doma

kde řeky hučí nad hlavou
a rána se ztrácí v kouři
a kde jsou lidé
občas z oceli

odtud přes řeku
do země kde u každé cesty
stojí pomníček
jako vylomený zub
a k modré plachtě nebe
se tyčí kostelíky
zažloutlé jako úsměv babiček
v rukou žíly potoků
a hrnek kafe
a v hubách ch, ł, r a šč
a
historii v poličkách
s knihami a svetry
co voní naftalínem

na oknech muškáty
a kapské fialy
v krabičkách od ramy

zarudlé lesy a nekonečná pole
z kopců je vidět połsku stranu

oči srn když se vracím posledním autobusem
s řidičem co nevidoucí pohled
upírá k pasekám (konečná vystupovat)

a długa noc co šmierdži kuřem
a měšic co na ňu čumi sgora

vrazí mému stesku do zubů