Krev jako víno, maso jako chléb - III a IV část

Vyléčit?! To je ze mě, sakra, taky upír?!

„Teď,“ usmál se hrabě.

Co teď?!

Než mohly mé úvahy nabýt temnějšího nádechu, postihla mě nemilá náhoda.

Žaludek se rozhodl vystupovat.

Křeče byly tak silné, až jsem se bál, že znovu omdlím, ale přicházející temnotu jsem – jen tak tak – zahnal. Už před ním znovu neomdlím! Nikdy!

„Uooohllleee…“ a další dávka kyselin vylétla na beton. Plesk. Hlavou mi svištěly nesouvisející myšlenky typu kolik je hodin, ale sem tam problesklo něco racionálního, jak to, že jsem včera(?) večer(?) tak dobře viděl, když na stropě není ani žárovka, nebo proč mě unášel, když stačilo normálně zavolat.

A další žaludeční stah a zase žluto-hnědo-červená sračka na zemi. Už jsem to nevnímal, chci umřít. Chci umřít! řval jsem v duchu. Zbytečně. Nezdálo se, že má hrabě stejný názor, co se mého umírání týče. Nalil mi, silou, do krku to něco železitého. Trvalo pár vteřin a zvracení ještě zrychlilo a stahy zkrátili již tak krátké intervaly.

Jak je možné, že mám ještě co zvracet, naprosto ne-tu-ším! Prodralo se mi mozkem mezi zvracením. Musel toho být alespoň půldruhý litr a stále konec v nedohlednu, jako Himaláje. Když už jsme u těch Himalájí… Asi šílím-

Plesk. Žbluňk.

„Věru nechutné,“ usmál se hrabě.

Rychlost mého blití – už ne zvracení! – trhala všechny rekordy, ale já o zápis v takhle nechutné disciplíně do Ginemsovky věru nestojím.

Plesk. Žbluňk.

Už ne vodu a kyseliny, ale jen krev a hleny.

Plesk. Žbluňk. Plesk. Žbluňk. Plesk. Žbluňk. Plesk…

Konec.

****

Skončilo to tak rychle, jak to začalo. Tak rychle, že jsem se ještě chvíli dávil, než mi došlo, že už nezvracím – tak dobře, nebliju.

Ano, sice konec vrhání šavlí, ale hlava a krk bolely stále víc a víc. Horečka sílila a sílila…

„Tak takhle si asi připadá člověk v pekle,“ zasmálo se mi něco v hlavě.

Co to-?!

„Tak už s tím přestaňte, není na vás pěkný pohled,“ zadrnčelo cosi místností a starý přítel mi do krku nalil znovu cosi železitého, jen o dost výraznějšího. Jelikož jsem chlapec poslušný už od přírody, nov(ou-ého) znám(ou-ého) jsem ihned poslech. A rád.

Nezvracel jsem, nekroutil se, nevrtěl sebou, neřval, neječel, vlastně jsem byl ten nejhodnější tvor na světě. Oči jsem měl doteď zavřené – kdo by taky chtěl mít ten hnus v očích??? – už od slova ‚teď‘, ale jak jsem už zvědavej, nevydržel jsem to a musel se podívat, kdo to vlastně je. Tak jsem je otevřel.

Chyba.

Dva páry ledových očí (o co, že mají míň než absolutní nulu!) zářili jako chladné hvězdy, rentgen by zdrhal s ocasem staženým mezi nohama. Ale mdloby mne tentokrát obešly – širokým – obloukem.

Odhad mám správný – nový příchozí byla opravdu žena. A jaká. Krásná sice nebyla, ale měla v sobě cosi… cosi… nepopsatelného, co muselo každého muže – upíra přitahovat jako mouchy hnůj.

Blbý přirovnání.

Oprava: …muselo každého muže – upíra přitahovat jako motýla poupě lilie.

Autorita z ní sálala, až jsem měl chuť před ní klečet.

„Lady Boudica,“ představil nás Gregor s úsměvem, „pan Štefan.“

Pukrle, které mi vysmekla by zostudila i renesanční šlechtičnu. Lady (Boudica? Odkaď to já sakra znám…?!) se usmála: „Ráda vás poznávám, ale -“ „- musíte si odpočinout,“ dokončil hrabě, stále s úsměvem.

Už mi ta černá leze fakt na nervy!

****

Doteď jsem nevěděl, co je to hlad. Pravda, už od mlada jsme s bratrem neměli co do huby, ale ten hlad nám pomáhal. Tenhle hlad ničil. Pohlcoval, pojídal mě. Vlastně pořád nevím co to ten hlad je; můj žaludek to však ví výborně a dává mi to velmi jasně najevo. Věru nepříjemné.

Kupodivu hemenex, který statečně pořádám už čtvrt století, mi na chuť nepřišel. Dal bych si spíš to železitý něco, co mi do krku lil včera hrabě.

Jelikož nejsem žádná citlivka a bolest je mým druhým jménem (až po hypochondrovy), bez valných obtíží jsem se posadil. Mezi valné potíže nebudu přece řadit strašnou bolest hlavy, téměřnou slepotu a tak trochu (dost) nestabilní nohy. Karafa stála jako obvykle na mahagonovém stolku, číše neprůhledná a plná.

Celkovou cenu toho dua-setu jsem odhadoval nad patnáct tisíc.

Stačilo pár pokusů a číši jsem křečovitě svíral v natažené ruce. Neviděl jsem – hlady – ,tak jsem to spolykal třemi rychlými doušky.

****

Tohle bylo železitý podstatně víc, než ty předchozí čajíčky. Krev!

Jak mi to slově zarezonovalo v hlavě, hned to šlo ven. Ale i tak mi chutnala.

A jak naschvál, dveře se otevřely. Nebo spíš rozletěly a z jedněch dveří bylo rázem dveří pět. Stovek. Jako doplněk dramatické atmosféry vešel můj milý starý známý pan hrabě. Zářil jako lampiónek o noci svatojánské míchnuté s trochou hallowenu.

Oči mu svítili, že by Freezer z Batmana podal padáka, zatímco zbytek tváře připomínal spíš zataženou oblohu před tajfunem. Jak pochoval ode dveří, čvachtalo to za ním a podle sbíhajících se slin jsem nějak věděl že nezmokl, byť se stačilo podívat na červenější stopy, než bývá od vody zvykem.

Z krásného kabátu cáry a toho vskutku nádherného HIGHWAYMANA mi bylo až nečekaně hodně líto. Takový pěkný kousek látky a on si ho nechá takhle zničit!!!Ani ostatní svršky nezůstaly čisté; celou náprsenku měl zbrocenou čerstvou krví. Tak s tímhle si ani Vanish neporadí.

Než jsem stihl něco vůbec říct, trefil mě do prsní kosti svazek novin. První byl Blesk, jak říkají Angličani, s půl palcovými titulky: JATKA VE VILE!!!, ani podtitul nebyl suverénnost sama: PROČ ZABILI PANA COUFALA??? KDO JSOU JEHO TAJEMNÍ NÁVŠTĚVNÍCI???.

Pod nadpisem byla barevná fotka pěkné vil… Kurvadrát!

Tuhle vilu znám až moc dobře. Vždyť je – byla – moje!

****

Když je člověk naštvanej, neví co dělat. Má chuť řvát, ničit, kopat, mlátit, ječet, brečet nebo cokoli jinak destruktivního, ale jen dlouhou chvíli zhluboka dýchá. Já nedýchal, já funěl. Příznaky vzteku se na mně také příliš neprojevovaly, jen mi (z)tuhla čelist.

Hrabě došel – nevnímal jsem – ke stolku, sedl si – stále jsem nevnímal –, odněkaď vytáhl další číši – to už moje chuťové buňky začaly registrovat a sliny ze mne téct prudkostí Nyagár. Příliš pozornosti mé uslintané maličkosti nevěnoval, přesněji řečeno vůbec mě nebral na zřetel (vůbec mi to nevadí), jen civěl do poháru s krví a malými doušky upíjel.

****

Po chvíli si začal broukat Jak, černý mrak… Tak trochu depresivní, ale docela vystihující situaci.

Možná si konečně všiml, jak na něj civím a podíval se na mě, přímo do očí. Ty vypadaly už skoro lidsky - tudíž tu svítím já.

„Zkuste se trochu ovládat, pane Štefane. Oči jsou oknem do duše,“ kázal hrabě William, „tak ať si nikdo nevšimne, že najednou žádnou nemáte.“

Umí být povzbudivý, že?

Chtěl jsem říct něco strašně vtipného, ale Gregor Gravato mě umlčel. Odněkaď vykouzlil nádherně zdobené zrcadlo, lemované zlatem a diamanty. Dal bych ruku do ohně za to, že jsou pravé.

Očumování rámu zjevně nebylo jeho prioritou č. 1, tak zaťukal na sklo. Tón, který sklo vydalo mi nejspíš roztrhal bubínky a celej jsem se zkroutil bolestí. Pak jsem se do něj podíval.

****

Stál tam zarostlej, špinavej, bledej a nepěkně ztrhanej chlápek v poblitých hadrech, s dvojicí letlamp místo očí.

„Kuňk,“ uteklo mi. Takhle jsem nevypadal ani po první pitce před půlrokem, když jsem zjistil, že mě bratr vyhodil na ulici.

„Neztrapňuj mě!“ zaječelo mi cosi v hlavě.

„To už trpím i schizofrenií, či co?!“ vykulil jsem oči do zrcadla, kde vedle mě stálo ještě šest stejně vypadajících individuí, které bych v noci potkal určitě nechtěl. A vlastně ani ve dne.

„Ne!“ „Nikdy!“ „Ani náhodou!“ „Neblázni!“ „Ne!“ křivili tváře vzteky oni. Jen jeden vypadal ustrašeně a jen odmítavě vrtěl hlavou.

„Stalo se vám něco?“ uchechtl se hrabě. Nejspíš moc dobře chápal moji situaci. Po vzoru Sraba, budu mu říkat Srab, jsem zakroutil hlavou.

Hrabě se usmál. „Výborně.“

„Váš trénink může začít.“

****

Pod Adlerweibchen je obrovská krápníková jeskyně, zušlechtěná pěknými betonovými sloupy. Přesněji řečeno, bývala; po krápnících ani stopa a beton získal drtivou nadvládu. Za válek sloužila jeskyně jako zbrojírna, ve vrtkavých obdobích míru jako laboratoř k výrobě zbraní ještě ničivějších.

Primární funkci zbrojírny si zachovala doposud, všude byly sloupy vyrovnaných chladných, palných, řezných, pádných, bodných, sečných a vrhacích zbraní, nábojnic, pásů, vest, brnění, štítů a všech možných dalších, o kterých jsem ani neměl potuchy, že by mohly existovat.

„Umíte používat zbraně?“ vypálil na mě hrabě hned, co se nadechl železem a olejem vonícího vzduchu.

Samozřejmě, že umím. Vyrůstali jsme na ulici (i pod ulicí), kde neplatí žádná pravidla a přežije jen ten nejsilnější, nejzlejší, nejdrsnější a nejkrutější. A právnický svět se od toho moc nelišil; jen v oblečení a všudypřítomným smíchem, který vám vmetají do obličeje, i když vám zrovna řežou hlavu. Ale proč ho trápit detaily, stejně je nejspíš zná, anebo ho nezajímají.

„Ano,“ přitakal jsem.

Zase se usmál a po – nečekaně – betonových schodech sešel dolů, do jeskyně. Schody byly kluzké a příkré, ale už před ním nebudu dávat najevo žádnou slabost. Vztek planoucí se vystřídal se vztekem chladným, s tím, který má delší trvanlivost. Doufám… Za krk mi dopadla ledová kapka vody.

Můj sestup byl několikrát – stokrát? – delší než ten jeho, ale netrpělivost na sobě nedal nijak znát. Zmetek jeden upírská!

Zkušeně vybral jednu z chodbiček mezi regály zbraní seřazených podle velikosti (a vsadím se že i věku, kvality, délky, šířky, materiálu, váhy, délky čepele, délky jílce, stáří čepele atd.) a vedl mě přímo do temnoty. Ne že bych se nějak vzrušoval, tma už mi nevadí – smrt je dobrý psycholog. Pár doušků krve – fuj!? – a cítím se jako Rambo. Dokázal bych snad všechno.

****

Následoval výslech, kterým ze mě dostával všechno, co jsem o zbraních věděl a ten trval povážlivě dlouho. Nějakým způsobem se mu dařilo oživovat mi paměť a já si vzpomínal na stále další a další věci a další a další podrobnosti.

Odvedl mě k polici s pistolemi (o dva bloky dál než meče), z nichž jsem mnohé ani nepoznával, a to jsem vášnivý čtenář magazínu Zbraně. Od starých prachovým bambitek, až po nově upravený glock pro americké tajné služby.

„Jakou pistoli by jste si přál?“ zagestikuloval rukou k policím a já si najednou připadal jako ve snu. Pravda, výběr byl velmi široký, ale já už viděl tu krásku, kterou bych chtěl. Dobrá pistol je lepší než manželka, tvrdil kmotr, než mu manželka uzzinou provětrala plíce. Ukázal jsem na glock 34Al, speciálně upravenou bouchačku pro CIA. Snad bude aspoň kapka pravdy na tom, co o ní psali…

Jemně ji sundal z držáku, podal mi ji – byla strašně lehká – a k tomu speciální třiatřicítkovej zásobník, co se hned tak nevyprázdní. Chvíli na to jsem obdržel i podpažní pouzdro z pravé kůže a krabičku zásobníků – bylo jich tam pět – na opasek.

Sám si vzal tradiční revolver, s jakým se proháněli ve Vinetouovy, jen s dvojnásobnou ráží, pásy nábojů tuším pod černou košilí. Tahle nepatrná změna bila do očí hned, jak se převlékl z roztrhaných hader a vzal mě dolů. Už ne viktoriánský gentleman, ale gotik metalista.

Glock do podpaží a vyčkávat.

Obešel pistolový železo-dřevěný regál a otevřel postranní dveře. Rozžhla se světla a zahučel generátor skrytý někde v útrobách bunkru. Žárovky pamatovaly snad ještě Edisona a kabely pověšené u stropu byly jen takové ty měděné dráty pokryté hnusnou gumovitou hmotou, která se strašně snadno loupe.

Na stěně byli, pod plastovým krytem, desítky čudlíků, z nichž jsem dva tušil na ovládání výkonnosti generátoru (takový ty velký červený s plusem a mínusem). Kryt klapl, nadzvedl se a hrabě tam něco domačkal.

Rozžhla se světla před námi a odhalila padesátimetrový sál s právě přijíždějícími panáky na konci.

„Trefte se,“ usmál se hrabě a sedl si na vypnutý – nefunkční – radiátor datující se ještě z roku 1938.

Uj.

****

Pl! Vedle, kus betonu tak pět centimetrů od hlavy figuríny vybuchl do štěpin a ve zdi zůstal nehezky velký kráter.

„Co je to za střelivo?!“ otočil jsem se k hraběti. Ten se tvářil netečně a v očích měl znuděný výraz. Na můj dotaz jen zvedl obočí.

„Stříbro potažené odlehčenou titanovou slitinou.“

Ty vole…

Pl! Trefa, někam zhruba do plic. Kulka prolétla latexem i dřevotřískou a vyryla do stěny za postavičkou docela hlubokou rýhu. Tohle dostat živej člověk, tak je z něj rázem člověk mrtvej.

Dalších jednatřicet ‚pl‘, z toho dvacet tři zásahy. Prudce se mi zlepšuje muška, z dvaadvaceti metrů se trefit tak dobře a tolikrát…

„Časem budete ještě přesnější a rychlejší,“ ujistil mne hrabě, jako by mi četl myšlenky.

„Já budu tvůj čas,“ zavrčel jeden z těch hlasů, podle hlasu to bude Tvrďák. Jeho myšlenky – nebo moje myšlenky??? – jsem nepochopil, ale snad časem…

Po vyprázdnění prvního zásobníku jsem prázdný vyhodil, nasadil nový a vyčkával.

Zvedl se, vypl světla, podle zvuku figuríny odjely zpátky do depa, a volným krokem mě vedl dál do tmy. Zarazil se až v místech, kde byla tma podivně hustá, tak hustá, že i já měl problémy se zrakem. Zdálo se, že hrabě však nikoli.

Zatuchlý pach železa a oleje přebil vše ostatní, před námi se vynořila stěna a já se nadechl na otázku.

„Co-“ dál jsem se nedostal.

****

Kus pobetonovaného kamene (nebo snad pokameninovaného betonu?) se odsunul a ven vyšel spolu s ještě intenzivnější vůni železa a oleje tak dvoumetrový kolonát nepochybně pochybného vzhledu.

„Vidam vaz, můj pane,“ zavrčel a uklonil se hraběti Williamovi. Mne si naštěstí(?) nevšímal.

****

Hrabě jen neznatelně pokýval a vešel do opravdu černočerné temnoty – asi – další zbrojírny. Podle vůně – smradu. Já ho následoval jako přerostlý a odpadlý ocásek pískomila.

Obr se obrátil a vešel s námi, zavírající dveře si povzdechly jako osmutnělý titán a snad ještě starší světla se po blikající proceduře rozsvítila. Svítila každá šestá.

Až teď jsme se ocitli v pravé zbrojírně.

Zbraní tu nebylo mnoho (teda, bylo, ale v porovnání s předchozí jeskyní…), zato všechny byly ukázkou zbrojařské dokonalosti.

„Umíte šermovat?“ otázal se právě otočivší hrabě.

****

I upíří tělo má své meze a i upír se může potit. Nebo aspoň já ano.

Několik hodin jsme procházeli mezi jednotlivými vitrínami, v nichž byly uschovány či uloženy desítky a desítky nádherných mečů, seker, palcátů, kopí, kladiv, nožů, kinžálů, hvězdic a podobných zbraní všeho druhu, tvaru a váhy a hledali to pravé ořechové, co mi bude sedět. Samozřejmě vše pod bedlivým pohledem obrovského Ukrajince. Nahání mi husí kůži.

****

„Katanu?!“ vylekal jsem se orientálního pozdravu orientálního železa, jak ocel prořízla v divokých ornamentech vzduch mně přímo před nosem. Zíral jsem a připadal si jako ten úplně nejblbější blb.

Stále se usmívaje (proč?!?!?!) odvětil: „Znáte lepší zbraň pro upíra?“

Tím mne umlčel.

****

„Jmenuje se Humetsuno Bushi,“ ukázal mi jeden opravdu krásný kousek.

Byl fakt nádherný. Celá čepel bílá, dokonce i vlnovité ostří a ve vzduchu nádherně svištěla. Dokonalá zbraň pro upíra.

Opatrně mi ji vložil do napřáhnutých rukou, viditelně ji neopouštěl rád, něžně jako milenku ji naposledy pohladil a konečně se jí vzdal. Byla moje.

Usmíval se, pořád se usmíval a já pořád nevím proč.

„A teď vás naučíme, jak ji řádně používat,“ usmíval se, teď už chápu, že krutě.

Pomoc!!!

****

Ano, i upíří těla má své meze. Ano, i upír se může potit.

Za tohle zjištění jsem zaplatil hektolitry krve, kily končetin a jiných částí těla a nakonec mě to ani nijak moc nepotěšilo.

Hrabě se rozhodl, že on je příliš velký pán a tak že mě bude cvičit zrovna nepříliš sympatický Vitalij. Gregor se jen díval. Vitalij nebude upír – má tmavě hnědé oči, takové jantarovo-medové – ,ale je rychlý jako já a mnohem, mnohem silnější. Vypadám vedle něj jako koč(ič)ka vedle pumy. Hned první duel jsem vyzkoušel všechny svoje triky, co jsem jich nastřádal za těch let v podsvětí a při bushidu, ale všechno bez problémů papíroval a já skončil na zemi, mnohdy bez nějaké té nedůležité části těla. Usmíval se jako hrabě: krutě.

„Katana není meč na sekání, ale nůž na řezání!“ smál se hrabě, když jsem dováděl jako dřevorubec.

****

Půlpiruleta, letmý řez tercií, skřípot oceli narážející a táhnoucí se po oceli, ostrý šleh na tváři a neřízený let vzad. Náraz zády do vlhkého betonu, křupnutí v kříži a černo před očima. Nelidské zavrčení protivníka a jeho neviděná úklona.

Den ode dne se lepším, přesto jsem Vitalije ani neškrábl. Zatímco on mě několikrát osekal jako špalek. Mám už pěknou sbírku odřezaných končetin, ani v líhu být nemusí – upíři totiž nehnijí.

Katanu v rukou ani necítím, připadá mi lehoučká jako pírko, ale přese všechny ty brutální údery, které zatím zažila, na ní není jediný zub.

Vitalij po každém duelu, z nichž každý trvá snad deset hodin, kamsi odchází a já mám dost času na regenerační kůru, jídlo – pití, dobře – a konverzaci s hrabětem Williamem.

S Gregorem povětšinou dopodrobna rozebíráme moje schopnosti (dokonce jsem se mi svěřil o svém problému s hlasy, načež se usmál a řekl, že tím trpí každý upír, který má „nadupírské“ nadání, což mi ale odmítl jakkoli osvětlit), jakou krev pít – volavka popelavá a plameňák karibský – ,nebo jak vypadají dnešní boje mezi staršími rasami a jak vypadali boje před lety.

Pak byla na řadě literatura; o bojových uměních, o historii, o bojových uměních, o tajných organizacích, o bojových uměních, nebo zbraních či třeba bojových uměních.

****

„Takže Chodci mají také klany – jen se jim říká rody. Chápu. Ale proč by se Děti Behemotovy snažili vybít klany upírské?“ vypálil jsem na hraběte, když mi říkal o nejmocnějších rodech všech dob – krom Dětí Behemotových se zmínil i o Leviatanech a Sukubách, vedle nichž vypadá i středověká Inkvizice svatá jako spolek senilních blbečků bez představivosti a nebezpečných jako nějakej kindergang ze školky.

„Proč ne vlkodlačí?“

„Logicky. Upíři jsou Chodcům bližší než valná většina lykantropů, proto se samozřejmě Děti Behemotovy snaží zničit případnou konkurenci. Navíc nás vraždí kvůli práci pro Ty druhé; ti berou jen ty nejlepší a ač jsou si Chodci a upíři více méně rovni, Děti Behemotovy drtivou část upíří populace mnohokrát převyšují a chtějí tento poměr zachovat. Chápete?“

Ne.

„Ano.“

Než jsem stihl něco dodat, umlčel mě zvednutým prstem.

„Štefane, važte si toho, že vás Vitalij učí, takovou výsadu neměl za celá staletí každý. On sám není jen tak někdo, ve středověku proslul na křížových obrovskou krutostí a ještě větším talentem šermu. Samosebou že pod jiným jménem, ale i tak...“

A to tenhle bývalý křižák říká Gregorovy pane?!

****

„Zdrávstvujtě,“ uklonil se Vitalij a obřadně tasil katanu – on měl šedivou Šikáwaro. Dneska ho poprvé nebude hlídat hrabě, takže se na mě vyřádí dle svého uvážení. To jest; rozřeže mě na kousky a potom pude pryč. Úžasná vyhlídka do života.

„Tásťe.“

Tak jsem tasil. Katana se musí nejdřív odjistit, potom vyndávat po tvaru čepele, pomalu, aby se nerozvibrovala a náhodou mi neuřízla nějakou část ruky, bez které by se špatně šermovalo. Nakonec se musí ‚seseknout‘, hrot se vyndává do protisměru. Pravda, složitá procedura, ale ti Japončíci to vymysleli tak dokonale, že opatrný člověk s trochou cviku i něco tak zdlouhavého zvládne vytáhnout do dvou vteřin.

Ukročil jsem, jednu ruku pod záštitou a druhou na konci rukojeti, a čekal, co můj sok udělá. Neudělal nic. Ze zkušenosti vím, že to je jen zkouška trpělivosti a duševní rovnováhy. Jednou jsem tak vydrželi stát třináct hodin, než mi ruply nervy a já se zase nechal rozsekat.

„Da. Teď se braňtě,“ zahuhlal křížencem ruštiny a češtiny a skočil po mě.

Klamný úder na krk jsem kontroval bez problémů, řez přes břicho taky a Vitalij uskočil. Přešel jsem do útoku, ale Vitalij moji sekundu papíroval a zpětným sekem mi odsekl tři prsty na levé ruce. Levačku mám naštěstí dole, takže až taková škoda to není.

Taky jsem uskočil, ale noze jsem uhnout nestihl. Něco mi křuplo v čelisti a pár nadbytečných zubů udělalo krásný oblouček, pak dopadly někam pryč za tichého cink.

Dvojkrok dopředu, velký rozmach a prudký řez tercií. Nějak jsem mu stihl nastavit katanu, náraz mi rozvibroval celé tělo a pak jej odhodil pár metrů dozadu. Zvláštní, souboj probíhá skoro stejně, jako kdyby tu byl hrabě…

Ne nadarmo se praví ‚neříkej hop, dokud neskočíš‘, mně to nedošlo a tu síť ran, kterou jsem inkasoval by nezvládl narýsovat ani Spiderman.

