Jen pár pocitů hozenejch na obrazovku

Ne. Nemám se moc fajn. Ale nic jinýho jsem nečekala. Musim v sobě najít sílu. Všechno má dvě strany. Přeji si, aby všechno bylo tak, jak má být. A cítím, že je. Jen to bolí. Je to zvláštní směsice absolutního štěstí a nesmírné bolesti která trhá vnitřnosti a pálí. Jsem zoufalá a chce se mi brečet. Jsem smutná. Ale zároveň cítím dobrotu celé situace. Jsem asi nějak odsouzená k tomu mít schizofrenní pocity. Procítit vždycky dva směry. Letim ve vzduchu a je to krásný. Ale potřebuji zakotvit nohy a cítit trochu jistotu. Je to ohromný úkol pro mou osobu do budoucna. Strašně se bojím. Ale nemůžu. Učím se mít ráda sama sebe. Nechat se být sama sebou. Bez ohledu co si budou myslet druzí. Poznávat lidi aniž bych se soustředila na to jak působím. Být prostě já a nemyslet na to, že až budu mít hezčí nehty, hezčí vlasy, hezčí oblečení, až zhubnu, tepre můžu ve svým životě obstát. Učim se být štastná. Vím, že ve 20 je každej plnej ideálů a snů. Vím, že jsou věci na který nedosáhnu. Že jsem naivní. Ale je mi to jedno. Jsem ráda, že mám tu možnost. Občas přemýšlím o tom, jak jsem ráda, že je mi teprve 20. Že mám pořád tu možnost být mladá a jít dobrým směrem. Nesmírně si vážim té možnosti. Dívám se ted na svět jako na zázrak. Člověk si v každodennosti ani neuvědomuje, jak je to zvláštní. Jak je zvláštní, s jakou samozřejmostí chodíme po ulici, aniž bychom věděli kde budem až přijde smrt. Všichni tam budeme. Život sám o sobě je mystickej a divnej fantasy příběh. Co když umřu? Co když umřu ve 40? Co když už jsem delší část svýho života prožila? Odprosťuji se ode všeho co jsem kdy dělala a nedělalo mě to štastnou. Jsem příliš ambiciozní a kritická sama k sobě. Mám moc velké nároky na život aniž bych na nich po krůčkách pracovala. Musím se sklidnit. Občas mám pocit, že se mi samým vzrušením a chtěním uvaří krev. Pálí mě dlaně a hůř se mi dýchá a strašně chci chci chci chci!!! A pak přijde smutek a musím žít s tím, že jsem zklamala nejbližší osobu, jakou jsem doted měla. Doufám, že mu to Bůh vrátí. Že bude štastný. Že mu všechno osud vynahradí. Nikdy jsem to od sebe nečekala, ale vyplynulo to jak slunce mezi mraky. Samo od sebe. Najednou to rozhodnutí přede mnou stálo a najednou bylo jasné že to tak v budoucnu nepujde. Pláču nad tím. Ale měnit to nechci. Je to divný.