Stěna

Ráno se probudíš a cítíš se dobře, slunce svítí a byt je příjemně prázdný,... než si za pár vteřin uvědomíš, že včera ti dobře vůbec nebylo a to, co se stalo, jen tak nezmizí. A najednou si uvědomíš, že ses vlastně ani tak dobře nevyspala, záda tě bolí, páteř je ztuhlá a v opuštěném pokoji bys raději někoho měla. Alespoň by ses necítila tak sama. Jenže musíš vstát, jít do školy, stejně jako včera čelit tomu lhostejnému sobeckému světu, který právě TY v nejmenším nezajímáš. Jaké to je, dívat se do okolí skrz průhlednou skleněnou stěnu, kterou sis tak nějak vybudovala kolem svého srdce? Myslela sis, že jí nikdo nemůže proniknout, ale to byl omyl, holčičko. Sklenářské práce jsi přece nikdy neuměla, mohlo ti být jasné, že dříve či později někdo ten kámen zvedne a tu tvou opatrovanou stěnu jím prorazí.
A když se to stalo, vyvalila se krev a ten člověk ti ji všechnu vypil, aby tě pak zanechal oslabenou a šel zase dál. Ale tys nešla dál, viď? Muselas uklízet tu spoušť a přitom jsi plakala, protože jsi nevěděla, jak to celé zase dát dohromady. Tak jsi sklepila kousíčky skla, ale už to není jako dřív. Teď stačí málo a tvá ochrana se znovu zhroutí.
Ale mě neobelžeš, já vím, že si to tak trochu přeješ, aby přišel někdo, kdo tě znovu rozbije, ale pak si dá tu práci, aby tě dal zase dohromady, a líp než předtím. Už tu svou stěnu vlastně ani tak nemiluješ... jenže nevíš, jak se jí zbavit. Tak choď dál po světě a dívej se.

Třeba něco uvidíš.