zóna absolutního ticha

Je to jasné a žádné skelné pohledy tomu už nepomůžou. Klaviatura se nenávratně zkroutila. Když jsme hráli čtyřruč. Vlastně trojruč, ty s cigaretou. Ach. Ten nikotin. Odpusť. Tři dny za mými dvěřmi. Ale návraty nebyly povoleny. Ani sklánět se nad znavenou tváří a zpívat. Pak ztrápěně usnout. S těžkou hlavou. Ráno opět s ním. S nikotinem. Možná, že pravidla opravdu k něčemu jsou. Můj ranní jed. Kleptomanie, možná. Ale ta se nepočítá. Mám ráda ticho. Ale i Ellu a Lujze. Když spíš, Ella zpívá. Summertime... and the livingis easy. Být je tak snadné. Vzpomínám. Každá tvář a každá věta z mé paměti, to jsou jen sny, ze kterých jsem se probudila. Neznám nikoho z těch kdo je měl. Kde je vyslovil a kdo svůj vzhled namaloval do prostoru. Jsme trojrozměrné obrazy. Snadno si ubližujeme. Já ráda. Vidím jak tě bolí něco, co jindy vůbec necítíš. Kytky zmrzly při květnovém mrazíku. Jednu noc bylo -251°C a já se musela trochu přiobléct. Byl to děsivý den a ty se na něj nepamatuješ. Prosím. Jestli stojí za dveřmi, řekněte jí, ať odejde. Že ji neznám. A poznat ani nechci. I když ji znám. Ale poznat jsem ji nikdy nechtěla. Cigareta je mi blízká jako lvovi past. Div se nepřetrhnu. Modro. Šedo. Budu vděčná. Složte mě a dejte do krabičky. Lépe se tak stěhuji. Budu vděčná. Klavír můžete spálit. A vše. I Ellu. Ellu spalte. Tak jako nikdy před tím. Poprvé. A dokonce i naposled.