přidáno 27.08.2010
hodnoceno 1
čteno 1172(13)
posláno 0
Cinkot pout letí tmou,
rudá kaňka na koberci roste.
Ta pouta duši vězní,
kapičky krve prýští.
To já křičím do tmy,
prosím své tělo… svou duši…
Jak jen to břímě ze srdce střást?
Tmou stále line se kovu zvuk.
Snad by dokázal ztichnout… ustat.

Jen vzpomínka to drží celé nad vodou.
Dívka tančí v ranní rose,
bosé nožky smáčené,
volně běží jak letí pták.
Kdyby se snad jen trošku odrazila,
svazující zemskou tíži by porazila.

Však teď vzpomínka v srdci tlačí.
Táhne k zemi, topí v louži.
Co dala naději spoutává.
To vzpomínka dala okova.

Můžu běžet, neodletím…
Zemskou tíží svázaná.
přidáno 27.08.2010 - 15:28
když já nevím, první obraz mi přijde tíživý, pak se uprostřed uvolní vzpomínkou a konec mi nějak nepomohl to všechno pochopit...
ale vidím v tom nějaký potenciál:)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
» nováčci
utajená, baldcock
» narozeniny
Caracol [17], nina [16], Dzany [16], GULI [14], RashaNaamah [13], Jakar [12], Nokturna [9], funebráci [8]
» řekli o sobě
Yana řekla o kmotrov :
Jeho nadšení pro věc je tak nakažlivé, jeho projev je tak moudrý a tak plný života, že jsem hrdá na to, že znám kmotrova a že jsme si blízcí, je to pro mě pocta, znám kmotrova- tak zatichlého a tak hlasitého, plného inspirace a bohémského ducha, jo, a je strašně milé když se z něčeho raduje a směje se
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C

© 2007 - 2025 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming