„ Ona je mou Múzou…“

Kdo je víc dárce či obdarovaný? Když oba sdílejí stejné pocity radosti v jednom okamžiku, ve stejném prostoru… Již nikdy je jejich historie neopustí a budou vlastníky té krásné situace, které říkáme vzpomínka. Což právě vzpomínky nejsou katalyzátorem života pro veškerá společenství?
Kdo si toto uvědomuje a kdo z nás si váží prožívaných okamžiků, těch on line situací, které se v příštím okamžiku měním v nenávratně minulé skutky… buďme tedy zodpovědnými k našim vteřinám, co již našimi vzpomínkami jsou… Děkujme i těm všem kolemjdoucím v našich životních etudách, neboť oni jsou našimi, ale i my jim, svědky našich vzpomínek a to je úžas, nad kterým nezbývá než smeknout a svůj širák odhodit v dál… Není - liž pravdou, Drahá Roxano?
Já jsem jak v u vytržení z toho proudu slov a myšlenek, oni konce neberou, lavina je proti tomu poklidným potůčkem na počátku své pouti k moři… a to je díky kouzlu člověka, kouzlu pohledu a daru slova ženy, ženy jejíž pohled horou pohne a ledům konec přivodí. Ona podala ruku a strachu nedovolila, aby se mne slušnost zmocnila a bránila mi, Jí má slova věnovat. Je – li Morganou , já Atruš budu i s koncem svým! Je li světicí? Tak já k ní se budu modlit a žádat o pokoru… Především však já jsem muž a ona je ženou, a to jedinečnou…
Tak jest a tak já toto vnímám…