Ještě několikrát jsem zkusil neřízený let a pokaždé se stejným výsledkem: náraz zády do betonu není příjemný zážitek na prvomájovou noc. Pak Vitalij vypustil hráze divokosti a já doufal, že ze mě zbude aspoň do krabičky od sirek.

****

Jemný tlak na břiše mne přinutil otevřít oči. Ně že by se mi do toho dvakrát chtělo…

Ležel jsem na chladném – ledovém – betonu, ze stropu na mě padaly špinavé kapky kalné vody, celá levá ruka mi scházela – asi bude ležet někde poblíž. Stejně jako levá noha. Vitalij na mě zkusil spodní oktávu a pokračoval poněkud prudčeji vzhůru.

Stačila vteřina a oči se mi přizpůsobili okolní tmě. Na břiše mi leželo oblíbené černé kotě pana hraběte.

„Mňáááuu?“ otřelo se mi hlavou o pupek a spokojeně zavrnělo.

Projednou příjemná společnost.

Hrabě ani ten surovec nebyli nikde v dohledu, takže jsem si dopomohl v regeneraci – občasná simulace se někdy hodí.

Chybějící části těla (zuby už dorostly) jsem si zdravou – jedinou – rukou přišil zpět na svá místa, odkud nedopatřením uprchla, do deseti hodin budou v pořádku – kosti, svaly, šlachy a cévy srostou.

„Mňáááuu!“ připomnělo se kotě drápky.Vrnělo, až by se Zetor zastyděl a lísalo se ještě víc než luxusní milenka.

„Áuuu,“ odpověděl jsem stejným tónem, ale chlupatec to bral jako souhlas a drápky zaťal ještě hlouběji. Protáhl se a já ho podrbal na hlavě. Vrněl víc a víc.

****

Odkud bere věčně zalezlý hrabě toliko výborně chlazené leguání krve netuším, ale vychutnat si ji umím líp než stoleté francouzské víno. Krev už mi nevadí, člověk (pardon, upír) si zvykne a časem mu i zachutná…

Kdo kdy bych řekl, že budu někdy třicet metrů pod zemí v jednom z nejtajnějších fašistických bunkrů na světě popíjet chlazenou krev ještěrky z Baham s kousky banánu pro dochucení, sedět přitom v křesle z klokaní kůže a nechávat si srůstat části těla. Já asi ne, ale život je jedná velká změna.

Jelikož jsem nikdy nebyl tak dlouho sám, hned jsem se vydal na průzkumy bunkru – hned jak mi srostly končetiny. Netrvalo mi to ani deset hodin a celej betonovej komplex sem měl prošmejděnej jak svoje boty. Zajímavý byly jen tři místnosti; obývák s oblíbeným sofa, knihovna (nesmrtelnost se hodí k věčnému čtení, zdá se) a uzamčený pokoj, kde jsem tušil laboratoř. Zbytek bunkru nevypadal ani dobře, ba ani udržovaně. Všude jen samá plíseň, kaluže a špína. Prostě typický opuštěný bunkr, kde se schovává upír a vlkodlak spolu s tolika zbraněmi, že by mohli napadnout i carský palác v Pitěru. Kotě sedělo v křesle a spokojeně vrnělo.

Pak zavřeštělo.

****

Ze stropu se odlepil stín a dopadl tak ze tři metry ode mě. Podle rychlosti jeden ze starších ras. Kdopak asi?

Z podpaží jsem vytrhl glock a dvakrát vypálil – víckrát jsem nestihl. Kulky ho – nějak – minuly a on se po mě ohnal nehezky (pro mne) vypadajícím mečem.

Svist. Ostří proletělo nad hlavou sotva o milimetr a holič měl o práci málem vystaráno. Můj pokus o plavé salto vzad skončil neplavým skokem-pádem do boku. Ale účel to splnilo, útočníka jsem viděl velmi dobře. Z opileckých vzpomínek vytonulo ‚hospoda‘, ale nic víc. Odkud ale já můžu znát nějakýho Žida?!

Nebral naši možnou známost v potaz a už zase útočil. Jen vteřinku před useknutím své hlavy jsem vytrhl katanu ze zad a odrazil nepěkný (pro mě) úder sekundou. Síla nárazu mě odhodila na nejbližší zeď; pět metrů. Celý bunkr se otřásl, já cítil nějaké praskání a moje vnitřnosti zahájily několikanásobnou mexickou vlnu.

Smaragdové oči mi zvěstovaly smrt.

****

Žid ke mně vykročil, triumfální úsměv v bílém vousu a pomalu si pošvihával jednoručákem, nejspíš kvalitní německá práce z patnáctého století. Tvářil se vítězně. Nějak jsem se mu nedivil.

Kotě znovu zavřeštělo.

****

Žiďák se otočil právě včas, aby dostal plnou ránu tlapou povětšího medvěda. Tak pětimetrovýho. Letěl ještě dál než já a narazil dvakrát tvrději. Bunkr se znovu otřásl.

„Cha cha, zmetku,“ chtěl jsem se zasmát, ale nějak to nešlo.

Začínalo to vypadat dobře (pro mě).

Žid, teď bez pravé tváře, oka a spodní čelisti se zvedl a upřel poslední smaragdové oko na medvěda s takovou nenávistnou grácií, že jsem se znovu málem poblil. Zvuk, který zvíře vyloudilo měl k ustrašenému kňourání daleko, spíš mi připadal jako výsměch. Žiďák měl asi stejnej názor a ani zdaleka nebyl v koncích.

Zvedl se a pevným krokem se vydal vstříc medvědovy. Který tam už nabyl. Na jeho místě stál vysmátý Vitalij Rjublov, Šikáwaro v ruce. Nahý.

Pustili se do sebe.

****

Pokud jsem si někdy myslel, že se tomu vlkodlačímu surovci dostávám na kobylku, šeredně jsem se pletl. Oba byli tak rychlí, že jsem je místy ani neviděl a slyšel jsem jen řinkot ocele, svist čepelí protínajících vzduch, trhavé zvuky zásahů a dupot nohou.

Ve víru zábavy se přestali ovládat a vypadali jako železné tornádo chrlící cákance krve, kusy kostí a cáry masa. Bývala by to byla pěkná podívaná, kdyby na výsledku nezáležel můj budoucí osud. Stěny a strop získaly nádech abstraktna á la mozek&krev.

Vitalij odlétl na stranu, do třetice všeho dobrého (?) ještě silněji než my se Židem. Vitalit sebou v letu ještě cukl…

… a Židův meč se rozlétl na kusy. Vyjící cáry železa udělaly ze Žiďáka řešeto. Smaragdové oko se tak nějak vyjukaně mrklo na katanu někde v místech, kde obvykle bývá srdce a poslední čtyři zuby se povážlivě pohoupaly, nejistě usedlé v děravých dásních.

Vůbec Žid vypadal podstatně hůř než obvykle já. Jediné, co na něm zůstalo, víceméně, celé, byla ona ruka držící onen pahýl meče.

Trochu zdrceně se podíval na odseknutou ruku a dosti vrávoravě vykročil k Vitalijovi. Ono se ostatně špatně chodí s jednou nohou končící u kotníku a druhou těsně nad kolenem.

Pak se mu rozprskla hlava jako shnilé rajče. Znám to z výšky, tyhle pokusy byly docela oblíbený.

Místnost dostala ještě abstraktnější výmalbu stylem Braquea a já musel párkrát mrknout, než jsem dostal mozek z očí. Nádhera.

Kotě zůstávalo zcela zticha.

Za zbytky Žida stál hrabě a kriticky pozoroval zašpiněnou rukavičku.

****

„Vzpamatuje se z toho Vitalij?“

Hrabě William se mračil, pěst pod bradou a zamyšleně pochodoval kolem křesla. Otázku jsem musel zopakovat pětkrát, než mi vůbec odpověděl.

„Ano, ano. Bez obtíží…“ odpověděl značně nepřítomně.

Moji katanu jsem vyhrabal zpoza sevření betonové zdi, kam srabsky odlétla, když jsem zkoušel papírovat Židův úder. Stále beze zubu, divné, že?

A i se svými regeneračními dispozicemi jsem měl ruku stále ochrnutou.

Kotě vrnělo spokojeně mně v klíně, zcela lhostejné k masakru tady všude kolem. Musím mu závidět…

Zbytky Žida se nejspíš vypařily, hrabě někam Vitalije odnesla já mezitím utřel sova zbytky svého starého trika. Ze šatníku jsem si inteligentně vzal čisté. Prostě shrnuto: večer jak rozený pro drtivé vítězství. Nebo pro hororovou povídku.

Ale řekněte, čeho by se upír bál?

****

To jsem zjistil záhy.

William et cosi atd. se posadil do čistého (kdopak ho asi pucoval?) křesla a zabodl do mne pohled.

„Víte, v jaké jste se právě ocitl situaci?“ naklonil se ke mně a zvedl obočí.

„Kuňk,“ usykl jsem nechtě.

****

„O vašem ‚zrodu‘ se nějak doslechl zdejší informátor – nejspíš nějaký míšenec, ti na to mají čich – a poslal tuto informaci do éteru. Ne, ne do rádia či novin, s největší pravděpodobností psyonicky nebo magicky. Ale na prostředcích nesejde. Už se stalo. A teď narážíme na kámen úrazu.

Jste synem dvojice dosti neblaze proslulých… řekněme upírů z tak dvou tuctů jim podobných, co leží Chodcům v žaludku, to jest mne a lady Boudicy. Pravděpodobně jste dědicem několika našich vlastností, které lezou ostatním krkem a z jistoty se vás budou snažit odstranit. Což je jistější než se vás pokusit ovládnout.

Protože i upír může snadně zemřít, vezmete si nato odborníka.“

Už jsem hoch velký, takže se mnou už moc nehne; tohle z vás udělá pravidelné pití cizí krve. Takže budu hrát drsňáka: „Kdo byl ten Žid? Málem dostal Vitalije…“ Vůbec mě to nezajímá, chci vědět, kdo je sakra ten parchant co tu přede mnou v klidu sedí!!!

Pokýval hlavou (chápavý… upír, že?) a divoká záplava černých vlasů se rozvířila.

„Doteď si říkal Agvivor Chako, narodil se několik desítek let před králem Šalamounem a kdysi patříval i mezi Zednáře, kteří údajně moudrému králi stavěli chrám,“ ukazováčkem zbaveným zasviněné rukavičky si pohladil rovnou linku obočí a mluvil dál: „Kolem roku 990 př. n. l. se vetřel na dvůr králův jakožto dvorní rádce, později mohl slavit úspěchy třeba za vinu na rozpadu Izraele a Šalamounově smrti.

Po mnoha letech se vetřel i na dvůr krále Achašveróše. Mimochodem, právě on je Biblí zmíněným Hamanem.“

****

Zasranej důchodce několik tisíciletí v penzi. Stručné shrnutí Gregorova zdlouhavého monologu. Je výborný vypravěč.

Tak znovu jinou notu.

„Z toho, co jsem prozatím pochopil vyplývá, že čím je který starší starší, tím je silnější,“ založil jsem mocné paže na mohutné hrudi – rozuměj zkřížil jsem hnáty na kostnatém a nyní i polámaném hrudníku. Do ruky jsem vzal pohár výborné krve plameňáka s trochou čili a feferonkami a labužnicky ji poválel na jazyku. Kdo by kdy řekl, že trpím vampyrismem?

Lehce, neznatelně kývl. Takže souhlas. Z předchozího rozhovoru (?) jsem pochopil nanejvýš starou belu a spíš ani tu, ale že neříká všechno mi došlo hned.

„Tak jak ste ho, sakra, voddělal?!“ Očekávání nebylo ani hrané, fakt mě to zajímalo.

„Chytráku,“ zavrčel jeden z těch hlasů v mojí hlavě, podle kousavého tónu Cynik. Potom moje lebka poskytovala neplacený a nechtěný (oboustranně) pronájem ještě Pesimistovy, Srabovy, Bezcitovy, Tvrďákovy a Vtipálkovy, kteří se překřičovali tak často, až jsem někdy měl problémy rozlišit jednoho od druhého. Všude okolo mně je opravdu příjemná společnost, jen co je pravda.

„Ono to ani není tak přesné, spíš jde o rychlost vývoje těla různých druhů, kříženců, podle čistoty krve a-“ začal se vykrucovat a kdybych to nečekal, tak mu tu poučku sežeru a ještě slušně poděkuju. Ale já to čekal. Přerušil jsem ho zvednutým prstem, jsem slušňák, takže ukazováčkem.

