Blázen a Smrt

Vítr jí nadouval tmavé vlasy, které Měsíc postříbřil svými pažemi, jimiž obepínal kraj. Seděla na útesu nad roklí a čekala. Na co vlastně? To nikdo nevěděl. Jen snad ona sama.
Pozorovala proměny světa okolo sebe. Cítila tep srdcí, která byla kolem ní. Seděla a nastavovala tvář Luně jako by byla Slunce.
Coural se noční krajinou. Proč? Každý normální člověk je doma a spí. Jen on ne. Je však pravda, že okolí ho nikdy za normálního člověka nepovažovalo. Co vlastně chtěl? Hledal inspiraci pro svépotrhlé povídky o temnotě a záhrobí? Velice rád chodil na hřbitov za městem. Co tam ale hledal? Své sny? Své touhy?
Byl to starý mládenec. I když…ve třiceti letech se ještě oženit mohl. Jenže…ta, která by dovedla naplnit jeho život, se snad ani nenarodila. On by ji ani nechtěl. Byl člověk žijící mimo realitu. Spisovatel nekomerčních příběhů.
Pohlédl na hodinky. Bude půlnoc. Napadlo ho, kam by mohl jít. Je to moc pěkné místo.

Cítila, že jedno z těch srdcí se blíží. Nespalo, ale bilo zběsile. Vstala. Nebylo by asi dobré, kdyby jí tu našel. Ona si najde jeho. Cítila tu sladkou vůni. Vůni, která jí dávala sílu do života. Napnula smysly a ohmatávala jimi okolí. Už ho slyšela přicházet, proto vstala a ukryla se ve stínu prastarého dubu. Maně se dotkla jeho kůry. Byla vrásčitá věkem. Vlastně bych měla být jako ona, pomyslela si. Jako ta kůra. Nadechla se. Svěží vzduch jí proběhl mezi ostřím zubů.
Došel až na skálu. Tyčila se nad údolím. Vánek ševelil listím stromů a dokresloval tajemnost místa. Sedl si. Země byla vyhřátá přes den a teď z ní teplo ještě bylo cítit. Vzal sešit a otevřel ho. Měsíc svítil dost na to, aby bylo vidět na písmena. Znovu se zahleděl do kraje, vzal tužku a další litery se rozletěly po papíře.
Cítila jemné vibrace, které způsoboval tep jeho srdce. Cítila jeho myšlenky a pocity. Cítila touhu, se kterou skládal slova a věty do své knihy. Zasnila se. Jak dlouho nesledovala takové pocity? Pokaždé viděla jen strach. Olízla si rty a dále nehnutě pozorovala onoho muže. Sledovala, co píše. Ačkoliv neviděla na papír, četla změť jeho myšlenek. Usmála se.
Tužka mu běhala po listě. Realizoval si své touhy, které v životě stejně nikdy nenaplní. Nikdy nepotká to, o čem psal. Cítil se ztracený a zoufalý. Odložil sešit. Má cenu, aby to psal? Proč? Vždyť je to v podstatě pořád to samé. Opět upřel své oči do údolí. Z lesů se ozvalo zavytí. Vlci? Pomyslel si. Ne, asi jen zaběhlý pes. Nějaký myslivec se o něj jistě brzy postará.
Chci ho, pomyslela si. Chci ho a dostanu ho. Ale dnes chtěla něco jiného. Něco co už dlouho nezažila. Tenhle by mohl být ten pravý. Jeho duše je čistá. Vystoupila ze stínu dubu a pomalu našlapovala trávou. Chtěla ho oslovit, ale pak si to rozmyslela. Počká, až ji uvidí. Pak to stejně nevydržela a vztáhla ruku. Dotkla se jeho vlasů. Lehce.
Jakoby ho pohladil vánek. Lehká ruka mu prohrábla vlasy. Otočil se. Palouk byl zalitý měsícem. Měl pocit něčí blízkosti, ale přitom tu nikdo nebyl.
Zděsila se. Její ruka mu prošla hlavou, aniž na něco narazila. Se zármutkem si uvědomila, že je mezi nimi propast. Propast smrti. Musí nasát sílu. Zkusila to znovu.
„Tak už o mně nepiš a otoč se,“ zašeptala.
Slova, která zaslechl v ševelení listí, ho polekala. Nikdo tu přece není. Nebo snad? Prudce se rozhlédl. Stála kousek od něj. Bytost utkaná z pavučin osvícená Lunou. Každým okamžikem byla hmotnější a hmotnější. Její oči, třpytící se jak dva kousky ledu se mu zabodly do jeho.
