Němá

Němá

Po tváři tiché, tak jako ticho samo,
loudil jsem slovo,
jímž stránka počít měla.
Ba myslíc na to své podmanivě se rozepsala
a táhla, tahem se rozlévala papírem.

Slovo, jímž stránka počít měla
na tváři tiché loudil jsem.
Marné to konání, oněměla.
Tehdy v ledově chladné noci
sečetl pocit si to své a o výsledku pomlčel,
pouze přemítal a mlčky brečel.

Poslouchal jak vítr za okny
tlumeným hlasem pravdu pěl.
Sněhové vločky bičují zeď mé ložnice,
jakoby chlad se vkrást ke mně chtěl
a v led vše změnit měl.

Jakým slovem stránka počít měla
z tváře tiché, jako ticho samo nevyloudil jsem.
Snad stránka to tak chtěla,
že tvář tichou byla a nevyřkla nic,
že oněměla a já otočil na další list.