„Nejsem až takový blb, pane hrabě,“ uculil jsem se trochu nuceně, on si ještě nuceněji povzdechl a všechno se vrátilo k mojí úžasné (že jo?) otázce.

„Co víte o období karbonu?“ otázal se hlasem hodným Antarktidy, s pohledem Himalájí a úsměvem Sibiře. Tvářil se vskutku geograficky.

S bratrem jsme oba byli žrouti historie, Henry miloval období po Kristu, já před Kristem. Třeba karbon, před čtyřmi sty miliony let.

****

Všechny otázky ohledně hraběte se sice nezodpověděly, jen jsem ztuhl hrůzou. Tak tohle je pravej strach… Dodal jsem si odvahy za povzbudivých poznámek Sraba (… ne, prosím tě, nedělej, to ne!…) a jen mírně roztřeseným hlasem se ptal dál:

„Proč jste byl tak rozzuřený, když jste se vracel a oznamoval mi smrt Henryho?“

Říkám to nerad, ale smrt mého bratra mne ani moc nezarmoutila, jen naštvala. Kterej zmetek…?! Naši adoptivní rodiče uhořely někde na dovolené, manželka zkoušela co všechno vydrží auto na dálnici po nárazu do svodidel ve stopadesáti kilometrové rychlosti (světe div se, svodidla vyhrála), syn skočil ze zoufalé lásky pod vlak a dcera se udusila oxidem na táboře. A brata někdo vykuchal.

„Jen jestli my nejsme šťastná rodinka,“ řehtal se Cynik a ostatní se po chvíli přidali.

„Já jsem byl rozzuřený?“ Najednou přede mnou seděl ledovec, již nepotřebnou přetvářku odhodil, oči řezavé jako uhlíky, bez výrazu, staré jak sám svět. Už žádné hrané emoce, těch v toku času pozbyl. Přece jen, k čemu by byly takové povrchnosti jako nenávist, láska či vztek někomu, kdo je skoro půl miliardy let starý? A co je pro něj vůbec svět? Není to jen plac, místo na další šachovou partii plnou tisíců mrtvol obyčejný lidí, upírů, Chodců a vlkodlaků?

Na té otázce nebyl ani náznak citu, ani sval mu v tváři necukl (mimika dostala padáka), ale vyzařoval z něj souhlas.

Aha, telepatie. Zašklebil jsem se a kotě zavrnělo jako vzdálený traktor. Začínal jsem mít z hraběte strach-

Začalo skřípět železo, nějak podivně daleko a přesto blízko. Gregor Gravato Lilithian Lilithos stále seděl v křesle, v betonové kostce se však výrazně ochladilo. Na hladině krve se utvořila tenká vrstvička ledu, slinka se orosila a vlhký beton nabyl sněhového vzezření.

Ze stropu začaly padat zase stíny, ale nějak zpomalené. Jeden, dva, čtyři, deset… patnáct.

Houstne, máme problém!

****

Všech patnáct mělo nenormálně upravené Heckler&Koch a naprosto normální oči. Lidi.

Hrabě se stále nehýbal, takže budou moji. Výborně.

****

Bylo to jako v nějakém laciném béčkovém akčním filmu z USA. Speciální jednotka tvořená (posléze mrtvolně) chladnými profesionály zaútočí na jednoho nenápadného civilistu v černém tričku, vytahaných džínech a keckách od Vietnamců s katanou v ruce, který je v následné deseti vteřinové scéně všechny brutálně povraždí. V telce nuda, live ale mnohem živější (mrtvější?).

Jeden šikmý řez a dva dotěrní se rozpadnou na čtyři nedotěrné. Mlask.

Než se stihli rozpadnout, už jsem byl u další dvojky. Stejný trik ale možno použít nešlo. Mířili někam na mne, schopní vystřelit při sebemenším pohybu. Pravda, rozdíl mezi jejich sebemenším pohybem a mým sebemenším pohybem je radikálnější než Al-kaida.

V tom jsem dostal nápad, jako by spadl z nebes. Nebo z Al-kaidy. Usmál jsem se.

****

Půl pirueta, letmý řez tercií, dopad na pravou nohu, přetočení na zemi, silný řez septimou vodorovně se zemí, zvednutí se v protočení, silný řez kvartou a úkrok vzad. Mezi dopadem na pravačku a silným řezem zahvízdaly kulky a to proklatě blízko mé překrásné hlavinky. Tenhle trik jsem si chtěl vždycky zkusit, psali o něm v knížce o odpadlých roninech a jejich stylu boje. Proti Vitalijovy to nemělo cenu, ten to vždycky kontroval, ale lidi jsou tak strašně pomalí…

Tři mrtví leželi okolo hraběte, různé části těl děravé jak od protiletadlové střely a neděravé zbytky zprohýbané a zpřelámané, že nastal čas vymýšlet epitaf.

Srabsky jsem vytáhl glock.

Pl. Účinek byl ještě efektivnější než u figurín; místo hlavy měl jen část páteře, zbytek se válel všude okolo. „Wow,“ zahýkal Cynik.

„Wow,“ zahýkal jsem já.

A znovu, a znovu. Sedm kulek, sedm zmasakrovaných mozků na stěně. Úžasné!

„A kde je ten poslední, mhm?“ dělal chytrýho pesimista.

„No jo, kde sakra je?!“ poškrábal jsem se na hlavě horkou hlavní glocku. Hřálo to příjemně.

****

Vzduch byl cítit rozpáleným železem, čerstvou krví, močí, potem a výkaly - svěrače po smrti neovládneš. Normálně mi z toho bývá zle, teď to bylo… vonící.

Ale toho posledního týpka furt nemůžu-

„JÁÁÁ!!!“ vyjelo mi z hrdla spolu s čepelí meče z hrudi. Čepel byla (drákulovyžel? řekl by upír) stříbrná.

Černou jsem přivítal s otevřenou, a to doslova, náručí.

****
Chápu to. Všechno chápu. Už vím, kdo mi zabil bratra. Už vím, co je zač ten Vitalij. Už vím, kdo je hrabě. Už vím, kdo jsem já. Vím všechno, co potřebuju vědět. Teď nadešel čas pomsty.

Celou dobu jsem byl jen vábička, co měla nalákat další ze starší rasy, které by mohl hrabě pozřít. Nic víc. Ten kříženec vlkodlaka a upíra Vitalij mne měl jen připravit na nadcházející úlohu. A hrabě, ten parchant co pamatoval dobu před zrodem dinosaurů, se celou dobu jen díval, přetvařoval se a vyprávěl mi pohádky, který jsem mu žral s povděkem. Velkokníže Nosferatu, o kterém jsme se také často bavili, byl jen loutka, obyčejný předmět v rukou nesčetněkrát mocnějšího hraběte. Nebo tomu šílenci taky slouží?

Chci se pomstít. Ne na Vitalijovi, který jen plnil rozkazy, ani na Gregorovy, to by nemělo smysl, ale právě na tom bastardovy Nosferatu, za to jak mi pozabíjel rodinu. Chci pomstu. Pomstu…

********

Kyselé kapky kontaminovaného deště prodchnutého továrními zbytky a kyselinou sírovou vytváří šílenou kakofonii zvuků, v těle ztrácím cit a zrak mi zakrývá mlha. Regenerace rány mi ubrala příliš mnoho energie, přespříliš…

S obrovskými obtížemi se zvedám za zvuků čvachtavého bahna a ihned znovu padám do hromady lesních sraček. Kolem vidím tak velký hovno, spíš ani to a slyším tisíce hlasů. Nevadí. Já totiž chci pomstu.

Znovu se vydrápu na nohy, ale tentokrát se už udržím. S obtížemi, ale udržím. Ale já musím jít. Jít a ne stát. Jeden krok. Bolestí a slabostí se mi podlomila kolena a znovu přistávám tváří do bláta.

„NE!“ vyderu ze sebe growlingem a znovu se škrábu nahoru. Pomáhám si stromem, klacky i keři, až se postavím. Ale stát nesmím, musím jít. Jít!

Jeden, dva kroky, jdu, kolena jsou čím dál tím rosolovitější, ale jdu. Musím. Chci pomstu. Kecky za pár babek se noří toho botelu, ale to je detail. Zbytečný detail. Já musím jít. Ne, jít je málo, musím běžet. Hned!

********

„A nebude to bolet? Když je to poprvé?“ strachuje se dívka a pozorně se rozhlíží po večerním lesíku, kde že jen je to správné místo.

Mladík, zcela jistě ne dospělý, ji táhne dál. V dálce, zahalené v noční mlze se stydlivě rýsuje velký krmelec.

„Jen trochu a jenom chvíli,“ ujišťuje ji se sotva viditelným úsměvem a volnou rukou ji pohladí po tváři. Krmelec je čím dál tím blíž, baleríny a botasky se svorně zarážejí do mokrého listí a jejich kroky se rozléhají lesem. Krmelec už je blíž a blíž.

Sláma kolem sebe šíří opar tepla, dvojice se vášnivě políbí, zaklesne do sebe a první svršky jdou dolů.

Lupnutí podprsenky oznamuje chlapci úspěch a krajky padají na zem. Mladík jemně pohladí pevná prsa, nedotknutá sáním dítěte, vlastně ještě nikým nedotknutá, dívka si tiše povzdechne, zvrátí hlavu a hoch dostane odvahu. Ukazováčkem přejíždí po vzrušené bradavce a děvče sténá hlasitěji a hlasitěji. Chlapcova druhá ruka něžně sjíždí po pevném bříšku dolů, obtočí se okolo pupíku, znovu klesne, zavadí o krajkový lem kalhotek a zastaví. Hnědé a modré oči se do sebe ponoří, naplněné vášní a rozkoší, mladistvé a nevinné. Chlapcův pohled uhne první, políbí levé ňadro a jazykem si začne pohrávat s bradavkou.

„Ááách,“ vyklouzne z dívky.

Prsty se zaklesnou do kalhotek a trhnou dolů. Poloprůhledná látka za šustění sklouzne po stehnech až ke kotníkům a prsty, vysvobozené z látky si naleznou novou hru.

Dlouhé prsty s latexovými nehty neohrabaně bojují s knoflíky džínů, stále neohrabanější, jak začínají být chlapcovy prsty přítulnější a přítulnější. Ale nakonec úspěšně, po chvíli už stojí i chlapec jen v rouše Adamově, byť poskvrněném vzrušením.

„Lásko,“ zašeptá dívka a políbí jej.

Jemný tlak na kolenou ji donutí roztáhnout nohy od sebe. Chlapec nezkušeně, ale přesto odvážně zajede do dívky.

„Ááách,“ zopakuje dívka, prsty v jeho vlasech.

„Ááách,“ zašeptá chlapec.

Hoch přiráží čím dál tím rychleji, oba sténají, dívka nadskakuje a natřásá se, pak zaječí. Po stehnech ji spolu se spermatem stéká i tenký pramínek krve.

********

Vůně. Lahodná vůně. Hlad. Hlad? Vůně!

********

Nahá dvojice sebou znovu zmítá, znovu naplněná mladistvou dychtivostí. Kolem mladých milenců se zvedá pára, jak o sebe rozpálená těla třou, sláma šustí a voní a venku, mimo jejich nově nalezený svět padá lehký deštík prosycený vůní lesa.

A krve.

Něco odporně křupne a mlaskne, ale dívka tomu v zápalu sexu nevěnuje pozornost. Její láska ji právě připravuje o to nejdůležitější, a nic víc ji nezajímá.

Pak chlapec najednou zvadne, poslední erekce a spadne. Dívka se spokojeně usměje, ona byla jen o pár chvil po jejím miláčkovy. Otevře oči.

Ani nestihla zaječet a její hlava odlétla několik desítek metrů od těla.

********

Hlad je hrozná věc. Ještě horší než strach, protože je nekonečný, nedá se nasytit, jen na chvíli odsunout, ale jen na chvíli, malou chviličku. Pak se vrátí a ještě silnější než prve. Já byl až na dně, možná ještě hloub. Kůže popraskala, cévy se stáhly, dásně krvácely a uvolňovaly zuby, žaludek se požíval, svaly se svraštěly a srdce s mozkem ochabovali. Tak jak to, že se najednou cítím náramně? Víčka se od sebe pomalu odlepila, jakoby mi snad nechtěla ukázat svět. A já bych jim za to býval vděčný. Takovouhle zkázu by nezvládla ani nálož trhavinou překalibrovaných nášlapných min.

