Samota

Jak ostrov ztracený v moři mnozí z nás jsou,bloudíce samotou a plni beznaděje čekáme na chvíli kdy přijde konec či se něco stane a změní vše co bylo,je a bude.Ta tíživá věčně trvající chvíle,plná výčitek že to či ono mohlo býti jinak.Někdy nás osvobozuje a dává nám chvilku vydechnout v uspěchaném světě,ale většinou tíží neb ač neradi společnost potřebujeme.
Ta prázdnota po ukončeném vztahu a neskutečná tíže bez možnosti návratu,když stratili jsme toho kdo nám dával smysl života.Jsa sraženi na zem jsme v její chladné náruči vydáni démonům vlastních vyčitek a mnohdy odhodláni ukončit vlastní rukou toto soužení.
Kde končí samota věčného koloběhu zničených životů a opustěných lásek?? Kde naleznou spočinutí ti kdož byli zrazeni a zapovězeni do náruči chladu a nekonečné noci?? Nikdy nebudou vysvobozeni z věčného tápání v království té nejkrutější z královen beznaděje.
Není lépe spočinout na dně řeky či ve smyčce provazu,nežli se nechat vláčet věčnou samotou?? Jak často a kolik duší již spočinulo navždy v osidlech chladu temných zakoutí samoty?? Kam se hnout když byli jste zrazeni a jediné co zbývá je skok do prázdna a nebo bloudění v temnotách??
Zbyde jen samota a její háv kryjící nás svou beznadějí a nemajíc žádné již žádné emoce umíráme v beznaději,neb osamoceni jsou zatraceni prokletím věčné samoty.......