Svázaná

Cinkot pout letí tmou,
rudá kaňka na koberci roste.
Ta pouta duši vězní,
kapičky krve prýští.
To já křičím do tmy,
prosím své tělo… svou duši…
Jak jen to břímě ze srdce střást?
Tmou stále line se kovu zvuk.
Snad by dokázal ztichnout… ustat.

Jen vzpomínka to drží celé nad vodou.
Dívka tančí v ranní rose,
bosé nožky smáčené,
volně běží jak letí pták.
Kdyby se snad jen trošku odrazila,
svazující zemskou tíži by porazila.

Však teď vzpomínka v srdci tlačí.
Táhne k zemi, topí v louži.
Co dala naději spoutává.
To vzpomínka dala okova.

Můžu běžet, neodletím…
Zemskou tíží svázaná.