Démoni

Když nás smutek přemáhá a dostává se do nás, tak není nikterak nebezpečný. Když se nám nepodaří se ho zbavit, tak do nás začne zapouštět kořeny. Jakmile je zapustí dostatečně hluboko....tak hluboko, že se prorostou až do duše, tak začne nahlodávat naší mysl. Naše zásady, které by jsme nebyli schopni porušit. Naše svědomí, které si začne připomínat a vyčítat i ty nejmenší klopýtnutí. Naše přesvědčení, že jakkoliv je naše cesta těžká a plná nástrah, žalu a zármutku, tak vede ke světlu.....naše přesvědčení, že je to ta správná cesta. A tak smutek nahlodává zdi naší mysli zevnitř....Oslabuje je. Zdi se rozpadnou, zámky svědomí zreziví, krása zplesniví a svíčka zhasne....Do takového....bezbranného prostředí pak přijdou ti, kvůli kterým bylo třeba zdí, zámků a svíček. Démoni, kteří si podrobují naší mysl, ozbrojení temnými myšlenkami a zoufalstvím, přijdou a začnou trhat naší duši. Zasévají beznaděj a nutí člověka přemýšlet nad špatnými věcmi. Zbývá nám už jen vůle, kterou se můžeme bránit.... Vůle bojovat za rozpadlé zásady a zplesnivělou krásu.....za věci jimiž v dřívějších časech byla tvořena naše mysl..... Bojuje za staré ideály, které leží v popeli a prachu. Jedině vůlí můžeme zahánět temné myšlenky a zoufalství. Vůle je síla, jejíž energie se neustálým bojem vyčerpává....Za to démonů časem přibývá. Ale jak to zvrátit? Jak vyhnat démony z mysli? Jak z popela vybudovat zdi, jež nás proti nim obrní? Jak z hromádky rzi vyrobit zámky, jimiž by jsme před démony zamkli brány k naší duši a jež bychom otevírali přátelům? Jak pohaslým svíčkám vrátit světlo naděje?.....A jak ze sebe vyrvat smutek, aniž bychom při tom nevyrvali i duši, ve které je již silně zakořeněný?

E