Ze sbírky Porta Coeli (Brána Nebes)

PORTA COELI


Kráčím alejí lip, a vím,
že tě tu potkám,
děvčátko odrostlé fotkám
v sobě Tě mám a budu mít.
Dýchám tu krásu, vůni lip
a jejich kmeny hladím
dětskými, ženskými dlaněmi
kmen jako život zvrásněný
objímám s úctou předků svých.
Nejdražší z alejí lipových!

Kráčeje k Porta Coeli
dnes jako tenkrát tam
děvčátko, žena, pospíchám
k Té známé bráně bran,
jenž lev červený a bílý střeží
však dnes už leknu se jich stěží,
odrostlá dětským představám.
Chlapeček malý po cestě mi mává
a hlasy slyším jen v ozvěně těch zdí.
To má krev na mne promluví
jak v žilách krev jen promlouvává.



Přicházím pod portál gotický
ač zavřená je brána,
pláč slyším mladé novicky
ač ticho, vnímám hudbu varhan.
Pod klenbou s nocí májovou
vím, že jste se mnou teď a tady.
Schoulím se tiše u Nebeské brány.
Přijde-li děvčátko zahrát na varhany?
Zazní-li zvon, z té věže vysoké?
Ať raději mlčí, zazněl před rokem.

I lípa staletá se brání smrti marně,
jak plyne čas, tak strom i člověk stárne.
A já tu schoulená si povídám teď s Vámi
opuštěná mrtvě sama pod hvězdami
děvčátko malé, odrostlé fotkám,
nespěchám, jen blíž jsem tady Vám.
Jednou se dočkám otevření brány
a Branou Nebeskou, pak půjdu rovnou k Vám.


LIPOVÁ ALEJ

Lipovou alejí se vítr prohání
a ve větru mé srdce zdivočelé
bije si rychleji
však přikované v cele
kam nikdo nikdy nevkročí...
Vítr jen zlehka útočí
a pohrává si, nadzvedává šat
na tělo lepí látku jemnou.
Lípa si šeptá, je tu se mnou
a náhle zachce se mi smát.
Lipový sen, chci dát si zdát
s děvčátkem, které před sto lety
se procházelo kolem lip.
Dnes chtěla bych ho pozdravit,
když prolnuly se světy.
Vítr mi šeptá bude líp
a vůně stromů navrací mne zpátky.
Alejí lip jak voňavými vrátky
toulám se časem, v proudu let.
Holčičku malou volám zpět.
Kam zmizela mi?

ZA NEBESKOU BRANOU ZAMČENÉ

Znám chrám, kde hvězdy planou
za nebeskou branou zamčené.
V čase a věku neměnné
jsou jeho hvězdy, zdá se.
Varhany tiše mlčí,
houslový klíč neotočí
zámkem železným.
Odemknout srdcem
myslím, smím.




Nazpět se projdu časem…
dětství vrácené…
Portál z kamene
a brána, která otvírá se.
Pivoněk vůně proniká sem.
Těch od babičky, ze zahrádky.
Posetý kostel okvětními plátky
provoní chodbu křížovou.
Jak chtěla bych to zpátky…


ŘEKA
(takové toulání se kolem Svratky)

Toulám se.
Krajinou snů
a kochám se.
U řeky chvíli zastavím
plyne si klidně dál
já vím,
že nezastaví proudy vod
a tempem svým dál pádí
jen naposled chci obejmout
tu vrbu, jenž se sklání
nad vodou větvemi.
A šumí její listy
v kvartetu vítr, voda,
srdce, listí.
Kochám se krajinou
snů a toulám se.
Do vrby pošeptám přání
voda je odnese po splavu
kam ale - nemám zdání.