A já si matně vzpomněl na svůj hlad.

Kdysi mladý milenecký pár ležel všude okolo, kam až oko dohlédlo. Střeva se pohupovala na větvích a kapal z nich nevábný obsah, žaludky se přelévaly u kořenů a srdce-

„Neee!!!“ vydral jsem ze sebe zoufalý výkřik plný odporu a nechuti. Sebeznechucení. Mouchy a vosy, spoluhodovnice na zbytcích mých rajdů společně rozhořčeně vylétly do vzduchu, pohoršené vytím, jež se ze mne táhlo.

Upíři mohou brečet.

********

Konečně jsem ze sebe dostal všechnu tu bezmoc, nenávist a zlobu, co jsem v sobě dusil už od smrti manželky, zůstal jsem jen pouhou nádobou, prázdným pohárem pomsty, prostého veškeré náplně. Stal jsem se ztělesněním odevzdanosti, lhostejnosti a bezohlednosti.

Upír.

********

„Dobrý den,“ prodavačka za pokladnou s cigárem v ruce sebou cukla, „chtěl bych támhletu desinfekci a jednoho Amundsena, prosím.“

Mám to přesně spočítané; mladí u sebe moc neměli a většina byla natolik zakrvavená, že nešlo nic rozeznat. Kulila oči, ale nakonec se všechno blýskalo na pultu – desinfekce zelená a Amundsen drahý. Skoro jako za života.

„Tři sta dvanáct,“ zapípala pokladna a za chrastění drobáků vyjela. Pokladní s neuměle namatlanou rtěnkou kulila oči čím dál tím víc; stále na sobě mám to samé oblečení co při večeři.

Bylo to jen tak tak.

„Tři sta dvacet,“ usmál jsem se a na tácek Plzeňský Prazdroj vložil veškerý svůj obnos.

Prodavačka se usmála také, pravda, tak trochu dost kýčovitě, ale usmívala se. Zkrátka usměvavej den.

V samoobsluze krom nás nikdo nebyl, já potřeboval peníze a pokladna byla plná. Kdo by odolal?

********

„Pardon,“ zahuhlal jsem, sotva se skácela pod židličku. Trochu jsem to přehnal, lidé jsou tak křehcí a já tak silný… Plastikami nosu se živit prostě nemůžu.

Pokladna byla plnější, než jsem očekával.

„Já chci pomstu,“ pokrčil jsem rameny, když jsem se ve dveřích otočil.

********

Když člověk – upír – něco potřebuje, s jistotou to budou mít Vietnamci. Jsou úslužní, nemají zbytečné otázky a hlavně, jsou levní.

Za pár stovek jsem se celý převlékl; černé bavlněné tričko bez potisku, černé ponožky, černé spodky, černé pláťáky s kapsami, oblíbené kecky a koženkovou bundu jsem koupil lacino, ze slumů jsem odcházel sotva o tisíc a půl lehčí.

Poloprůhledná taška ze samošky mi houpala v levačce, vietnamská (mimochodem úplně stejná) zase na ruce druhé. Ještě najít nějaké liduprázdné místo…

********

TOI-TOIka smrděla modrou desinfekcí a výkaly předešlých obyvatel, přesto se jevila jako jediná příhodná k převlékání. Přece jen, převlékat se na ulici…

V bufetu hned vedle jsem koupil kojeneckou vodu a balíček látkových kapesníků z nekvalitní vláknové asilátky, nejspíš – určitě – z Číny.

Svlékl jsem se do naha a dva litry čisté vody smíchané s desinfekcí (kam se hrabe mýdlo, cha!) a navíc ve spojení s hrubou látkou starého trička ze mne udělaly nového – čistého – člověka. Vodkou jsem si opatrně polil vlasy (vážně jen opatrně, je to trochu dražší šampón), další třetinku hodil na staré hadry v taškách a zbytek do sebe nalil - na posilněnou.

Nově oblečen, s čistou pletí a lesklými vlasy do půli zad – nějak mi u hraběte povyrostly, ale že jsem rozený metalista, stěžovat si určitě nebudu – jsem vyšel světu v ústrety. A s taškami v rukou.

********

Zrovna jsem se plížil po náměstí s morovým sloupem (když už jsem u náměstí, musím se zmínit, že právě odtud jsem vycházel), když jsem málem v zamyšlení srazil dvojici rukou zákona. Nebo spíš ruček, či ručiček?

„To už dneska cajti berou i puberťačky?“ smál se Cynik, ale mne do smíchu moc nebylo. S mým štěstím po mě budou chtít doklady…

„Dobrý den,“ začala zvesela blondýna s velkýma modrýma očima, „nemohl by jste přispět na poslední zvonění, prosííííím?“ protáhla poslední slovo a zamžikala řasami jako motýl křídly.

Jak mi spadl kámen ze srdce, málem jsem si nahlas oddechl. Taky jsem se usmál, ulehčeně, že o nic nejde.

Do nastavené čepky (taky dobrá imitace policajtské) jsem hodil docela neušmudlané pětikilo. Holky trochu vyjukly, jedna mne sjela pohledem, druhá udržela přímý pohled – právě ta promluvivší bloncka. Dokonalé sebeovládání, na takovou mladou… Ale co je mi po nějakém pětikilu, v pokladně bylo skoro čtvrt sta tisíce.

Den je to opravdu příjemný, páreček pěkných maturantek…

Maturantek?! Vždyť byl teprve začátek března, co mne hrabě (u-od)nesl! A teď už bude končit duben.

Setsakramentsky dlouhá dovolená! Kůrňa…

********

Z velké tabule jsem se dozvěděl, že autobus do Vyškova frčí až za pět hodin, takže času stále dost. Zabloudil jsem zpátky na náměstí a hledal nějaký způsob jak se zabavit na těch dlouhých pět hodin. Z obchůdků typu Ovoce/Zelenina, Textil, Second Hand, Zmrzlina, Pizzerie či Minutky za pár babek mne nelákaly ani zbla, tak jsem se rozhodl odejít pryč. Náhodný los vybral uličku hned nalevo. On vlastně ani náhodný nebyl, spíš mi to vnutily hlasy.

Ulička vypadala naprosto normálně: oloupaná omítka s pár okny uvězněnými mezi mřížemi, kaluže vody na kočičích a odpadky průchozích občanů. Normálka.

„Jen pojď, chlapče, jen pojď,“ chechtal se Cynik, vystavuje své šílenství bezzištně na obdiv. Ale co dělat, šel jsem, neboť nic jiného v plánu nebylo. Na konci Mahelovy ulice čekalo překvapení.

MP3, PŘEHRÁVAČE A MIX HUDBY blikal v přítmí střech neon. To je to co potřebuju!

„Díky brácho,“ pochválil jsem Cynika a vešel dovnitř.

********

Cililililink, zacinkal zvoneček a pořádná vrstva prachu se zvedla jak za stádem bizonů. Vevnitř byla ještě větší tma než venku, nemít upíří zraky, nevidím na krok.

Všechny skleněné regály byly plné přehrávací techniky všech druhů, barev, velikostí a stáří. Hned jsem si všiml oblíbeného TEAC, jen ve dvou gigové verzi. Samozřejmě nechyběl ani patřičný arzenál; sluchátka, nabíječky, baterky atd.

„Přejete si, pane?“ zadrnčelo místností. Hlas byl mužský, ale nějak uhlazený, moc jemný.

„Ano, máte nějakou empétrojku, třeba TEAC MP-114-2GB?“ usmál jsem se mile, odkud jsem tušil hlas. Schválně jsem řekl oblíbenou, tak zvanou ‚nerozbitnou‘ mp3, kterou jsem u sebe nosil až do doby, kdy byly peníze nutnost a poslouchání hudby luxus.

„Ale ano, následujte mne, prosím,“ vyšel právě z toho rohu, kam jsem se díval, mladý muž, s pečlivě udržovanou bradkou a knírkem. Jakoby z oka vypadl středověkému anglickému šlechtici.

Jak řekl, tak jsem také udělal. Tvář jsem viděl jen zletma, hlavě mne upoutala bradka a knírek. Chci vidět jeho oči!

Pochodovali jsme kolem regálů, až ke zdi s plakátem Nightwish. Moc je nemusím, ale dcera je žrala až do smrti.

„Tady ji máte. Chcete si ji ihned vzít? Sluchátka v balení s plně nabitou baterií,“ zahuhlal s hlavou skloněnou na prsa.

„Ano, beru ji ihned. A mohl bych si nechat namixovat nějakou hudbu, prosím?“

Nepatrně kývl a odebral se zpátky k pultu, rukou mi mávl, ať jdu za ním. Za dřevěným pultem se starožitnou kasou na páku stál nový notebook APPLE MacBook Pro. USB z přehrávače zastrčil do slotu, na ploše blikla nabídka a otevřela se složka hudba. Jen tak mimochodem jsem uzřel 68,3 GB.

„Co tam chcete, pane?“

Paměť je mrcha; když ji člověk potřebuje má šlofíka a když ji nechce, tak se připomíná jako manželka na Valentýna.

„Ehm, třeba Napalm Death, Vision Conquest,“ naskakoval mi procesor v mozku.

„Dále Napalm Death, Utopia Banished, Cannibal Corpse, Hammer Smashed Face, Behemoth, Demigod a Evangelion, Amon Amarth, Twilight of Thunder Got a to bude asi tak všechno… Jo! Ještě Shrapnel, Sturm,“ vykřikl jsem ještě, když jsem uviděl kurzor na křížku. Mp3 byla po okraj plná a na kase vyjelo pouhých 1 228 Kč.

„Děkuji, a nashledanou,“ zaševelil prodavač a vzhlédl. Jak jsem myslel, upír.

********

Udělal jsem na něj upíří oči – zornice se stáhnou do svislích čárek, duhovka nabude polární modř a bělmo provrtají černé žilky.

Zalapal po dechu, zády se opřel o regál a dlaní si přejel po tváři.

„Štefan Leopold Coufal, ale můžete mi říkat… Jekobol Strážny,“ uklonil jsem se, jak to dělával hrabě. Oči kulil ještě víc.

„Ale- Alexandr, Alexandr Trefon,“ podal mi ruku.

Přátelsky jsem ji stiskl, mnohem silněji než by člověk zvládl, ale jelikož vím, že upíři mají kosti mnohem tvrdší než lidé, nic se mu stát nemohlo. Lehce jsem potřásl a mile se usmál.

„Co vy tady děláte, v tomhle zapadákově?“ slušně začal konverzovat. Pokrčil jsem rameny a trochu poupravený životní příběh (vynechal jsem takové drobnosti jako Adlerweibchen nebo Vitalije) mu převyprávěl. Celou dobu kýval hlavou, párkrát mi i položil dlaň přátelsky na rameno – zrovna jsem vyprávěl o poumírání/povraždění své rodiny – a nakonec mne pozval na ‚čaj‘.

„Bude pět hodin,“ řekl jen a zval mne dozadu krámu.

********

Rychlovarná konvice začala vřít přesně pět před pátou, v celou už stál hrnek čaje přede mnou. A čaj vlastně ani nebylo chybné označení; jen krom vody použil převařenou krev. Chutnalo to výtečně.

„Nemusíte se bát pít i jiné tekutiny než krev,“ řekl mi, když jsem jej zeptal, zda-li je to dobré pít. „Upíří organismus vylučuje pouze tehdy, když má co vyloučit, takže na záchod chodit nemusíte, jste-li pouze na krevní dietě. Ale i jiné kapalné látky, voda, alkohol atd. může upír pozřít. Jen s tím rozdílem, že bude muset chodit poté na záchod.“

Tak trochu mi kázáním připomínal hraběte, ale každá rada dobrá. Zvlášť, pokud je upír nový.

Pak přišlo na řadu normální tlachání o blbostech jako ženský, auta, zbraně, fotbal a tak dále.

********

„Je mi to líto, ale ve čtvrt na jedenáct mi jede autobus dom… do Brna,“ opravil jsem se. Domov už nemám.

„Chápu,“ pokýval smutně hlavou a slušně mne šel vyprovodit.

„Pokud budeš mít někdy cestu, tak se klidně stav,“ zamával a zalezl zpátky do přítmí obchodu.

Taky jsem mávl a pustil mp3.

Napal Death, Circle of Hypocrisy.

********

„Kecy o jednotě – daleko od pomluv a nepřátelství

Proč bychom měli podporovat to, co je ve skutečnosti kruh pokrytectví


Nutkavá závist

Kde je ta takzvaná harmonie?