„Jsem tady. A co dál?“
Nevěděl, co má říct. Byl zděšen a zároveň překvapen. Přistoupila k němu a vzala do ruky sešit, který mu spadl. Nahlédla do něj. Po chvíli se usmála.
„Jsi poeta. Jako byl Mácha.“
„Co? Mácha? Ale vždyť ten…“ zablekotal. Pobaveně se usmála.
„Viděla jsem ho. A občas i četla.“
Vztáhla k němu ruku. Stáhl se.
„Kdo jsi?“
Povytáhla obočí.
„Píšeš o mně a nevíš, kdo jsem?“
„Jsi vampýr?“
Zamyslela se. Pokrčila přitom lehce nos a povytáhla horní ret. Pohlédl jí na zuby. Všimla si toho a poodhalila je více. Mezi předními řezáky měla malou mezírku. Opět mu sledovala změť myšlenek a bavila se.
„Ano, i tak mne nazývají. Vampýr. Noční démon. Mora.“ Přiblížila se až k němu. Instinktivně zvedl ruku.
„Chramst,“ vybafla a lehce mu přejela zuby po zápěstí. Zděšeně ucukl. Konečně mu začalo docházet, že ta co stojí před ním, není žádná recesistka ani halucinace.
„Máš strach? Proč?“ Přistoupila ještě blíže a tlakem ruky ho donutila sednout. Byl poddajný jako panenka. Bavilo ji to. Posadila se vedle něj a opět se mu zahleděla do očí. Čekala na odpověď, ale on se k ní neměl.
„Jsi vždycky tak nemluvný? Nebo se ti nelíbí, že jsem tady? Bojíš se mě. Cítím to. Ale já tě nepřišla zabít.“
Konečně se trochu vzpamatoval. Přiblížila se k němu a cvakla mu zuby přímo před obličejem.
„Já vím, že to chceš. Je tam toho plno,“ a ukázala na jeho knihu. „Je tam plno takových zážitků. Teď se ti to může splnit. Jestli chceš. Ale bude tě to něco stát. I já něco chci.“
„A co? Že se ptám.“ Přikývla. Vzala jeho ruku do své a lehce kousla. Jen tak, aby věděl, že má zuby.
„Chceš víc?“ zašeptala. Přikývl.
Prohnul se bolestí, když stiskla čelisti, ale držel. Kdy to znovu zažije?
Několik krůpějí krve jí vytrysklo do úst. Slastně přivřela oči a sevřela zuby ještě silněji. Pomalu, aby si zvykl.
Vnímal sílu stisku. Cítil každý zub, jak se zarývá do kůže, prořezává ji a jeho krev ukájí její touhu.
Po chvíli pustila. Olízla se a zahleděla se na něj.
„Ještě?“
„Co ještě? Ještě mi chceš pít krev?“
Lehce zavrtěla hlavou.
„Ne, chci jen potěšit tebe. Řekni si, co chceš.“
Pohlédl na krvavý otisk na své ruce. Ani to už moc nebolelo. Přikývl tedy. Tohle už nikdy nezažije. A věděl, že tato bytost dovede splnit jeho nejtajnější přání. Cítil, že by mohl zažít něco velice silného.
„Ano, pokračuj prosím.“
Dotkla se svými zuby přecitlivělé pokožky jeho těla. Kousla. Pak znovu a znovu. Jemná kůže jeho předloktí se plnila otisky jejích zubů a on cítil, jak se o něj pokouší slastné mrákoty. Vzal její chodidlo do dlaně. Přitáhla nohu k tělu, aby mu to šlo lépe. Hrála si s ním. Chytala mu prsty mezi zuby a dívala se na stopy po nich. Pak mu najednou pohlédla zhluboka do očí.
„Teď bude to, co chceš doopravdy. To poprvé bylo jen ukázka.“ Její špičáky se poněkud prodloužily. Obešla ho a on ucítil její dech na rozhraní hrdla a ramene. Dotek rtů a pak už jen špičky zubů. Ucítil bodnutí a její konejšivý dotek. Stiskl její patu v dlani a pak…nechal se unášet na vlnách zapomnění do hlubin vesmíru. Viděl miriády hvězd a mlhovin v bláznivém kolotoči. Cítil se šťastně a naplněně.