Napsáno bez jakýchkoliv skrupulí. Znáte mě.
přidáno 12.06.2022
komentářů1
čteno75(7)
Tu prázdotu nečekáš,
"neztratím to.
moje.
A ne."

... i když víš, že může přijít.

Porazí tě prostě až
se to stane.





Kdo si myslí, že vypadáš skvěle?
Ty, za deset let.
Přijmi a užívej si tělo, který máš právě tady a teď.

Nejsem si jistá, jestli chci tenhle zápis do deníku věnovat dnes už zprofanované lásce k tělu... nebo potratům.
Jestli moje výžblebty občas sleduješ nebo mě znáš, nepřichází teď všemi očekávaný vtip. Napíšu to tak, jak mi to přijde na mysl a nebudu se s tím moc s*át. Sorry, not sorry. Napsat to chci.

Potratila jsem.
V sedmém týdnu velmi chtěného těhotenství.

Věděla jsem, že se to může stát. I můj manžel (doktor) věděl, že se to může stát. To ho nezastavilo, aby mě v nestřežené chvíli nepusinkoval na čelo, nebo břicho, a neříkal mi něžné věci jako "donesu ti zmrzlinu", "ne, já vyndám pračku" a "you are my babymaker".
Byli jsme rozněžnění oba. Právem. Byla jsem poprvé těhotná.
Věděla jsem, že se o tom nemá zezačátku nikomu říkat, a že je "vyšší procento potratu v prvním trimestru".
Proto se těhotenství ohlašuje po prvním screeningu (12. týden těhotenství).

Až kdy se zjistí případné vývojové vady, stále je možnost se rozhodnout, jestli dítě chceš, i když má srdce, hlavu i nehty... ale mohlo by být třeba postižený. Ale ještě to můžeš stále rozhodnout a ukončit to bez velkých komplikací.

Když jsi po prvním screeningu ve dvanáctým týdnu, a všechno je v pořádku, tak je pak relativně bezpečný oznámit tuto významnou novinku rodině a přátelům nějakou trapnou formou, jako například koupí trička, nebo neoriginální fotokoláží vloženou pod vánoční stromeček.

Bohužel si člověk v euforii z vymodleného otěhotnění obvykle negooglí procenta neúspěchu. A ve chvíli, kdy se cítí bezpečně (u mě v pátém potvrzeném týdnu), to vytroubí nejlepším kamarádkám, kterým by bylo ALE stejně divný, že na akcích a grilovačkách nechlastám první ligu jako obvykle a nevydávám intenzivní kouřový signály.
Těm se muselo říct aspoň "ASI jsem v tom, ale ještě negratulujte... Po screeningu vám dám oficiální pochcanej test, (kterejch jsem si dělala zhruba patnáct, protože jsem tomu nemohla po roce snažení uvěřit), fotku z ultrazvuku a symbolickej birel (bo když nemůžu pít já, tak nikdo!)".
Byla jsem šťastná, těhotná a všeobecně milá, jak normálně bývám, žejo.
A pak se to stalo a po sedmi týdnech a začlo mi bejt blbě. Ne těhotensky blbě, že bych měla nevolnosti, ale tak nějak jsem věděla, že je něco nefajn a bylo mi zkrátka nehezky. A o pár dnů později jsem začala krvácet. A začla jsem si googlit zkušenosti, že se to v sedmým týdnu normálně děje. Uhnizďování. Hematom. Normálka. V pohodě. Nic to neznamená. Ale jeli jsme radši do nemocnice, protože jsem krvácela docela dost.
Ale furt v naději. A pak mi pan doktor po dlouhých minutách prohlídky sdělil: "hm, tam už nic neni".

A že se plod odloučil a zasekl se v děložním hrdle a už se to nedá zachránit, a že potřebuju kyretáž (odstranění zbytků výstelky dělohy a plodu - pod narkózou), aby ten šesticentimetrovej ozvěnek s náznakem nožiček a ručiček, kterýmu už nebilo srdíčko, vyndali ven.
Mezi mediky známo jako "výškrab", což mi přijde prostě nechutně neosobní a odporný označení, ale v nemocnici a na gyndě to tak říká každý.
Došla jsem do nemocnice s krvácením zhruba v pět hodin odpoledne a o půl sedmé už mi do žíly píchli prostředek na usnutí, abych byla připravená k operaci a během dvaceti minut bylo po všem a probudila jsem se v úplně jiné místnosti. A tam čekala mladá sedmnáctiletá sestřička, která nebyla připravena na moje dotazy a musela volat vrchní sestru.

Nikdo tě nepřipraví na ten pocit prázdnoty po rychlém vzbuzení zhruba 20 minut po zákroku. Po prvních dvou hodinách strachu je najednou po všem. Nikdo si s tebou o tom nebude (chtít) povídat. Nutno říct, že ani s Michalem, kterej to prožívá stejně intenzivně jako já.

Když to někomu řeknu, tak hned vysolí frázi: "a jak se držíš?"... Ale na něj se nikdo nezeptá, i když přišel o stejný dítě jako já.

A jak je teda mně?
Až když jsem si v nemocnici po narkóze v hnusném lepkavém deliriu googlila informace o tom, co mi právě bylo provedeno a jak se s tím vyrovnat, co se se mnou bude dít, kolik lidí to (jak a proč) zažilo, (a kdy se zase budeme snažit o další děti), narazila jsem na naprosto fascinující informaci.

Potratem údajně končí až 50% těhotenství.
- 30% těhotenství končí, ještě než to zaznamená test
- 15% těhotenství končí v prvním trimestu, když se něco podělá (plod se nevyvíjí správně, blbě se uhnízdí, vlivem léků nebo intoxikací atd.)
- 5% končí od 3. měsíce těhotenství do porodu

To mě totálně zarazilo, překvapilo, dostalo, zdecimovalo, porazilo, spálilo a rozfoukalo... to číslo. Padesát procent.
PADESÁT PROCENT?
Proč se o tom víc nemluví?
To je asi nejdůležitější důvod, proč jsem se rozhodla tohle všechno napsat.
Kdybych to věděla, neřeknu to tolika kámoškám. Necítím se tak sebejistě. Nekoupím si těhotenský kraťasy. Nepořídím si olejíčky a nebudu vybírat hadry a kousací korále. A nebo to všechno bych dělala v anonymním režimu na googlu, aby mi pak facebook nepodstrkoval po potratu mnoho týdnů nechtěný reklamy na mateřský doplňky a těhotenský masáže.
V těch krásných a šílených sedmi týdnech se mi začaly měnit prsa, zadek a boky. Všechno mě bolelo. Především záda. Spousta věcí se mi v těle měnila a nedokázala jsem usnout bez polštáře mezi kolenama, bez polštáře za zádama, bez polštáře pod krční páteří a bez plnýho žaludku. A to byly blbý dva měsíce "v tom". Nedovedu si představit co těhotné prožívají později.
Všechno se zvětšovalo. Byla to změna, která není tolik vidět, ale jde velmi cítit... a já si v zrcadle všimla, že se začínám měnit a předělávat na kojící stanici.
A začla jsem se vlastně i trošku nesnášet a nelíbit se sama sobě. A zároveň jsem se (v době, kdy jsem byla těhotná) cítila nešťastná, protože tohle všechno přece přirozeně dělám, aby vzniklo zdravý a šťastný miminko a nemůžu bejt sobecká.
A snažila jsem se milovat svoje tělo jak je. A jak se mění.
Akorát to všechno uzrálo v mým mozku až po potratu a uvědomila jsem si, jak ty změny byly důležitý, až když se přestaly dít. Teď už jsem připravená a v tuto chvíli jsem zároveň děsivě nešťastná jak vypadám a zároveň si se svým tělem ohromně rozumím (zní to divně? jo. zní.)
Spousta z mých kamarádek a známých si tím prošla, ale to jsem až do týhle zkušenosti vůbec nevěděla.
Velmi mnoho žen a dívek ví, jak potrat bolí fyzicky i psychicky.
Jak se s těmi fyzickými i mentálními změnami nedá v krátkodobým hledisku nic dělat.
Jak tělo roste do rozměrů, který se roky snažíš držet na uzdě a vypadat nějak do plavek. A jak se přitom žena vnímá. Ale nemluví se o tom. Což je špatně.

Miluj svoje tělo.
Zaměř se na všechny věci, které dokáže, a na všechny části, které fungují dobře a nebolí. Toto tělo, ke kterému jsi možná až příliš kritický/á, bude pravděpodobně tělem, na které budeš v budoucnu s láskou myslet. Takže se k sobě laskavě chovej laskavě.…
Byla to jízda. Milovala jsem to a zároveň nenáviděla. V tuhle chvíli jsem už v relativně v pořádku a vyrovnaná, proto o tom píšu na facebook. Zadaří se příště!

Beru to teď už jako součást života. Neuvěřitelně mi to pomohlo si všecko srovnat v hlavě a být na děti doopravdy připravená. Jsem za tu zkušenost vlastně vděčná a netrpím koukáním na cizí potomky. Spíš naopak. Rozněžňuju se. A to jsem dřív nedělala, protože jsem si nebyla jistá, jestli to chci.
Teď mám aspoň jasno.
přidáno 12.06.2022 - 22:29
Ahoj, taky jsme Kačka a Michal a taky se nám to stalo. Taky první těhotenství. Asi taky v sedmým, ale nebudu se jí ptát. Též po roce snažení a též jsem se divil, kolik procent z tehotenstvi nevyjde. Telo vi, co dela. Akorat jsme to meli bez narkozy. Ale nejaky zakrok probehl. No a ti doktori a sestricky nam rikali...hej hou, komon, ted mate takzvane pohnojeno. Jo, dite jsme uz pak udelali za chvilku. A je sileny:-). Ma pres tri roky, holcicka, roztomila, krasna, chytra, vtipna, ma rada prirodu, ale je to naloz. Je akcni. Uzivej klidku, ale pozor, mas pohnojeno! Ber to tak, ze to tak melo byt a bezdetna nezustanes, neboj. Pisu z mobilu, tudiz jsem se pak vybodl na diakritiku, promin. https://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=37609-lykovec Tahle tak nejak souvisela s potratem.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Jak jsem potratila. : trvalý odkaz
»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
Mlčeti Zlato, Neu
» narozeniny
Auril [14], Daya [11], Jan Bartek [8], AenSL [4], T.H. [4], Lilyodjinud [4]
» řekli o sobě
Umouněnka řekla o Sucháč :
Vděčím Ti za mnohé... Slova to nepopíší, ale až jednou budu držet své první poetické dílo v rukou, vždy budu s vděčností vzpomínat na člověka, který mi dal pocit, že někam patřím a zavedl mne k lidem, kteří mi pomohli zrovna tak. Bez Tebe a Tvé sbírky by nebylo mnoho světla, které mne táhne nahoru a nutí mne být lepším člověkem. Děkuji a nechť se naše cesty i nadále kříží. :)
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Iphone 13 Pro

Na velkém iPhonu 13 Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2022 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku