Zaburácela basa

Zaburácela basa. Modré květy začaly vystupovat ze zad dívky. Rostly a mohutněly na pět dob. V osmém taktu, kdy saxofon lkal a příčná flétna drásala uši kvílivými tóny, jsem byla hortenziemi natolik obklopená, že mi ucpaly ústa a pokračovaly až do plic, kde začaly prorůstat celou mou hruď.
Zaburácela basa. Seděla jsem bez dechu, naklánějíc se nad propast, abych mohla zahlédnout tvář hudby.
Zaburácela basa. Náhle se rozžala dvě světla ve výši nekonečného stropu. Byla to dvě slunce za mřížemi. Drželi je pod zámkem, aby náhodou neupláchla. Slunce začala stávkovat a nenápadně temněla a mizela do pozadí. A potom pro větší efekt, a aby se na ně nezapomnělo, se náhle prudce rozzářila. Síla jejich jasu vypálila mříže. Nikdy jsem si nevšimla jejich pohasínání, ale každé jejich nové vzplanutí mi připomnělo jejich přítomnost.
Zaburácela basa. Už ne tak výhružně jako pochod cizího vojska skrze záhony hortenzií. Tentokráte mi spíš připomněla nepravidelný klus malého hříběte.
Zaburácela basa. Země se otřásla a hluk hudby narušilo líbezné: „Budete si ještě něco přát?“
„Tři, dvě, dvě, tři, tři, dvě, tři dvanáctky,“ zazpíval Dominik v odpověď své dva takty.
Zaburácela basa. Stěny byly pokryty strupy. Tlak rozpínající se hudby je roztrhl. Rány začaly krvácet a jedna cihla se řinula za druhou. Druhá stěna se sypala za třetí. Na zem už cihly dopadaly jako peníze, které servírce ve spěchu vyklouzly z ruky, a tříštily se v melancholii a radost z jazzu, kterým jsme, kromě jiného, byli opilí.
Zaburácela basa.