotýkajíc vypadali jako kdyby pršelo ze zěmě do oblohy..stojím a sleduji toto odvěké divadlo a naplněn radostí že konečně země dostala vláhu, čekám na zaburácení hromu,neb blesk rozzářil mraky nademnou..to co přijde mě téměř srazí k zemi,obrovský rachot mi zděluje že blesk udeřil velice blízko..ve vzduchu je cítit ozon...již téměř přestalo pršet...mezi ocelově temnými mraky tu a tam vykukuje blankytně modrá obloha...vzduch je čistý a pozvolna je naplňován hlasy ptáků, kteří se doposud schovávali mezi hustým listím nedalekého lesa...je léto a čas kdy vše plyne rychleji nežli bychom si přáli..v dáli doznívají poslední zvuky hromu,je čas vyrazit k domovu a opět se vrátit do šedé reality všedního dne....