|
aneb šestý smysl = srdce
 30.04.2015 3 809(5) |
Miluju básně, které se čtou mezi řádky...
Takové, nad kterými rozum jen smutně pomrkává a nechytá se - ale srdce, to se mocně rozezní všemi těmi pocity a příběhy, ukrytými v prázdnu mezi jednotlivými verši.
Stejné je to i s lidmi. Někoho potkáme, podíváme se mu do očí - a najednou o něm víme úplně všechno: všechno to slovy nevysvětlitelné, rozumem neuchopitelné a kapacitu našeho mozku nekonečněkrát přesahující. Prostě to "načteme" v jediném okamžiku...
Je to zázrak, který můžeme prožívat na tisíc způsobů: při čtení básní a dalších literárních děl, při poslechu hudby, pohledu na obraz nebo fotografii, film, divadlo nebo tanec - a také při pohledu do očí neznámého člověka na ulici, nebo při objetí s někým, s kým se ještě neznáme...
Je to zázrak. Zázrak, na jehož obou koncích stojí otevřené lidské srdce.
------------------------------------------------------------
Dozrály sluneční dýně
na rozpraskané červnové hlíně
a všude kolem po krajině
leží rozházené mandolíny
a rozesmátí buddhové
Já také vrhám stíny
ale nezůstávám jim na roveň
Já nevím co je pravda a co není
Já nevím co je pravda a co není
To jenom zdálky vítr náhle běží po osení
A tak marně uléhám do potoka
mezi Hudlicemi a Svatou
a mrazivá voda mně natéká do ucha
a nevytéká patou
A všechno dál zůstává ve mně
a včerejší doteky tolik bolí
To jenom cesty jsou zvyklé ztrácet se v polích
To jenom cesty jsou zvyklé ztrácet se v polích
To jenom cesty jsou zvyklé ztrácet se v polích
(Hudba a text: Oldřich Janota)
08.05.2015 - 20:51Také mám rád, co srdce dotýká se
a skryté struny náhle rozezní,
zhlížím se v prosté, leč upřímné kráse,
ne v tom, co nějak falešně mi zní...
:-)))
a skryté struny náhle rozezní,
zhlížím se v prosté, leč upřímné kráse,
ne v tom, co nějak falešně mi zní...
:-)))
30.04.2015 - 14:24vanovaso: Mně právě taky... mně hlavně ten konec. Teď hlavně prožívám to "...a včerejší doteky tolik bolí..." - ale nějak mě ta píseň uklidňuje (právě tím, co je "mezi řádky" :) ).
30.04.2015 - 14:15Ta mi sedla do nálady...
Já nevím co je pravda a co není
A všechno dál zůstává ve mně
a včerejší doteky tolik bolí
To jenom cesty jsou zvyklé ztrácet se v polích
:-!?
Já nevím co je pravda a co není
A všechno dál zůstává ve mně
a včerejší doteky tolik bolí
To jenom cesty jsou zvyklé ztrácet se v polích
:-!?
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Číst mezi řádky : trvalý odkaz
Následující deník autora : Modlitba za naději
Předchozí deník autora : BLUES O ŘECE
