Za zády

puero: Je to paradox. Život (takový, aby za něco stál) se sám nestane, ale zastavit se nedá. Nejde zmáčknout tlačítko "pauza", odpočinout si a zase se k životu vrátit, prostě se děje a běží dál... ale pokud se jím člověk nechce nechat jen pasivně vláčet, sám se nestane.

Mně zase utkvěla v hlavě jedna myšlenka přednášejícího antropologie... řekl takové to klišé, že žádný člověk není ostrov... ale zarezonovalo to ve mně nějak jinak, než dřív. Že nikdo nejsme sám, a dokonce ani poustevník žijící někde o samotě v izolaci nikdy nemůže být neovlivněn lidmi, společností, kulturou protože i tohle rozhodnutí je pouze a jen reakcí na společnost. Nejde se oddělit. A pokud si člověk myslí, že je nezávislý a na ostatní nereaguje, tím víc to dělá, i třeba tím, že je vůči tomu v opozici.

Život se sám nestane. Je to tak. A možná i nedokonavém vidu je to vidět líp: život se sám neděje. U všeho jsou lidi. Nedávno jsem si na bujaré oslavě narozenin poslechl větu vyřčenou jen tak a žertem a já to i bral žertem, ale později jsem si uvědomil, že z celé oslavy si vybavuju jen tuhle větu a začal nad ní dumat a nořil se tím hlouběji a hlouběji do bažiny svých smutků a teď mě to pronásleduje všude... život. Být zavřený doma ve své bublině, nejspíš bych tu větu musel říct nahlas já sám a stejně by mi nebylo líp. Život se sám nestane.