Láskou zklamaná a zničená

Dala mu své srdce na dlani
dny byly slunečné, protože úsměvy na tvářích
kouzlily se světlem a působily ve vzduchu
rozmanitými barevnými dojmy
a pak
to srdce přijal
slunce bylo stále na obzoru vidět,
ale pomalu a jistě začalo zapadat,
s každým dalším zklamáním bylo níž a svítilo méně
neuměl si ho totiž vážit.
Dělal věci úplně jinak, než je dělat měl.
Očekávání ničilo úsměvy na tvářích,
ničilo i krásu rozmanitosti barev
a ničilo i srdce, které si vzal z dlaně.
Zoufalství střídal strach
strach střídalo zklamání
zklamání střídaly pocity maximálního smutku
a tolik to bolelo.
Bolelo jako nikdy nic předtím.
Každá noc byla obestřena strachem,
každý den smutkem,
každá volná chvíle a myšlenka ve spletenci absolutního zklamání.
Jak člověk přemýšlí, když ztratí vše co měl.
Přemýšlí, jaké další možnosti ještě má.
A vlastně on není tím kdo by měl být ztrápený.
On není tím, kdo ublížil.
A přece jeho život nepřestal mít smysl.
Ať už byl konec jednoho roku nebo začátek druhého..
Navždy už bude mít na srdci jizvy z té bolesti.
Už neví co dál.
Chtěla by se rozloučit.
Nechtěla by taky ublížit.
Ale bylo by vůbec komu?

Nikdy nic nezačalo koncem
až dnes
prvního první
dvatisícečtrnáct