Pondělí

Viděla jsem ho v tramvaji na úplně opačném konci a srdcem mi projel nůž, protože jsem si najednou uvědomila, že to byl poslední den. Poslední den, kdy jsem ho mohla získat zpátky, kdy jsem mohla napravit všechno, co jsem udělala. Když jsem ho odmítala a viděla, že by radši nebyl, než aby poslouchal moje slova. Ale byl tam, tolikrát se mu na hlavu snesly výčitky, na jaké nikdy nezapomene. Až zpětně si uvědomuji bolest v jeho očích a ten vnitřní svár, zachovat tvář a zůstat statečný. Nikdy mě nezajímalo, jak se cítí, nikdy jsem se na něj opravdu nepodívala. Ale dnes, v tu kratičkou chvíli, kdy na něj hledím přes hlavy spolucestujících, mi jeho zjev připadá tak jasný a krásný, tak úchvatný, jako bych ho viděla poprvé. A já ho vidím poprvé. Celý život jsem byla slepá.
Ale už je pozdě. Je pozdě napravit chyby, které stejně nejdou odčinit. Dal mi ultimátum a já ho nedodržela. Vezmeš mě někdy zpátky? Ne. Já vím že ne. Nemůžeš. Příliš jsem tě poničila.
Kéž bych to mohla změnit. Kéž bych mohla být lepší... matka.