Vnitřně nedůvěřivá

Vnějškem povzbuzující


Zaujmi místo nad ostatními

Ten nejchytřejší z mála

Vědomost, kterou budeš mít

Odškodněný za prostoduchost


Nažer se much, aby ses ospravedlnil

Zvela se nenávist – ptáš se proč?


Proč?


Předpokládaně dostupný

Přijď podpořit náš výstup

Jenom jiný cíl

Ztrápený do maxima!“



Kdo nezná, neuslyší v tom řvaní nic, ale my, co jsme si to překládali a psali na oblečení kvůli pobuřování rodičů a VB v 88. rozumíme všemu. A dobře.

********

Na zastávce stál dlouhý autobus, už způli plný.

Na stoupil jsem jako jeden z posledních a až vevnitř se musel opravit. Ne poloplný, ale poloprázdný.

První dvě řady sedaček byly obsazené důchodci, zbytek byl pak prázdný.

Zaplatil jsem za jízdenku drobnýma, svalil se na předposlední dvousedadlo a zesílil mp3 na max.

Napalm Death skončili, pak to zachrčelo a začali Behemothi.

Paráda, ty mám nejraději.

Přišlo to hned, ráz na ráz. Několik měsíců starej absťák se připomněl silou rozzuřeného býka. Ale já na to mám lék, nebo spíš protiútok.

Naučil mne to hrabě. Vzpomínání.

********

„Rychle, poď, jinak nás sejmou!“ šeptal přikrčený Henry ve stoce, dívaje se za roh periskopem. Já byl hned za ním, v rukou čezetu a hnědou papírovou složku s dokumentama, který pro nás měli cenu dalších několika týdnů života. Vzali jsme kontrakt na ukradení těhlech papírů za několik desítek tisíc, ale jak se zdá, ukrást ty papíry z domu Antonia Melandriniho bude nad naše síly. Camorra sice není to co před deseti lety, ale i tak má stále docela silnou ochranu. Pro nás to ale znamená jen špatné zprávy.

Takhle tuhou strukturu nemá snad ani Dolohovov! zakroutil jsem hlavou. Henry vyběhl.

Rozběhl jsem se za bratrem, stačilo pár vteřin, a už za námi létaly kusy betonu roztříštěné kulkami italsko-české mafie. Henry sprintoval, ale já nejsem takovej srab a palbu jsem oplácel, dokud nedošel zásobník.

„Já-já-já!!!“ řval jsem přitom, jako smyslů zbavený.

Do dalšího ohybu kanálové stoky zbývalo dvacet metrů.

Sprint.

Vžum, prolétl mi projektil u ucha. Jen díky randálu vydávaného uzzinami neslyšeli to tiché klik, jak jsem mačkal spoušť naprázdno.

Plesk. Ještě ve vzduchu jsem se protočil, ale nemělo to cenu: kulka mi roztrhla rameno. Dopadl jsem na záda, něco ve mne křuplo, do vzduchu vylétla sprška kapek z odpadového kanálku, sračky mi natekly do rány, zaštípaly a had kulek se začal přibližovat nebezpečně rychle.

Trhaně jsem se zvedl, rameno kurdsky bolelo, bude to v kosti, a rozběhl zase do spasitelského otvoru pár metrů přede mnou.

Ale ty italský mrchy ne a ne přestat střílet.

Vžum. Projektil se odrazil od stěny a odlétl do neznáma. Pro mne naštěstí byl kulce v cestě do neznáma jeden střelec.

Roznožka, rozručka, v kaluži s bahnem udělal anděla a za chrčivých zvuků topícího se ve vlastní krvi umíral. Nestačil jsem si ani oddechnout a už se chtěli pomstít a šili po mě znovu, s ještě větší vervou.

Henry doběhl, opřel se mimo dostřelový úhel a otočil se na mne. Přese mizernou viditelnost a ještě míň světla si musel všimnout, co se mi stalo s rukou a zaječel.

Jen jsem se zazubil za hlasitého plesk to schytal ještě jednou, tentokrát to mnou prolétlo skrz na skrz. Výstřely se v uzavřených prostorech rozléhají až podivuhodně, bubínky nám praskly už dávno a zvuky jsme vnímali už jen jako rezonanci v hlavě. Znovu jsem se proletěl, znovu jsem se přiblížil k Henrymu a znovu dopadl do kanálku.

Toho smradu si člověk nesmí všímat, jinak by asi bez ustání blibl jak amina. Vyškrábat se na nohy mi trvalo až nečekaně dlouho, kulka mi prolétla pravým bokem, naštěstí nepoškodila žádný orgán – to bych se už nezvedl – a vylétla zase ven. Posledních patnáct metrů jsem dokulhal, sice to nebylo zranění smrtelné, ale bolestivé bylo určitě.

Projektily tříštily betonovou stěnu, ale my byli tak v 50° úhlu, takže nás nemohly trefit ani ty odražený.

„Přežiješ to?“ staral se bratr a klekl si vedle mne. Byl jsem na čtyřech, držel si bok rukou, v níž kdysi byla čezeta a zhluboka lapal po dechu.

„Jo, snad jo,“ zvedl jsem se, zaťal zuby a rozkulhal se k prostředníkovy, který měl naše zasloužené peníze.

Henry se nejistě vydal za mnou. Poznal jsem to podle vzlyků a čvachtavé chůze.

********

„Jak nedostaneme?!“ zařval na prostředníka Henry a málem mu ustřelil hlavu. Naštěstí se ovládl a spoušť nestiskl. Já seděl na lavičce a držel si dlaní ránu, aby z ní neteklo tolik krve. Nezbylo mi dost energie ani na vztek.

„Já za to nemůžu,“ kroutil se chlap před šestnáctiletým Henrym a vystrašeně zíral na mušku, která vykrajovala obloučky před jeho strachy zbledlou tváří.

„Prej to nejsou ty správný dokumenty!“

„Ale hovno, jiný tam nebyly!“ bránil se Henry a prostředníkovy povolily svěrače. Život v podsvětí bývá často na hraně života a smrti a jen takový hovada jako já a Henry si to dokážeme užít. Prostředník nebyl ani tvrdý, ani chytrý, jinak by bráchu dávno zastřelil. Pokud byl vůbec ozbrojen, zašklebil jsem se.

„Jste si jistý, pane Jiří? Že tohle opravdu říkali?“ zvedl jsem s obtížemi hlavu, tváře od vlastní krve a kanálových sraček. Henrym propůjčená ČZ byla strašně těžká, dlouho ji neudržím…

„A-ano,“ zbledl ještě víc při pohledu na můj obličej. Lhal. To poznám na sto honů.

„Vaše chyba,“ zmáčkl jsem spoušť a na zdi se rozprskla lilie šedé hmoty mozkové. Henry na mne vykulil vystrašeně bulvy; já jsem z nás dvou ten zlej.

„Prohledáš ho?“

Čezeta mi vypadla z rukou a zarachotila na dlažbě poblíž kostela sv. Matěje. Praha je krásné město, zvlášť takhle večer. Víčka se mi klížila-

********

Motor se zvesela rozbrumlal, poslední cestující dobíhali a řidič vztekle ječel, ať si pohnou, že mají zpoždění. Zkrátka, ničím výjimečný večer…

Úplně poslední nastupující cestující jsem poznal. Byla to ta výborně se ovládající maturantka. Taky mne poznala, s úsměvem mi zamávla a už se k mé maličkosti hnala, až jí vlasy vlály. No tak dobře, šla pomalu, vyzývavě pohupovala boky, ale to nezní tak dobře.

„Můžu si přisednout?“

Otázka samosebou zbytečná; seděl jsem sám. Panovnicky jsem přikývl, dávaje si dobrý pozor, aby neviděla moje oči. Ruku na to, že zrovna teď jsou ledové, ledovější než led.

Blondýna se posadila, uhladila si vypasované džíny a s úsměvem se obrátila ke mně. Pěkná, pořádný kus. Přestože ke Quasimodovy mám daleko, k nějakýmu playboyovy snad ještě dál. Ne, že bych byl vyloženě ošklivý, měl jsem to štěstí, že mi matka příroda nadělila lehce nadprůměrně pohlednou tvář, ale ta je ztrhaná nadměrným pitím alkoholu a přemírou stresu. Takže takovouhle pozornost si zaslouží spíš má peněženka, než tvář. Ale po čtvrtročním – a nedobrovolném – celibátu přestanete takové drobnosti řešit.

„Fakt vám musím za to pětikilo poděkovat. Dneska už se tak štědří lidi moc nevidí,“ obšťastňovala mne úsměvem a oči se jí podivně leskly. Asi úhel lomu světla skrze okno, jak se odráželo od rohovky nebo tak něco. Tak osmnáctiletý kluk ob uličku se zvolna dávil rohlíkem a na moji maturující společnici kulil oči. Pubertální představy mohou být zdraví škodlivé.

„Co jí řekneš, mhm?“ kasal se Cynik.

Rozhodl jsem se hrát nonšalantně melancholického.

„To nestojí za řeč,“ mávl jsem rukou. „Nám nedali v podstatě nic.“

Milý úsměv jsem jí vrátil a dál čučel z okýnka.

I tentokrát se jí na tváři vymalovalo překvapení, ale i tentokrát udržela pohled na tváři. Dobré sebeovládání. Skoro jakoby prožila těžký život v podsvětí jako já.

„Stejně dík,“ pípla a už se usmívala jen plaše. Na snoba, kterej ‚jen tak‘ rozhazuje pětistovky na počkání nejspíš nevypadám, takže bych se nedivil, kdyby přemýšlela, kterou banku že jsem to vykradl. Jedinou odpovědí, která mi přišla pod ruku byl lehký úsměv.

Přes náš rozhovor jsem, jak na potvoru, přehlédl značku města. Nevadí, hlavně že se dostanu do Brna, ale kdybych chtěl někdy skočit na návštěvu, mám smůlu.

Jak se na správnou českou sluší a patří, dlouho se neupejpala a po chvíli už jsme zase brebentili o sto šest. Chytrá, děte si ty trapný vtipy o blondýnách strčit do- !

********

Těch tří černých bavoráků jsem si všiml ale už dřív, ale doufal jsem, že s námi – se mnou – nemají nic společného. Žel, chyba lávky.

Ačkoli jsem optimista, ta roura, která na nás mířila plamínek mého optimismu lehce zhasila.

Skrčil jsem se.

********

Plamínek se rozzářil znovu, jen s tím rozdílem, že na hlavě té roury.

Hle, žádná roura, ale kanón je to! Jak milé překvapení snad ani nemusím dodávat. Cynik, Tvrďák, Bezcita, Vtipálek a Pesimista se smáli, Srab naříkal a já se skrčil ještě víc.

Výbuch smýkl autobusem o několik metrů doprava. Benzínka chvíli trochu zavazela, ale fakt jen chvíli a ne na dlouho.

Další výbuch byl mnohem silnější.

S Cynikovým „Ajaj,“ jsem musel souhlasit.

********

Kdo by kdy čekal, že jedna benzínka udělá takový ohňostroj? Pyromanie byla vždy mojí velkou úchylkou, takže jsem koncentrovaně zíral na létající a hořící lidičky, kola a sedačky. Fascinující pohled.

Vteřinovka na hodinkách maturantčiny ručky se vlekla a já měl možnost pozorovat celou tu velkou rachejtly-benzínku/autobus téměř bez vyrušení.

Pak se výbuchy dostaly i k nám a my se rozlítli. Všechno má svoje mouchy, že?

********

Tlaková vlna mne prohodila okýnkem – neslušně bez otevření – ,následovala maturantka a dávící se mladík.

„Nikdy sám,“ zavtipkoval nevtipně Vtipálek.

Aby si neublížili, pobral jsem je do náruče a zády doplachtil na podivně prázdnou silnici. Čím to bude.

Plameny, které zachvátily benzínku, ale už i autobus měly to štěstí, že se mých vlasů ani nedotkly, na to jsem háklivý! Pojídání-popíjení krve má dobrý dopad na kvalitu vlasů.

„Houby krev, to upíří metabolismus uvádí tělo do vrcholového stavu,“ poučoval Srab, který toho od hraběte pochytil nejvíc.

Pak jsem dopadl, nadskočil a sklouzl se po zádech na hrubém asfaltu. Tak sto metrů.

********

„Tak tohle ty hadry už asi nerozchodí,“ zamyslel se Cynik, a hraně smutně zavrtěl hlavou – v mé hlavě.

Sto metrů poštěrkovaného asfaltu před námi bylo pokryto mými součástkami, oblečením a krvavými fleky. Sympatická blondýna – zblízka šlo vidět, že je odbarvená – mi ležela na břiše, jen s trochu poškrábanýma rukama od průletu oknem, chlapec zase na levé ruce. I když, chlapec se moc nehodí, spíš mladý muž; tak dvacet. Slečna omdlela, mladík byl ale živý až až. Trochu vykuleně se na mne díval, očima mi někoho hodně připomínal a zhluboka dýchal rozpálený vzduch. Ale ty oči, takový tmavě jantarově-medový…

Nelidskou silou se vytrhl, odrazil se dozadu a až pět metrů daleko přestal metat parakotouly.

Pak zase něco vybouchlo. Něco, oproti čemu byly výbuchy předchozí jen slabším vývarem, jen symfonií pěkné hudby.

„Ups,“ zasmál se Cynik.

********

„Ups,“ zopakoval jsem po Cynikovy. Chlapec si zkoušel hrát na magnet, a to až s podivující úspěšností. Vsadil bych se, že polovina železných střepů, která se vznesla do vzduchu skončila právě v něm. Kam se na něj hrabe Magneto.

Tlaková vlna, stokrát silnější než ty předchozí nás odnesla dalších několik desítek metrů od trosek autobusu. Surfování po zádech není příjemná záležitost, přestože je člověk upír a má potlačená nervová zakončení předávající mozku informace o bolesti. Bolelo to pekelně.

Mladík, očima mi povědomý skončil ještě hůř: střepiny létajícího kovu mu provětraly dutinu břišní – střeva se sypala ven – čistě odřízli levou ruku, kterou jsem tušil v cákancích a hroudách poblíž a za amputaci spodní čelisti by se nemusel stydět ani profesionální chirurg.

Pak dopadl, mě do výhledu.

********

Slečna maturantka stále spala, nebo byla v bezvědomí, pan Neznámý sebou cukal těsně vedle nás a bavoráky nikde.

Krátký pohled stačil, abych viděl, že z autobusu a benzínky a celého jejich okolí zůstal jen kráter a táboráček.

„KDO TO BYL?!“ ječel Srab jako pominutý.

Ten kluk vypadal skoro stejně hrozně jako tehdá Vitalij-

Ach! Tady je ta podoba!

Oko, do duše okno. Ale mají vlkodlaci vůbec duši?

Srab ječel čím dál tím víc, přidaly se i ostatní hlasy. Ječely, ale ne strachy, bolestí. Ta záda byla moc i na můj upíří organismus. Usnul – omdlel – jsem tam, kde jsem ležel.

********

„Begrüßen, Söhne Fledermäse!“ Vrčelo cosi poblíž. Neznělo to moc přátelsky.

Skrze víčka mi prosvítalo světlo, musí být už ráno. Ale proč neslyším cajty? Ne že by mi to nějak vadilo, ale ten výbuch byl dost velkej…

„Guten Tag, Meister,“ usmál jsem se slepě a pak otevřel oči. Sympatická odbarvená maturantka na mne stále ležela – jakpak se asi jmenuje? – ,dávící se mladík se opíral zády o přeživší svodidla, pahýl ruky mezi koleny. Pěkně chlapci narostl, už jí má skoro po loket.

Čelisti a břicho měl jako nové (což možná nebyla jen metafora, jak se tak dívám na ty vnitřnosti všude okolo) a horečnatě na mne zíral.

Ale já byl už celej, jen trošku vyčerpanej, ale fakt jen trošku. Takže ty záda nemohly být moc ošklivý.

„Umíš česky?“

„Nein.“

Nesnáším jazykové bariéry, jsou moc pevné.

„Do you speak english?“ zkusil jsem světový jazyk č. 1.

„Nein.“

„Vy gavariťe po rusky?“ Poslední možnost, víc jazyků už fakt neznám.

„Nein.“

„Kurva!“

„Ja!“

„Ty mi rozumíš?“

„Ja.“

„Ale česky neodpovíš,“ upřesnil jsem si to a připadal si jako ten největší pitomec.

„Nein.“

Moc toho nenamluví, zatím jen tucet slov a to jen v osmy větách…

„Hovorný člověk, jen co je pravda.“ Cynik.

Podíval jsem se mu do očí a ošklivě se usmál. To umím od hraběte a Vitalije, naučil jsem se to hned prvních pár dní pobytu. Škleb plný opovržení.

„Ty jsi lykantrop“ Zaznělo to spíš jako výčitka, ale co s tím. Pověsti o nenávistí mezi vampýry a lykantropy jsou pravdivé. Nebo mi to aspoň tvrdil hrabě.

„Ja. Und du bis Vampýre!“ Tak tohle nebyla už ani výčitka, ba ani urážka, tohle hraničilo s plivnutím. Tolik nenávisti jsem v hlase zatím neslyšel, co jsem živ.

Ani jsem nestačil odpovědět a blízkým okolím se rozlehla siréna oznamující příjezd české ruky zákona.

„Kurva!“

„Ja!“

********

Dvě nová Mondea zapištěla pneumatikami po asfaltu a houkačky zmlkly.

Jelikož jsme byli poblíž a viditelně nejživější, všechnu svou vzácnou pozornost věnovali pouze nám.

„Občane! Identifikujte se!“ zavrčel přeskakujícím hlasem sádelnatý cajt v příliš těsné uniformě – Cynik ho překřtil na Tlustej ksicht. Doprovázela ho počeštěná verze Schwarzeneggera – Cynik: Hranatá tlama. Hranatej mi namířil ČZ do obličeje prohlížel si – upřímně řečeno pěkný – zadeček maturantky.

„Tvoje matka, blbečku,“ usmál jsem se a prostřelil jim kolena. Vlkodlak na mě čučel jak vyjevenej, úžasem rozšířené oči přes půl tváře, přes druhou byla dokořán otevřená pusa.

Fízlové sebou hlasitě pleskly na beton, Tlustej ksicht zaječel a pozbyl vědomí, zatímco ta mně nesympatická Hranatá tlama tam stála, nízké čelo nechápavě skrčené, v očích výraz naprostého zmatku. Pak spadl i on.

Mám tušení, že nejsou zvyklí zatýkat upíry, kteří střílí rychleji, než jim vůbec dojde, že vytáhli zbraň.

„Au,“ zasmály se Hlasy.

To byla posádka prvního mondea, druhá právě vyskakovala, mírně pobouřená střelbou po kolezích. Kombinace se trochu změnila: teď tady stály dvě Hranatý tlamy s nízkým čelem a hluboko posazenýma očima poblíž kořene nosu. Oba měli v rukách ČZ 100, namířeno, prst na spoušti.

„Pl, pl.“ Kolena jim vybouchla v záplavě chrupavek a kostí. Zbledli a skáceli se na zem. Pravda, trochu při tom křičeli, ale co naplat, zabíjet je nechci, tak ať jsou rádi…

********

Asi jsem zešílel, střílet po policii ČR, posléze jim brát peněženky a klíče a nakonec i služební auto, ale v tu chvíli jsem to nějak moc neřešil.

Moje svědomí definitivně zahynulo už v Pražských stokách mého mládí, výčitkami netrpím a nočními můrami jakbysmet. Jen mi dělalo starosti, jak to vezmou moji mladí společníci.

********

Vlkodlak nepřekvapil; složil vrtící hlavu do rukou a hlasitě a německy vzdychal, zatímco maturantka buďto spala, nebo nevnímala. Osobně doufám v to první.

„Tak, a teď už jen sednout do auta a hurá domů,“ smál se Cynik – novopečený předseda mého Hlasovstva. Lykantrop si sedl vedle mne, maturantku jsme položili dozadu a na mě zbyl post řidiče.

********

Jelikož byla v autě nuda, vlkodlak se pokusil zaplést rozhovor: „Wie heißt du?“

Usmál jsem se a pohrál si s myšlenkou, být zlý a neodpovědět. Ale, k vlastnímu překvapení, jsem odpověděl, a dokonce německy: „Ich heiße Schtefan… aber du kannst mich nennst … Jekobol,“ vykutal jsem z mysli vzpomínku na jednu sektu, pro kterou jsme vraždili údajné heretiky a smilné odpadlíky plné Ďáblovy nenávisti a všech pozemských hříchů. Vymatlaní pitomci, ale platili dobře.

„Und, wie heißt du?“

„Arsene Volla.“

To znělo německy asi jako Dobryňa.

Tím se naše konverzace zasekla v bodu mrazu, neboť ani jeden nevěděl jak dál, v mém případě ani nechtěl.

„Bacha, auto, blbe!“ zaječel Srab.

Měl pravdu, mazdě jsem uhnul sotva o chlup. Hodil jsem omluvně trojúhelníček a vrátil se na svoji půlku vozovky. Chlapa jsem skoro slyšel, jak v autě nadává, co jsem to za vola.

********

Moje nervy jsou jako železný lana potažený diamantem – nezničitelný. Zato německý vlkodlak je měl jako stébla suché trávy; co nevidět musí prasknout.

A taky že praskly.

Furt si mnul ruce, mlel sebou, hladil si vlasy nebo škrábal tvář, až to nakonec nevydržel a pustil rádio. Automaticky se zapla první stanice, kterou poslouchali předchozí majitelé auta – takže možná poslední stanice. Evropa 2, v půli písničky té největší úchylačky na světě, lady Gagy.

„Blé,“ zaskučel jsem a udělal ksicht. Arsene kývl, hned nadšený, že si rozumíme, a se vší hrdostí se zaposlouchali do toho neskutečně odporného, až perverzního kvílení.

Že česká policie kecá, když říká, že nemá peníze na auta do terénu, lže jako když tiskne. Takhle dobře vybavené auto by mohl závidět leckterý manažer se stálým platem nad čtyřicet tisíc. Tlumiče tlumily více než dobře, časté díry na silnice nešlo skoro ani cítit.

Kolem cesty se míjely aleje listnatých stromů, strouhy po okraj naplněné spadaným listím bronzové barvy, elektrické věže obsazené armádami špačků a jiného ptactva, patníky počmárané sprejery a časem či psími značkami, svodidla zprohýbaná nárazy motoristických i jiných vozidel a lány poloprázdných polí. Úplně normální dovolená.

Jo, až na ten autobus, útok, bavoráky, moje nové a nechtěné společníky a tu cácoru Gagu.

********

Krásná, mladá, sympatická, neznámá, odbarvená, blonďatá, maturující a spící (made by Cynik) dívka se pomalu, ale jistě začala probouzet.

Z rádoby policejní uniformy se dávno převlékla, teď se promenádovala v dlouhé bílé blůzce s velmi hlubokým výstřihem, vyfasovaných, tmavě modrých džínech a černých balerínách. Vypadala fantasticky.

Trochu se vrtěla, celý Shadow on the day, oblíbený mým vlkodlačím spolujezdcem – vypozorováno z jeho trhavých cukatur –, pak se probudila. Zrovna začínal nějaký sympatický metal, melodic death, když otevřela oči, jemně obtáhnuté černou linkou.

Vypadala fantasticky a nanejvýš vystrašeně.

„Hi!“ usmál se na ni Arsene a zamával jí. Úsměv mu nevrátila, jen se trochu odtáhla. Asi měl zamávat tu už dorostlou ruku, ale nechtěl jsem mu do toho zbytečně kecat… Předsudky mne ještě neopustili a pořád se mi moc nelíbil.

Když se podívala ne mě, v očích se jí mihla taková směsice (po)citů, až jsem celý zrudl.

Kupodivu nenásledovala obvyklá reakce normálních civilistů – bohapusté blábolení o nesmyslech –, ale prostě se posadila a zeptala se, kolik je hodin. Hlas se jí třásl sotva slyšitelně.

Podle palubního počítače bylo už 11:26, což jsme jí jednohlasným chórem slečně maturantce sdělily. Arsene, dost nečekaně, česky. Vida, jak krásná a neznámá slečna v autě snadno bourá jazykové bariéry. Ty její krásný velký tmavomodrý oči se překvapeně vykulili a krvavě rudé rty něžně pootevřela, jen malinko, ale bylo to krásný. A ona taky.

Sakra! Kolik mi je?! – myslet na mladý maturantky?! Spíš bych měl přemýšlet, jak dál. Jak dostat toho posranýho Nosferatu!

Co o tom zmetkovy vlastně vím? zeptal jsem se čistě řečnicky sám sebe, zapomínaje na věčně střízlivé a bdělé Hlasy.

„Je to skoro pět set osmdesát let starý upír, narozený třináctého prosince čtrnácettřicetjedna, ve vesnici Šashal poblíž pevnosti Sighišoara, o šestnáct hodin dřív než jeho bratr Vlad III. Dracul. Jinak je známý jakožto Vlad Drăcpeş,“ zamotal se do svého poučování Srab, čímž si vysloužil posměch dalších Hlasů.

