Ve vlaku

Čas ubíhá jako krajina při cestě vlakem.
Nepamatuji si místa, kde jsem stála a připomínají mi to jen obrazy. Sny. Vůně.

Pamatuji si, že jsem se před x lety, cítila sama. Sama mezi lidmi, sama ve vztahu s někým, k někomu, k sobě. A ted bych se cítit sama někdy chtěla. Nevzpomínám si na pocit samoty, stejně jako na místa, kde jsem dřív byla. Jakoby ty otisky času, nebyly důležité.
Jakoby lidi na mojí cestě měli jen určitý čas.
Nevracej se tam, kde už si byl, řekla bych každému, kdo se vracet chce.
Poznávej nové místa. Nové já.
Ubíhající krajiny mizí v dálkách.
Občas stojíme v kamenolomu a myslíme si, že ty nádherný kytky kolem nás, nás neotráví, protože září, protože kvetou, protože se v letním vánku vlněj tak, že nevidíme, v jakém prostředí jsme.

Letět a vznášet se nad loukou pestrosti, je víc, i kdyby to mělo znamenat, že se člověk cítí občas sám.

Mysli na to.
Ty.
I Ty.
I já. I my. I oni.
Život je krásnej.
A krátkej.

A slzy Ti daj to nejvíc. I když si to nemyslíš.
Ale vidíš?
Prší. .
Louky kvetou.

:))))))))