ideace

štěrká to ve mě
příliš malá duše ve velké krabičce
nebo naopak
nevím komu a čím se sobě zdám
když se mě dotýkáš jakobys
z hlíny něžně plácala golema
polibkem vdechneš život ale
já jsem důl
strašně hluboká díra po kaolinu
milion rozbitých talířků
a když usneš , praskám
drolím se má milá v hrnečku
na dně rybníka
jako v soše pod tvýma rukama
moje tělo není moje chtěla bych
být bříza, kořeny v zemi oči v kmeni
píto vodu dýchat pomalu
růst na kameni
skoro ani nebýt
/jenže to nejde i ten vzduch už je lidský jed ale tahle propast sahá nesouměřitelně hluboko ne půjdu tam ani s lucernou natož nahá/

nespravuj mě zlatým lakem,
rozemel mě na prach a rozfoukej do větru

letos zima nebyla ale stejně musím chvíli v mrazu spát