********

Než mi došlo, že na mne mluví, chvíli to trvalo. Mluvili oba.

„Meister!“

„Pane!“

„Jej, omlouvám se. Děje se něco?“ usmál jsem se, pohled stále upřený vpřed na cestu. Nerad bych si zopakoval, to co se stalo předtím.

„Ja-“ začal vlkodlak, ale maturantka jej usekla: „Ano. Právě jsem se vás ptala na jméno.“ Znělo to uraženě.

„Ach, omlouvám se ještě jednou. Jmenuji se Štefan Leopold Coufal,“ představil jsem se celým svým zvučným jménem. „Ale můžete mi říkat čistě Štefan,“ usmál jsem se a dělal, že jsem si nevšiml, jak sebou cukla, když to slyšela. Asi jsem mezi teenegery dneška známý.

Také se usmála, uraženost se rozptýlila jako pára nad hrncem. „Já jsem Tamara,“ lehce se uklonila a zrudla. Jen trošku, na lících, ale přece jen. Bylo to roztomilé, až jsem musel zahnat nemístně myšlenky. Volla trochu žárlil, tak jsem na něj hned vypálil otázku a jelikož mi asi nerozuměl, snížil jsem VOLUME jen na 8.

„Můj milí Vlku, nevíš čí byly ty toyoty?“ při oslovení sebou trhnul, ale jinak reagoval pouze překvapeným pohledem zpoza vysoko zvednutých oblouků obočí.

„Já to vědět nicht,“ zavrtěl odporovačně hlavou a překvapil češtinou. Kráska se zatvářila nesměle, po chvíli nám došlo proč.

Kráska byla plná překvapení: „To bych možná mohla vědět já,“ a skrčila se, jakoby se styděla mluvit dál.

Jen jsem zvedl levé obočí.

„Já jsem Zogorojovična…“ ostýchala se to říct a já moc dobře vím proč. Pro znalé, jako jsem třeba já, je to jméno jejich nejhorší noční můry. Kam se na ně hrabe nějaká trapná Camorra, tihle jedou jen v těch nejhorších sračkách, co na světě sou. Pokud potřebujete zabít prezidenta, papeže nebo ředitele americké tajné služby, Zogorojovičové to bez problémů zařídí. Teda, pokud pro vás není problém několik set tisíců rublů. Nebo spíš milionů.

Ale všechno to nevysvětlovalo, Tamaře jsem pokynul, ať pokračuje. Viditelně se jí do toho nechtělo, ale pokud musím, umím být přesvědčivý.

„Ta auta?“

Začínal jsem ztrácet trpělivost. Asi to poznala a kapitulovala: „Musel to být Dolohovov. Anton Sergejevič Dolohovov,“ dodala po chvíli, přestože jsem se já, a ani Arsene netvářili, že bychom jméno neznali včetně jeho legend. Krvavých legend.

Holka jedna zlatá, ona patří do té nejhorší společnosti na tomto světě. Jediná konkurence, která se kdy proti Zogorojovičům postavila byl gang jednoho z jejich vlastních řad, Antona S. Dolohovova. Ten nám dokonce jednou zadával práci, ale to byl ještě malá ryba.

„Fíha,“ poškrábal se na imaginární hlavě Cynik.

Pak nastalo ticho, Arsene stravoval informace a já doufal, že se Antoška nepřijde podívat, jak se mu zákrok povedl. Ale proč něco tak složitého je kvůli jedné malé holce?

********

Krom hlasitého hučení motoru, hlasitějšího drnčení kol na výmolech a nejhlasitějšího ryčení znovu zesílené Evropy 2 bylo ve Fordu ticho.

Dopravní značky jsem ignoroval, jel jsem jen tak, vstříc dobrodružství – nebo smrti. Venku se zase rozpršelo – na jaro docela divný, že? – a stěrače zkoušely běhat maraton.

********

„Kam jedeme?“ neunesla ticho Tamara. I Arsene se ke mně naklonil, tázavý výraz vyrytý ve tváři a takhle výmluvná gesta nevydržela ani moje velmi tlustá hroší kůže.

Pokrčil jsem rameny: „Chci do jet do Brna, ale vlastně mi na tom nesejde. A kde vůbec jsme?“ Jako ze sna mi Hlasy našeptávaly, že bych si potřeboval opatřit pistole, náboje, ale hlavně především meč. Katanu nebo ten menší meč… jakže se to jen jmenoval?

„Wakizaši,“ poradil trapně Vtipálek. Něco tak kvalitního jako byl Humetsuno Bushi asi už neseženu, ale pokusů mám mnoho a nic neztratím…. Snad.

„Poblíž Vyškova,“ zadrnčela hned Tamařina odpověď.

Jak-?

Držela v ruce supermoderní dotykový mobil a zubila se na nás.

„Vyškov,“ broukl jsem si pod nos a v duchu řval – oni řvali – a doufal, že na D1 nebude obvyklá zácpa. Jeli jsme už několik hodin, a přestože si nikdo nestěžoval na nepohodlí, dlouhá cesta je sama o sobě nepříjemná a snaha o její zkrácení může být až fanatická. Vyškov byl dost daleko Brna. Nic dlouhého, ale podle tachometru a kilometrů, co na něm blikali jsem se musel vyjevit až někde u Ostravy. Ale co. Jsem silný upír, za společníka mám mladého vlkodlaka a možná i budoucí upírku.

Jo, jsem holt hajzl. Ale chci přeci pomstu.

********

Houkání majáčku se ozvalo nechutně blízko. Mělo mi dojít, že ty nový auta se budou zobrazovat na GPSce.

„Do prdele!“ zašeptal jsem, když jsem složitě napočítal zbylých dvacet nábojů v glocku a mrknul do zrcátka, jakou společnost nám policie naložila.

Další dvě mondea a dvojnásobek oktávií. Takže dvacet fízlů. A dvacet nábojů. Kurva.

********

„Věříš si?“ nehezky jsem se usmál na Arsena, ten se taky usmál ne příliš pěkně a protáhl si ruce, až mu klouby zapraskly jak starému dělníkovy z pily. To má z té televize, moc se kouká na americký filmy typu Walker Texas Ranger. Trochu nabobtnal ve tváři a hned měl obrovské špičáky, jako velká puma a drápy. Usmál jsem se od ucha k uchu a špičáky mi vyjely až po bradu.

********

„Pííííísk,“ zahvízdaly pneumatiky na můj třistašedesáti stupňový manévr. Trochu jsem podcenil citlivost řízení, tak jsem tam hodil stupňů dalších jednostoosmdesát.

„Čelem vzad!“ zahýkal nadšeně Cynik.

I mě narostly drápy, a přestože menší než ty Arsenovy, stále byly impozantní. A velmi nebezpečné.

„Yeah!!!“ vískal Tvrďák, asi Cynikův bratr.

********

Pískot dalších pneumatik fazol na výborné reflexy řidiče. Ale co je mu to platné s mozkem na zadním skle.

„Pl,“ a spolujezdec měl z hlavy řešeto. Nebo spíš ji už neměl, pokud mám být přesný. Zpozoroval jsem, že zbytek posádky mondea se skoro ani nehnul, jen v rukou drželi pistole. Střílel jsem tak rychle, že jim až teď muselo dojít, co že se to vlastně děje.

Přední sklo se potáhlo sítí prasklin a až nápadně připomínalo eidam. Zničené kousky se stále vznášely ve vzduchu, krev stříkala a zpomaleně jsem viděl, jak se dvojici vzadu rozšiřují zornice a jak pokládají ukazováčky na kohoutky.

To jsem nemohl dovolit.

Vyklonil jsem se z okýnka.

Další kulka poslala dalšího fízla do věčných lovišť, ale další už střílel. Kulku prolétla neškodně třicet centimetrů vedle zpětného zrcátka, byť ta moje už byla přesnější.

„Promiň, brácho.“

Bylo mi fakt hrozně, nevěděl jsem co dělám, ale dělal jsem to. Tak hluboko zaražený piercing jako ten policista nikdo nemá; chlapec si to ani neužil a oči mu zeskelnatěli. Auto projelo kolem, a ihned se neřízeně nabouralo do svodidel.

Pak jsem znovu upadl do toho stavu krutosti, kterého jsem si myslel, že jsem se zbavil už dávno, a začal se smát.

„Enjoy!“ odpověděl jsem Tvrďákovy a uháněl v ústrety dalším panáčkům v trapných uniformách.

Arsene už nevypadal tak nadšeně.

********

Pořád jsem se ještě houpal v okýnku, když první Ford projel kolem a první Škoda zrovna brzdila. Stále ještě neměli namířeno, ale i pro ty cajtský hňupy muselo být zakrvavené sklo dostatečně výmluvné.

Prvního jsem sejmul hned – kulka prolétla páteří a vylétla dveřmi zase dál ven – a řidiče taky – kulka přímo do spánku. Zbytek se stačil skrčit.

„Sakra!“

********

Projeli těsně vedle nás, zrcátka si dala krátký, zato však vášnivý polibek a kdybych se nevsoukal zpátky dovnitř, byl bych o torzo kratší. Seznámil jsem předkloněná záda dvou uniforem s vysoce přítulnými včeličkami. Jednoho to chytlo do ledvin, až se rozprskla po celém autě, a druhého do kříže.

„Ministerstvo dopravy varuje: předklánět se v autě je zdraví nebezpečné!“ pochechtával se Cynik.

Oktávie stály na místě, pistole se ježily z oken jako z jehelníčku. První várka olova mohla přiletět každým okamžikem.

„Teď!“ zařval jsem co to šlo. A že to šlo.

********

Arsene, překvapenou Tamaru ochranitelsky v náručí, vyskočil kufrem ven a hned se, zatím zbytečně kryl. „Pardon,“ usmál se na dívku a běžel za mnou.

********

Projektily trhaně páraly sedadla, se šustěním masakrovaly kapotu a tříštily sklo. Mne netrefila žádná – skoro. Jen v levém rameni se mi uhnízdil střípek. Snad to tak dopadlo díky mému hrdinskému krčení se na pedálech, snad díky špatné mušce české – dobře, moravské – police, ale když první salva přešla, byl jsem bez obtíží schopen vyskočit z rozjetého auto ještě dobrých deset metrů před prví oktávkou.

Parakotoul jsem zvládl bez obtíží – bylo jich tak dvacet a dál mne hnala hybná síla pádu plnou rychlostí z auta. Ještě že jsou svodidla tam pevná.

Hlasitý náraz dvou aut nejde přeslechnout a několik policistů se bude muset brzy převléct do černého.

Stává se ze mne zrůda, uvědomil jsem si a tiše se rozesmál.

********

Poslední trio Škoda-octávia se začalo stahovat.

Ale já je nepustím!

Ještě, než se první oktávka otočila, řidič narazil do stromu, asi zapomněl řídit, hlava děravá. Ale možná za to mohla ta kulka, která mu tu díru udělala.

Po explozi nádrže jsem věděl jedno; při řízení nesmí člověk ztratit hlavu, jinak to bývá nebezpečné.

Zbytek zásobníku jsem ze zoufalství nasázel do kol dosti zbaběle prchajících aut. Měl jsem sice pocit, že z nich nic nevyroste, ale co už.

Kupodivu (!) nezastavili, ale ještě se snažili přidupnout plynový pedál do podlahy, jakoby se snad nebavili. Vzal jsem si to osobně.

********

Ve vzduchu se vznášel nezaměnitelný pach smrti, krve a oleje. Zbývajících deset minut jsme s Arsenem strávili masakrováním přeživších. V rameni a stehně mi vězely kulky; takže se přece jen policie zmohla na obranu!

Hlad, pokud jsem ho měl, byl zasycen odporně hořkou lidskou krví, ještě dochucenou pachutí strachu, který koloval v žilách mužů zákona. Možná jsem spolykal i trochu té jiné tělesné tekutiny – ve vzduchu jich bylo tolik, že jeden ani nevěděl, co je co.

Arsene, odteď můj přítel – ona masová vražda uniforem utuží vzájemné vztahy docela dobře, víte? – byl od hlavy k patě pokrytý čerstvou krví, ve víc zvířecí než lidské mordě plné lvích zubů se mu houpaly kousky masa, cáry kůže a střípky kostí. Čistit bych to nechtěl.

Stál jsem tam, vlasy slepené potem a krví, ruce svisle podél těla, oči upřené do krví zbrocené země a přemýšlel, co jsem to zase vyvedl.

„Hasta la Vista, baby!“ skučel nepříčetný Cynik.

Bylo mi hrozně.