Zahrada

Chci tě pohladit lyrikou. Je to něco podobnýho jako motyka, víš? Ale tahle motyka umí vytančit do noci žár. Prostě bych ti zajel prsty do vlasů, tak šikovně, že bys myslela na hrábě. Ale hezky. A já bych vyčesával rukou mech z trávy, a ani by sis toho nevšimla, že ležíme napůl v rozrytým záhonu a napůl v zeleným moři. Jsi jako zahrada, kveteš, chci tě pohladit lyrikou a zalívat tě, i když prší.
U nás mají rýče struny a říkáme jim kytary, víš? O hranu oškrábeš z boty všechny akordy a zbylý noty odhladíš vytyčovacím kolíkem. Ano, tyčil se a byl veliký, představ si jediný otevřený okno uprostřed hotelu a v něm člověka. To je on, zapíchnutý v zemi. Skoro bych si myslel, že za hodně muziky je málo peněz, ale ty jsi mi tak drahá, že to nemůže být pravda. Co na tom, že vidím tvý oči chvíli jako podzimní pole a chvíli jako modrou oblohu? Ani by sis nevšimla, že se dívám stéblu na klouby, a zatím mě nevědomky řežeš jako tráva.
Chtěl jsem tě pohladit lyrikou. Napsat si do paměti louku, slovo za slovem bude růst a ten popsanej list nás řízne v myšlenkách do bříšek prstů, úplně do všech, a my ucítíme tepat život. Tráva bude zmatená a prudce zakřičí v mých dlaních a my budeme ležet tak nehybně, až přiběhne srna. Dokud mě nepolíbíš, zůstane stát, a popletená motykou se nepokusí utéct volným veršem do lesů. Položíš mi ruce na hrdlo a řekneš pšt. Ona už bude pryč, celej den bude pryč, a my?
My tu zbudeme vyčesané trávě, zbudeme mechu vytrženýmu z kontextu. Zbudeme tu podzimu.
Haló, vstávej. Říkáš. Dneska už žádný podzimy ani jara nejsou, blázne. Jsou to zbytky minulýho století. Chci tě jen pohladit lyrikou, řekla bys. No teda, vyfouklas mi řádky, který jsem okopal do žeber já sám. Snad mi to nevadí. Když fouká a tvý vlasy se hýbou, to mi určitě nevadí. Vadí mi to asi tak, jako když ti líbám šíji a ty šeptáš báseň. Je to jedno. Já jen vím, že jsi mi vším a lyrikou jsem tě ještě urazit nedokázal.
Za tu zlomenou násadu se ti omlouvám.