S pošťákem

„Spala jsem i s pošťákem“, napadne mě, když ho vidím druhý den ráno přicházet. Někdy, když vzpomínám na své bývalé milence a rekapituluji, jak jdou za sebou a jak byli dobří, na něj zapomínám. Asi si myslíte, že je to tím, že byl ten zážitek tak slabý, ale opak je pravdou. Tak nějak jsem si na slabou úroveň ve výkonu zvykla, že mi tam ten jeden vynalézavý něžný milenec vůbec nesedí. Jen na něj prostě nemyslím jako na někoho v řadě. Byly to totiž krásné noci. Tak mě napadá: „Mohlo to být jiné, protože mě možná miloval?“
Ne, byl jen nadaný. Tvrdím totiž jedno: láska neexistuje.
S Kristiánem, třicetiletým pošťákem z našeho maloměsta mě seznámila máma. Výhodou tragických začátků je, že vývoj může být snad jen lepší. Tedy, moje matka mi domluvila rande se sympatickým mladíkem, který se k ní každé ráno chová slušně, když jí nese nové reklamní letáky. Řekla jsem jí, že to má v popisu práce – být slušný (nošení letáků také), ale ona si stále trvala na tom, že on je výjimečně slušný a proto s ním musím jít na schůzku. Nechápu, proč úroveň slušnosti je důvod k vytváření vztahů. Možná, že když on je slušný a já neslušná (jako zdroj tohoto předpokladu beru všeobecný názor panující mezi obyvateli města) budeme se přitahovat. Říká se přeci, že opaky se přitahují.
Šli jsme tedy do kina. Kristián, tak romanticky se ten pošťák jmenoval, mě vyzvedl v sedm doma, přinesl mi i mé matce kytku, růžovou gerberu podepřenou drátem z místního květinářství. Někdy mi gentlemanství přijde komické. Platí takové kruté pravidlo. Čím jste starší, tím je člověk více ironický. Takže Kristián mě vyzvedl v sedm doma a byl pozván na chlebíčky a domácí štrůdl. Kávu i čaj odmítl a požádal o vodu. Kávu nepije, protože věří, že škodí zdraví. Čaj pije pouze zelený a ten rodiče doma neměli. Hned mi byl nesympatický. Já piji denně čtyři až pět šálků kávy. S logrem, bez cukru a bez mléka. Hořkou. Hořkou jako život.
Film se mi líbil, stejně jako jeho byt, kam mě potom pozval. Na víno. Kupodivu oba máme rádi červené. Povídali jsme si. Naklonil se ke mně a upřeně hleděl do mých očí. „Katko, vůbec si nejsem jistý barvou tvých očí. Takové hnědozelené. Ne, hnědé, jako čokoláda.“ A jak tak zkoumal moje oči, neustále se přibližoval až jsme se líbali. Ano, spali jsme spolu. Ráno byl milý a něžný. Rozešli jsme se po týdnu. Když mě představil všem svým kamarádům, jako dívku, do které se asi zamiloval a oni mu řekli, že už se mnou taky spali.