That's Just Me

Nikdy jsem si o sobě nemyslel, že jsem normální. To bych si nedovolil. Kromě toho, normální člověk neexistuje.

Nutno ale říct, že některé mé záliby jsou skutečně menšinové. Tím teď nemyslím historii průmyslu, zájem o umělé jazyky či dávno rozpadlé kapely. Myslím něco mnohem divnějšího. Při špatném pochopení by jste se za to na mě mohli divně koukat.

Hrozně mě totiž baví pozorovat páry v metru. Jen tak pozorovat, jak se tak na sebe xichtí a usmívají, jak se drží za ruce a objímají. Těch způsobů je milion. Už jen to, co všechno umí zamilovaný člověk předvést očima je malý zázrak přírody.

Kam se hrabe nějakej hokej, tohle je pořádná podívaná! Pravda, ne každý pár je zábavný, ale tomu pohledu jak po sobě některé páry hází oči se nic nevyrovná.

* * *

Teď jste si možná řekli „Proboha, zamysli se nad sebou.“ nebo „Ten Severák by si měl konečně najít ženskou, už z toho, jak je sám, blbne“. Já vás zastavím.


Nepatří snad mezi charakteristické rysy spisovatele to, že má stále otevřené oči? Že kouká, naslouchá a nic mu neujde? Já bych řekl, že ano. Nejlepší příběhy stejně píše život sám, a když už opisovat, tak od těch nejlepších!

Některé věci se vymyslet nedají, musí se prožít. A když není zrovna příležitost je prožít, je fajn je alespoň vidět.

Konec konců, třeba u drog nebo smrti je tohle obecně doporučovaný postup ztvárnění, prožívat je je až moc nebezpečné.